ANOTACE: Ano, je to tady: Smrtijedské Velikonoce. Mělo by se to odehrávat v sedmém ročníku Harryho Pottera (tedy v té době, kdy byl totální záškolák :D). Bohužel se tento nápad ke mně dostal až příliš pozdě na to, abych to stihla celé napsat, takže vám sem dávám v neděli, co se dělo v neděli. Pondělí asi bude až příští Velikonoce, protože si mi to sem nechce dávat v polovině září. Takže se to tu vyskytne trochu později, než bylo původně plánováno...
Voldemort jel právě na kole. Já vím, na této větě se vám může zdát spoustu takového, no jak to vyjádřit, aha, už vím, vadného. Co bylo na tom ještě divnější- byl v České republice. Ačkoliv zde nikdy nebyl, tento rok se rozhodl, že zjistí, jak probíhají Velikonoce jinde. No, a aby toho nebylo málo, vzal s sebou všechny své Smrtijedy. Povolení k přemístění nedostali, ale nikomu z přítomných to nevadilo- tedy alespoň nikdo nic neřekl. A kde vzal kolo? Jednoduchá odpověď: ukradl ho prvnímu mudlovi, kterého potkali (a při té příležitosti ho ještě zabil). Na kole kromě něj jeli ještě Šedohřbet, Macnair a Mulciber. Ostatní za nimi běželi pěšky (z důvodu nedostatku mudlů)
„No tak, přidejte," volal na ně. „Musíme najít tu vlabu!" Lucius, kterému se prozatím kupodivu dařilo běžet vedle svého pána, se ušklíbl, ale neřekl nic. Naproti tomu jeho syn Draco reagoval poněkud odlišně.
„Vlabu?" zeptal se s potlačovaným smíchem na tváři a zastavil. Temný pán se ohlédl a také zastavil.
„Je na tom snad něco špatně?" měřil si ho strašidelným pohledem. To už do něj však narazil Mulciber, který se příliš kochal krajinou, a nevšiml si, že jeho nadřízený přestal šlapat. Oba dva se zřítili na zem, a než se Mulciber vzpamatoval, jeho kolo měl u sebe Lucius. Zato Voldíkovo stále leželo netknuté na zemi. Přerušil je jakýsi výbuch smíchu.
„Jako vážně?" smál se blonďák.
„Teď nevím, jestli to myslíš na Mulciberovu neschopnost, nebo na vlabu..." zamyslel se Pán zla.
„Na obojí."
„A co ti vadí na vlabě?
„Je to vrba."
„Jaká vrba, co to je?"
„Neříká se vlaba, ale vrba," poučil ho Draco.
„Ale u nás v sirotčinci jsme říkali vlaba..." rozklepal se bezvlasému muži spodní ret. „Tedy...chci říct, že..., že jsme vždycky v Bradavicích říkali vlaba."
„A kdo vám to řekl?"
„Vychovatelka Clarková," mračil se stále beznosý muž.
„V Bradavicích je vychovatelka?" otázal se udýchaný Nott, který právě doběhl.
„Ne, proč?" nechápal Voldemort. Lucius nepotlačil úšklebek.
„Ne, proč?" parodoval ho.
„Luciusi?" podíval se na něj Voldy naštvaně.
„Ano, můj pane?" snažil se tvářit nevinně.
„Neparoduj mě," nakázal mu.
„Neparoduj mě!" ozvalo se, jen co se otočil.
„Luciusi!"
„To jsem nebyl já," bránil se.
„Jo? A kdo teda?" prohlížel si Smrtijedy nedůvěřivým pohledem.
„To ten pták!" přihlásil se Rokwood, který měl tuto parodii na svědomí, a ukázal na sojku na stromě.
„Ten umí mluvit?" povytáhl Voldík obočí.
„Pane, v Bradavicích je vychovatelka?" nevzdával se Nott.
„Pořád nevěřím, že umí mluvit," prohlížel si zamračeně ptáčka Pán zla.
„Tam byla vychovatelka, která neuměla mluvit?"
„Ne, ty hlupáku! Žádná vychovatelka tam nebyla!"
„Ale vy jste říkal, že-"
„Obliviate!" namířil na něj hůlkou. Nottovi se v tu ránu úplně vyprázdnil pohled. „Ještě někdo má problém s tím, co jsem říkal?" podíval se nadřazeně po přítomných. „Výborně, můžeme jet."
„Spíš běžet," ušklíbl se Rokwood, ale poslušně běžel za svým pánem.
A tak jeli a běželi a hledali tu vlabu- pardon- vrbu. Jenže, nikoho už to nebavilo.
„Můj pane, a vy poznáte vrbu?" zeptal se opatrně Lucius. Voldemort zprudka zastavil. Ohlédl se po všech udýchaných a unavených Smrtijedech a zamračil se.
„To slovo se mi nelíbí."
„Jaké slovo, můj pane?" nechápala Bellatrix, která byla nejvíce pozadu, protože nebyla na dlouhé běhy.
„Budeme říkat vlaba."
„Co je to vlaba?" stále tomu nerozuměla.
„Prostě budeme říkat vlaba a tečka," nahodil přísný pohled a už se chtěl rozjet. Jenže Jugson běžel s Bellou, a tak rovněž nechápal, o co jde.
„A co vlastně hledáme?" zeptal se tedy.
„Vlabu."
„A jak vypadá vlaba?"
„Co já vím, nikdy jsem ji neviděl," pokrčil rameny Voldemort. „Jenom vím, že je to strom."
„Tak se někoho zeptáme, můj pane," navrhl chytře Lucius.
„A koho?" ušklíbl se Draco. Už byl unavený, a tak se nebránil sarkasmu, který ho neustále přepadával.
„Chcete mi říct, že už jsme ten strom mohli minout tisíckrát a nepoznat ho?" vyděsila se Alekta a ustrašeně se na všechny přítomné podívala.
„Ehm...jo?" zasmál se blonďák. Pán zla se po něm zmateně ohlédl.
„Co je tady k smíchu?"
„Že nikdo neví, jak vypadá vrba, i když ji tady už asi tři hodiny hledáme," smál se dál.
„Je...to...VLABA!" naštval se Voldy.
„Je to vrba a my nemůžeme za to, že jste měl nějakou vychovatelku, co neuměla říct r," poznamenala Cissa. Pro jejího syna to právě nevypadalo moc dobře a ona potřebovala odvést pozornost.
„Co si to dovoluješ?"
„Ona, ona jen mluví z hladu," snažil se to zachránit Lucius.
„Eh...vy máte hlad...to mě nějak nenapadlo," zamyslel se Temný pán. „Asi bych vám měl sehnat nějaké jidlo..." přemýšlel. Lucius si mezitím oddechl a všichni ostatní s ním, protože měli konečně chvilku volno.
„Co máš k svačině?" zeptal se Amycus Carrow své sestry.
„Pudink, ale nedám ti."
„Ale no tak," zaprosil.
„Ne, měl sis vzít svůj."
„Jídlo, kde tak vzít jídlo," uvažoval Lord Voldemort mezitím co vedle něj Alecta jedla svůj čokoládový pudink. „Už to mám!" vykřikl najednou.
„A co?" vzhlédla Carrowová.
„Jak sehnat jídlo!" zatvářil se vítězoslavně, ale jeho úsměv pohasl, když viděl, co drží Alecta v rukou.
„Proč ho shánět?" nechápala.
„Abych měl co k jídlu, sestřičko," zašklebil se na ni Amycus.
„To jsi to nemohla říct dřív?" zlobil se Voldík.
„A co? S plnou pusou se přece nemluví..." Beznosý muž neodpověděl, jen otráveně mávnul hůlkou a v té chvíli měli všichni v rukou svůj vlastní čokoládový pudink (kopírovací kouzlo). Nejdřív na něj jenom podivně zírali, ale pak se vrhli do jídla.
„Chutná to jako u nás doma," prohlásil Draco.
„To jsem rád," usmál se Voldy.
„No jo, ale máma neumí vařit," ušklíbl se. „Takže to taky chutná jako polystyren."
„Cože? Co to je polystyren?"
„Ochutnejte a zjistíte to." A skutečně- sotva Pán zla ochutnal, hned to zase vyplivl. Jeho kouzlo nejspíš neumělo napodobovat chuť. No co, jídlo mají, tak co... SMŮLA! Ale asi by konečně měli najít tu vlabu. Jenže, to by museli nejdřív vědět, jak vypadá. Ale! On ví jednu vlastnost té vlaby! Někde četl, že větve se dají ohýbat, aniž by se zlomili, takže...
„POSLOUCHEJTE MĚ VŠICHNI!" vykřikl najednou nadšeně. Smrtijedi se po sobě zmateně podívali. Proč najednou křičí? Snad ho něco nenaštvalo. „Dostal jsem naprosto, ale naprosto ÚŽASNÝ NÁPAD!" zajásal. Draco si povzdechl:
„Už konečně půjdeme domů?"
„NE! Jak tě to sakra napadlo?!"
„Těžko říct, asi bych nejradši byl doma, víte?" pronesl sarkasticky.
„On mluví z hladu," Lucius znovu zkoušel svou taktiku.
„Ale vždyť už jedl," nechápal Voldy. „No, každopádně, teď všichni vstanete a každý si najde nějaký strom." Přítomní na sebe znovu nechápavě pohlédli, ale poslechli. „Ehm...řekl jsem strom, Draco."
„To je strom," poznamenal blonďák a pokrčil s nezájmem rameny.
„Stromy mají větve," opravil ho Temný pán.
„Tenhle má taky větve," ulomil kousek rostlinky a ukázal mu ji. Držel v ruce malinkou větvičku porostlou jehličím, která stěží držela pohromadě.
„To není větev, Draco."
„To je větev."
„On, on..." přemýšlel Lucius. Jak jen tentokrát zachránit situaci? Na hlad už mu asi neskočí, no počkat! Jistě! Už ví.
„On co?"
„On mluví z žízně."
„Z žízně?" nechápavě zamrkal.
„Ano."
„Otče, ale já přece-"
„Mlč," dal mu ruku před pusu.
„Žízeň?" zapřemýšlel. Jenže se mu nejevila žádná možnost. „Tak to musí vydržet," prohlásil a pak se podíval na onoho muže. „A kde máš ty strom?"
„Tady, pane," Lucius ukázal kamsi do země.
„No jo, tady se holt pozná, kdo patří do rodiny," tentokrát sarkasmus neudržela Bella.
„Ano, taky si myslím, Bellatrix, takže bys mě mohla ušetřit těch NEMÍSTNÝCH POZNÁMEK!"
„Promiňte, pane."
„Dobře," přikývl a mávl rukou, načež se Lucius s Dracem přemístili k jinému stromu- tentokrát s normálními větvemi. „A TEĎ, MÍ DRAZÍ," zazubil se na ně. „ZKUSTE ULOMIT VĚTEV!"
„ÓÓÓ, jak moudrá rada!" ušklíbl se Draco.
„Zmlkni!" napomenul ho Lucík.
„Taky super rada, díky tati," a vyplázl na něj jazyk.
„Co si to dovoluješ?" zeptal se ho jeho miloučký tatínek.
„Nevím, co máš na mysli," pokrčil rameny a znovu na něj vyplázl jazyk.
„Tak dost!" zasáhl Pán zla. „Už ulomte ty větve!"
„Jistě, můj pane," přikývl horlivě dlouhovlasý muž.
„Ani omylem, můj pane," prskl s úsměvem Draco.
„Co jsi to řekl?"
„Pane, už jsem vám říkal, jakou má můj syn žízeň?" Lucíka prostě nejspíš bavilo zachraňovat situace- lépe řečeno- chtěl zachránit syna od jisté smrti.
„Ano, říkal," usmál se Voldy. „Ať už se to neopakuje."
„Ale on má tu žízeň pořád," namítl starší blonďák.
„Tím jsem nemyslel tu žízeň, hlupáku!"
„Eh, jistě, pane."
„CO TO TAM DĚLÁTE, VY PITOMCI! TO JE CHRÁNĚNÁ KRAJINNÁ OBLAST!" křičel na ně najednou cizí hlas, kterému absolutně nerozuměli.
„Co říká?" naklonila se Bella k Cisse.
„Nevím, ale vypadá to, že je naštvaný," pokrčila rameny a dál rvala tu největší větev ze stromu. Nakonec to však dopadlo dobře- ten pán sehnal tlumočníka a ten je poslal na trh, kde si mohou koupit vlastní pomlázku bez toho, aby lámali větve úplně jiným stromům.
A tak se v šest hodin večer, po deseti hodinovém pobytu v České republice Smrtijedi vraceli domů- někteří spokojeně, někteří unaveně, ale nejvíc jich bylo těch, kteří uvnitř své hlavy nadávali na Voldemortovy nápady- ačkoliv věděli, že to jejich pán ví.
Jenže ještě tu byl zítřek.