Shikatsu
Co to je?
Kde to jsem?
Moje hlava...
Co je to za místo???
Je tu tma. Všude je černo. Není tu nic žádná věc. Jsem v nicotě. Umřela jsem ?
Jako omámená otevírám ztěžklá víčka. Vidím rozmazaně ale poznávám pokoj, ve kterém jsem se poprvé probudila. Subarův pokoj... Myslím.
"Co to..." mám sucho v puse. Zalapám po dechu.
"Shikatsu."
Uslyším něčí hlas. Ale jako by byl z dálky. Chci se tam podívat ale dřív než to stačím udělat, znovu mě pohltí temnota.
Běžím. Nebo se o to alespoň snažím. Co se to děje ? Proč? Kde to jsem. Najednou je tu světlo. Stojím v rudé kvantové místnosti. Polknu, když ucítím něco vlhkého na nohou. Co je to? Zalapám po dechu. Krev. Všude je krev. Podíváme se na stěny. Jsou vlhké a pokryté rudou tekutinou. Prsty po tom prejedu. Je to sklo.
Najednou na místech, kde mě prsty zanechali stopu začalo sklo praskat. Co...? Celé to začíná praskat a mě v tu chvíli dojde co je za tím. Vytřeštím oči a v tu ránu se už rozhýbám dál do prostoru.
Pak se ozve rána a mě to donutí zrychlit. Moc dobře vím že až to praskne bude tu ještě víc krve.
Doléhá ke mě hluk, který přehlušuje tlukot mého srdce. Po očku se podívám za sebe. Pane bože. Obrovská vlna krve, která se sem dostala přes zeď se právě teď žene na mě, abych se v ní utopila. Snažím se zrychlit ale něco mě chytne za nohu a já spadnu do kaluže krve. Chci se zvednout, ale něco mě drží za ruce. Co to krucinál je? Odtahuji se abych na to viděla. Vytřeštím oči. Z krve se náhle vynořují ruce a všechny se po mě natahují. Lapám po dechu a než stačím cokoliv udělat ta vlna krve mě semele a stáhne ke dnu.
Snažím se dostat nahoru. Lapám po vzduchu. Dělám cokoliv abych se z toho dostala ale jediné čeho se mi dostává je krev. Spousta krve. Topím se v ní a...
Lapám po dechu. Zhluboka se nadechuji a pohledem zkoumám místnost, kde se právě nacházím a s úlevou zjišťuji, že tu nikde není krev ani ruce, které by mě sobě stahovaly. Ale vše je tak rozmazané. "Su..." snažím se něco říct, ale mám v ústech jako na Sahaře. Co se mi to děje? "Po-" moste mi někdo...
"Co se to s ní děje?" doléhají ke mě hlasy.
"Měla by být v pořádku ne?"
"Ztratila mnoho krve."
"Co se s ní děje...."
Víc už nevnímám, jelikož se kolem mě znovu obmotává temnota... Co bude za dalšími dveřmi?
Pomalu otevírám oči. Ležím na zemi. Pode mnou je obdélníkový perský koberec. Jsem v nějaké chodbě. Vcelku pěkné chodbě. Na stěnách visí různé obrazy. Některé mi nahánějí husí kůži. Přejedu si po tváři až do vlasů a zjišťuji, že je mám pečlivě upravené a svázané do drdolu, že kterého mi na záda spadá několik loken. Co...? Zvedám se. Nohy mi není brní, takže mi chvíli trvá než na budu ztracenou rovnováhu. V tu chvíli si všimnu toho co mám na sobě. Jsou to dlouhé rudé šaty s úzkými ramínky a výstřihem do V a několika rozparky. Proč nemám na sobě? O co tu jde? Tahle situace mě děsí víc než ty předchozí.
"Shikatsu..."
Ozve se hlas v mě hlavě. Promnu si spánky.
"Shikatsu..." znovu. Mé tělo na to okamžitě zareaguje. Zachvěje se.
"Pojď ke mě..."
Co?
"Pojď za mnou... Shikatsu..."
Aniž bych mohla cokoliv udělat moje tělo se samovolně rozešlo za tím hlasem. Mámí mě k sobě a já nemůžu nic.
Snažím se přesvědčit své tělo aby toho nechalo ale vůbec mě neposlouchá.
"Tak je hodná... Pojď ke mě.."
Procházím několika chodbami ke schodišti po kterém jdu pomalu dolů.
"Už na tebe čekám... Přijď ke mě... Najdi mě."
Hlas mě zavede do zahrady plné růží. Jdu dál za siluetou, která se právě přede mnou objevila. Čím víc jsem k ní blíž, rozeznávám známé mužské rysi. Zalapám po dechu. Ruki. Stojí předemnou a natahuje ke mě ruku. V druhé svírá rudou růži.
Dívám se na ní a pak se po ní mé tělo natáhne. Má ruka samovolně vklouzne do Rukiho dlaně a přijde mi, jakoby do ní pasovala. Proč?
"Shikatsu..." zašeptá mé jméno a přitáhne si mě do své náruče a já se nechám. Nebráním se mu. Pohladí mě po tváři.
Co se to se mnou krucinál děje?
Natahuji ruku k jeho tváři. Vůbec se Nemůžu ovládat. Jako bych se houpala na nitkách. To nejsem já. Jsem jen loutka v něčích rukách.
"Shikatsu..." zašeptá mé jméno a přimkne se mi k dlani, do které dá lehký polibek. Mé tělo se zachvěje a pak se mi vše pomalu sešeří.
Přesnou je zrcadlo. Stále jsem oblečená v těch rudých šatech ale vlasy mi volně spadají na ramena. A mé oči jsou fialové. Ani stopa po červené.
Zaujatě se podívám na zrcadlo. Je velké oválné ve zlatém rámu. Natahují k němu ruku abych se ho mohla dotknout. Jsem jako očarovaná.
Konečky prstů se dotknou hladkého zrcadla, na které se utvoří pavučinová prasklina. Zalapám po dechu a zkoumavě si jí prohlédnu. Pak odtáhnu ruku a střepy se náhle rozletí všude okolo mě. V rámu zůstane jen pár střepů. Do jednoho se zadívám ale nevidím v něm svůj obraz.
Je tam malí chlapec s tmavými vlásky. Nevidím mu do obličeje ale i tak se mi zdá roztomilý. Chci vidět víc ale než se to stačí dostat dál střep se změní v prach.
Pohledem těkám po dalším střepu, než najdu ten na kterém je další obraz.
Chlapec s tmavými vlásky čte knihu a u něj jsou další tři malí chlapci. Vypadají spokojeně ovšem i tento obraz se mění v prach.
Už zbývá jen jeden dostatečně velký střep. Pomalu k němu dojdu pohledem a okamžitě toho zalituji. Obrazem přejede žár a plameny a v něm něco železného a rozžhaveného ... projede mnou chlad. Obraz se přesune na toho chlapce. Je schoulený v rohu nějaké špinavé místnosti. má strach který se zásobí, když spatří to železo. Zalapám po dechu. O ne ... Mám hroznou chuť se odtrhnout zrak jelikož je to pro mě vnitřní bolest ale nemůžu. Jako bych uvnitř cítila chlapcovu bolest když se rozžhavené železo přitisklo na jeho záda. Po tvářích se mi pomalu koulí slzy. Ruki...
Obraz v tu chvíli exploduje spolu i se zbytek zrcadla a mě pohltí temnota, která se pomalu zmenšuje a já se znovu ocitám v náručí toho tmavovlasého muže, který se mě snaží ulovit. "Ruki..." zašeptám a po tváři mi sklouzne jedna osamělá slzy.
Vzhlédnu k němu ale k mému údivu už mě nedrží on ale temná postava s rudě svítícíma očima. Vytřeštím oči ale mé tělo nic nedělá. Postava se na mě usměje a odhalí své bílé zuby s ostrými prodlouženými špičáky. A pak se do mě zakousne a jí cítím jak mi vysává krev z těla. Chci křičet ale mé tělo je naprosto nepoužitelné.
"Nééééééé..." křičím a prudce se zvednu z postele. "Pane bože." zašeptá a zkovám si tvář do dlaní a pomalu se rozbrečím.
Tadááááá ... :D
Zdraví vás nemluvící ... dlouho jsem se rozhodovala jestli mám pokračovat nebo ne ale pak jsem si řekla že by toho bylo moc ... :) takže pokračování příště ...
Doufám že se vám díl líbil.... :) Napište mi do komentů ...
Mějte se krásně ... XX
Jo a ještě malí dodatek .... :D
Ruki
Ze spánku mě probudí noční můra. Opravdu jsem jí nečekal. Prohrábnu si své vlasy a podívám se na hodiny. Usnul jsem na gauči s knihou. Proč se i to zase vrátilo. Proč se mi muselo zase zdát o tom. Co podmínilo otevření těchto dveří. Znovu se mi vrátila ta bolest.
Jak se mi dostala do hlavy?