Vzhledem k tomu, že náš milovaný Wattpad trochu blbne a neukazuje kapitoly v celku, budu každou kapitolu ukončovat tímto:
--------
Pokud se vám to na konci neukáže, několikrát aktualizujte stránku, mělo by to pomoct :) Přeji pěkné počtení!
------------------------------
„Řekněte mi pravdu." Lili seděla na posteli přímo naproti kufru, ruce spjaté jako při modlitbě, zelené oči se jí blýskaly podezřením. Svázala si vlasy do tuhého ohonu, takže teď ze všeho nejvíc připomínala přísnou profesorku, která právě přišla na nějakou lumpárnu. Vyšplhala jsem ven, podala ruku Newtovi a kufr zavřela. Okamie by měla být v pořádku – nechali jsme ji blízko potůčku a do trávy jsme naházeli spoustu mušek, takže by měla vydržet až do rána. Jen pomyšlení na to, že si teď musí najít vlastní místečko, nás donutilo se vrátit zpět nahoru. Soudě dle přísného výrazu Lili to nebyl nejlepší nápad. „Vy nejste bratranec a sestřenice, že?"
Vrhla jsem vyčítavý pohled na Newta. Proč jí musel lhát? Teď nás zcela jistě vyhodí, pokud to rovnou nepůjde žalovat madame Clérisseau. To jsou mi tedy vyhlídky. Jenže on se ani nezačervenal, jednoduše mě objal kolem ramen a políbil na temeno hlavy.
„Ne. Chodíme spolu," oznámil jí s blahosklonným úsměvem. Strach mi zkroutil útroby do preclíku. Sbohem Krásnohůlky, sbohem Francie!
Dívka vydechla a přitiskla si prsty na spánky v hlubokém zamyšlení. Přistihla jsem se, že mám překřížené prsty. Nakonec oči otevřela, tvrdé jako dva jadeity, a tichým hlasem řekla:
„O ničem nevím. Dveře jsem si odhlučnila, protože jste mi řekli, že si budete povídat. Vzbudím vás v osm ráno, buďte prosím připravení. Dobrou noc."
Nevěřícně jsem zírala, jak se zvedla a ladným krokem odešla. Zanechala po sobě jen vůni drahého parfému a šátek, který stále zůstával ležet na posteli. Ona nás tu prostě nechala, chlapce a dívku, samotné na pokoji, bez jakéhokoliv dozoru. Samozřejmě, už jsme několikrát spolu bez dozoru byli, ale nikdy předtím jsme se spolu nelíbali. Z nějakého důvodu mě teď ta představa děsila víc, než kdykoliv jindy. Neměla jsem ponětí, co budeme dělat. Dřív bychom si povídali. Jenže teď...
Uvědomila jsem si, co obvykle dívky a chlapci v našem věku dělají, když mají pokoj jen pro sebe a dveře jsou odhlučněné, a zrudla jsem až ke kořínkům vlasů.
„Tohle bylo legrační." Newtův pohled se zakotvil na mé tváři, pravděpodobně připomínající přezrálé jablko. „Prostě šla pryč."
„Nemůžu uvěřit, že to vážně udělala," zahihňala jsem se rozpačitě a snažila vyhnat z hlavy tu představu. Ovšemže jsem četla erotickou literaturu, ačkoliv to bylo spíš kvůli Dianě, která je s oblibou zanechávala všude po pokoji. Ze zvědavosti jsem tehdy jednu otevřela, ty obrázky mi málem vypálily oči, tak byly... nemohu použít jiné slovo než žhavé. Od té doby jsem se spoléhala jen na čtení a vlastní fantazii, s čímž jsem si bohatě vystačila. Jenže realita je jiná a já se příšerně styděla za každý svůj nedostatek, počínaje postavou poznamenanou zálibou ve čtení, konče třemi dlouhými jizvami, táhnoucími se přes celý hrudník, včetně ňader. Nějak jsem si nedokázala představit, že bych je komukoliv ukázala, dokonce ani Newtovi, který je už vlastně viděl a v mnohem horším stavu. Přesto jsem se věděla, že bych se cítila zahanbená, což jsem nechtěla. Moje křehké sebevědomí nepotřebovalo ještě tvrdou ránu v podobě hnusu v jeho očích.
„No, máme spoustu volného času," zazubil se vesele. „Chceš si vybalit? Nebo by ses raději prošla po hradě?"
„Chtěla bych se vykoupat," oznámila jsem. Spásný nápad – koupel. Vždy se mi lépe přemýšlí, když jsem obklopená obláčky páry, která se mi sráží ve vlasech. Mohla bych se koupat třeba desetkrát denně, ale bohužel jsem měla poněkud mnoho povinností na to, abych to dokázala proměnit v realitu. Třeba jednou, slíbila jsem si, ačkoliv to bylo vysoce nepravděpodobné. Třeba jednou. „Ale ty se klidně běž projít."
„Když o tom tak uvažuju, taky bych se mohl umýt. Smýt prach cesty a tak." Jeho úsměv byl nakažlivý. Napodobila jsem ho, i když jsem myšlenkami byla jinde, hodně daleko, u jedné ze svých dávnějších fantazií. Znovu jsem zrudla, když si spojila jeho, toho rozkošného, skoro až chlapeckého mladého muže s představou, kterou vytvořila jakási dávno mrtvá antická básnířka. Vždy mě tento styl uchvacoval, za použití jen několika slov vytvořila obraz takové lásky jak tělesné, tak duševní – agape a eros – až mě to nutilo tisknout kolena k sobě a dýchat ztěžka, jako bych běžela závod. Veškeré mé zkušenosti z oblasti intimních vztahů pocházely právě z jejích básní. Zbožňovala jsem je.
Párkrát jsem zamrkala, abych vyhnala ten obraz ze svých víček, ale jako bych ho měla vyrytý do očí, prostě jsem se ho nedokázala zbavit. Koupel teď nebyla jen požitkem, stala se spíš nezbytností. Pěkně studená, která mi vyčistí hlavu. To bude správné.
Všude kolem mě byla pára. S úlevou jsem se ponořila hlouběji do vody a nechala se hýčkat jejím teplem. Lili nám tu nechala dva župany, ke kterým přiložila krátký vzkaz: Pozornost Krásnohůlek. Neuvěřitelné, jak se snaží. Budu si s ní potom muset promluvit, poděkovat jí za všechno, co pro nás udělala. Nebylo toho málo.
Byla jsem ráda, že jsem si nenamočila vlasy. Díky tomu jsem se mohla rozkošnicky zabalit do měkkého županu, který připomínal načechraný obláček, a neřešit jejich sušení. Jednoduše jsem několik minut počkala, dokud jeho příjemná látka nevsála všechnu vlhkost, která ulpěla na mé bílé kůži, a poté se oblékla do spodního prádla, nejlepšího, které jsem vůbec měla, samá krajka a hedvábí. Diana tomu říkala francouzský obleček, to ona mě donutila si to vzít s sebou. Nevím, jestli to byl zrovna dobrý nápad, ale bylo to první, co mi padlo do ruky, když jsem se přehrabovala v kufru. Před Newtem jsem nechtěla vytahovat další kusy, které jsem si přinesla. Mohl by to vidět, i když v té době taky pátral po něčem na sebe. Prostě jsem to popadla a zamknula za sebou dveře.
Prohlédla jsem se v zrcadle. Odhalovalo to poněkud víc kůže, než bych si přála – například mé končetiny byly zcela nahé, stejně jako většina hrudníku. Vlastně to nebylo o mnoho víc než korzet a krátká sukýnka. Zaťala jsem zuby. Měla jsem dvě možnosti, buď jít tak, jak jsem byla nebo nahá. Kdybych měla jen první, vyšlo by to nastejno, a tak jsem se prostě zhluboka nadechla, pomodlila ke všem bohům a vyšla ven, zahalená jen do županu a onoho bílého kostýmku. Příjemně chladil, uvědomila jsem si.
„Doro?" vybafl na mě Newt, jakmile jsem vyšla z koupelny a zachumlala se do postele, abych neprochladla. Zvědavě jsem na něj zamžikala a zívla. Byl to náročný den s ještě náročnějším ukončením. Všechno v mém životě bylo poslední dobou náročné. Snad se to ještě dá do pořádku, přála jsem si strávit poslední rok v Bradavicích bez nějakého většího stresu. Teď jsem ale byla v Krásnohůlkách a hodlala jsem si to užít, co nejvíc to půjde.
„Copak?"
„Můžu ti taky dát dárek dřív?" Na tváři výraz štěňátka, prosícího o laskominu, rozcuchané vlasy mu jako obvykle vadily ve výhledu. Ještě stále měl na sobě Bradavický hábit, ačkoliv už si sundal svetr. Francouzi mají nejspíš rádi teplo, v pokoji bylo nejméně třicet stupňů, takže jsem se mu ani nedivila. Zato mě zábly nohy, a to tak, že hodně. Potřebovala jsem ponožky, jenže jsem byla moc líná vstát a dojít si pro ně, proto jsem se prostě obmotala dekou a spokojeně zabručela.
„Záleží, jestli je to něco hezkého."
„Je to něco moc hezkého."
„Bude se mi to líbit?"
„Budeš to milovat," slíbil mi a posadil se vedle mě. Cítila jsem teplo, sálající z jeho těla, dokonce i přes tři vrstvy oblečení. Rázem mě to rozechvělo ještě víc, ale už jsem se netřásla zimou. Třásla jsem se rozkoší.
„V tom případě to chci," usmála jsem se zeširoka a prohrábla si vlasy. Když jsem stála, jejich konečky mě šimraly na holých hýždích. Vleže se kolem mě rozprostřely jako páví ocas, nádherné, lesklé a jemné. Milovala jsem je, dle mého názoru byly tím nejkrásnějším, co se na mém těle dalo najít. Dost krásné, aby konkurovaly dokonce i jizvě na hrudi.
Z kapsy vytáhl útlou krabičku, zabalenou do tmavě modrého dárkového papíru. Opatrně jsem ji převzala, zvědavá a hlavně napnutá.
„Diffindo." Rychlým kouzlem jsem přeťala stuhu a nedočkavě rozbalila papír. Krabička byla prosté černé barvy, na které se skvěl náznak stříbrných plamenů. Odklopila jsem víčko.
Byl to náhrdelník. Stříbrná okamie, upevněná na stříbrném řetízku, tak tenkém, že vypadal jako nit. Jemně jsem ji vzala mezi prsty a ona se pohnula. Její maličká hlavička objala můj prst, takže na chvíli připomínala prsten, a potom zívla a vrátila se do původní polohy. Užasle jsem ji pohladila a ona mě kousla zobákem. Nebolelo to – na to jsem byla příliš udivená.
„Kdykoliv budeš potřebovat pomoc, stačí jí to pošeptat a ona začne křičet. Mohlo by se to hodit," řekl tiše Newt. Stále beze slov jsem mu náhrdelník vrátila a odhrnula deku.
„Nasaď mi ji," přikázala jsem mu, srdce mi tlouklo jako kopyta závodního koně o zem. Opatrně jsem povolila župan a odhalila tak svůj krk, společně s notnou částí ramen.
Shrnul mi vlasy na stranu. Zapínání cvaklo a maličké stříbrné zvířátko se natrvalo usídlilo v jamce na mém krku. Byla ještě teplá od toho, jak ji držel v dlani, a to posílalo do mého těla další horké záchvěvy rozkoše. Najednou mi nepřipadalo zas tak nemyslitelné, že bych se mu ukázala tak, jak jsem se narodila, neposkvrněná a nezahalená. Spíš to bylo přirozené, krásné a skoro až lahodné, jako ta nejzralejší a nejrudější jahoda.
Dotkl se rty mého krku a já explodovala. Můj dech se stával těžší a těžší, jakoby vzduch houstl. Fénix v mém nitru se rozhořel jasně rudým plamenem, plným vášně. Sklonila jsem hlavu a Newtovy měkké teplé rty pokračovaly, tvořil tenkou cestičku rozkoše po celém oblouku mého krku. Přirozený stud mi velel zahalit se, a já v náhlém záchvatu paniky zvedla ruce a přitáhla si župan zpět. Otočila jsem se k Newtovi, vyděšená, šokovaná, bledá strachem, a on jen zašeptal:
„Neudělám nic, co bys nechtěla."
Chvíli jsem nad tím uvažovala. Ve skutečnosti šlo jen o jednoduchou otázku.
„Věříš mi?" zeptal se tiše.
„Ano."
Vztáhl ke mně ruce, ale já ho zastavila. Pomalu, pomaličku, jsem si svlékala župan, odhalovala se jen po maličkých kouscích. Jakmile už mě nehalil, shodila jsem ho na podlahu. Spodní prádlo – v hlavě se mi rozsvítily červené kontrolky. Můžu to celé zastavit, odpískat, pokud budu chtít, připomněla jsem si, a pokračovala.
Tentokrát mě zastavil on. Teď já, naznačil rty a i tak učinil. Spatřila jsem ho, poprvé nahého, a zanechalo to ve mně hluboký dojem, připomínající díru v srdci. Jeho hubené tělo na sobě mělo nějaké svaly, ale především bylo ladné, štíhlé jako tělo laně, krásné laně. Dotkla jsem se jeho břicha a překvapila mě jeho tvrdost. Nebyl ani zdaleka tak hubený, jak se zdálo. Většinu jeho ramen pokrývaly pihy, ani on nedýchal zrovna plynule. Měl na sobě už jen spodky, které obvykle zůstávaly ukryté za hábitem a ještě kalhotami, které se pod ním nosily.
„Počkej," zastavila jsem ho, když jsem si něco uvědomila. Ukázala jsem na něj hůlkou a zamumlala kouzlo proti početí. Nikdy jsem netušila, že se mi bude hodit tak brzy, ale raději jsem se ho naučila už v patnácti. Teď jsem za to byla vděčná.
Ta malá trapná chvilka způsobila, že jsme se oba zasmáli, ale potom naše pohledy zastřelo tiché šílenství zamilovaných.
Přitiskla jsem se k němu, odhalená víc než kdy dřív a objala ho veškerou silou, která ve mně byla. I on se přestal kontrolovat, držel mě, hřál a zaplavoval můj nos tou příjemnou, lahodnou vůní jeho samého. Prsty přejížděl po křivkách mého těla, ale tentokrát mi to nepřipadalo zlé, úchylné ani ztrapňující. Bylo to přirozené, lidské. Stávali jsme se něčím víc, než jen kamarády, dokonce víc, než přítelkyní a přítelem. Stávali jsme se milenci a oba jsme si to užívali.
Tvářil se stydlivě a zároveň dychtivě, když jsem před ním konečně stanula nahá. Nejspíš jsem vypadala podobně. A potom mě líbal, přejížděl prsty i rty po jizvách na mé hrudi, po jemných chloupcích, které byly jediným ošacením, které na mém těle zbyly. Sténala jsem rozkoší, když zabořil prsty do mých vlasů a on taktéž, svíjela jsem se pod jeho doteky. Bylo to příliš dokonalé, příliš čisté, než abych vydržela v klidu. Nakonec přišel ten okamžik, opěvovaný ve všech příbězích i básních jako druhý nejkrásnější pocit, který může žena prožít, a já vybuchla. Vybuchla jsem jako onen fénix, vzplanula jsem kvůli těm pocitům, které jsem nemohla a nechtěla ovládat. Spojili jsme se jako muž a žena, jako milenec a milenka, a těmi jsme koneckonců i byli.
Později toho večera jsme leželi přikrytí pokrývkou, má nahá ňadra přitisknutá k jeho hrudi. Mezi nohama jsem cítila jeho stehno, ale už jsme byli příliš vyčerpaní. Políbila jsem ho na čelist, přestože už tvrdě spal, a objala ho ještě silněji. Je můj, pomyslela jsem si majetnicky, a já jsem jeho. Dokazovaly to naše paže, kterými jsme svírali jeden druhého dokonce i ve spánku a bolest, kterou jsem toho večera pocítila, společně s trochou prolité krve, jíž se nedalo vyhnout. Nelitovala jsem jí. Pokud je krev tím jediným, čím musím zaplatit, tak ať. Dala bych i mnohem víc.
„Miluju tě," zašeptala jsem do tmy noci. Nesmírně mě překvapilo, když mi odpověděl:
„Já tebe víc."
----------------------
*Píská si.* Doufám, že se vám kapitola líbila. Mě teda určitě. Musím říct, že jsem si jen málokdy tolik užívala psaní romanticko-erotické scény, jako dnes. Vážně, tohle se mi prostě líbilo :D. Hrozně jsem se na to těšila a jsem ráda, že to konečně přišlo. Konečně se ti dva idioti rozhoupali. 30 kapitol to stálo! :D
Napište mi prosím své dojmy do komentáře, protože já jsem uchvácená a zajímá mě, jak jste na tom vy. Pěkný zbytek večera! :)