Zdarec :D,
chci jen upozornit, že tahle povídka je trochu psycho. Pro ty, co čtou tyhle povídky pravidelně, bude asi jasné, že to hodně navazuje na Sněhovou vločku (druhou povídku z téhle "série"). Takže pokud jste ji nečetli, tak doporučuji přečíst, aby jste se v tom lépe orientovali :)
Mimochodem... ta písnička je boží :)))
Enjoy!
Jsem tu zase. Ležím na bílém lehátku a husté ticho přerušuje jen tikot hodin a škrábání propisky a papír. Ráda bych věděla, jak dlouho mě tu ještě hodlají držet. Já to přece neudělala! Chtěla jsem jí pomoct. Byla to má kamarádka! Vždyť...
„Alice? Můžeš mi odpovědět?" ozve se klidný hlas mého psychiatra. Ani nevím, na co se ptal. „Na co jste se ptal pane doktore?" zeptám se a psychiatr si zklamaně povzdychne. „Alice, proč jsi zabila svou kamarádku? Zkus mi tentokrát odpovědět. Třeba to dnes půjde lépe," mluví pořád tím klidným hlasem, ale já zase vykřiknu: „Já ji nezabila! Do háje, proč mi tu nikdo nevěří?! Proč bych zabíjela svoji kamarádku? Jsem snad nějakej magor?!" Doktor si něco zapíše do toho svého kapesního bločku a skrz brýle na mě zvedne oči. „Nezmínila jsi její jméno. Používáš jen termín "kamarádka", čímž se snažíš skrývat pocit viny. To je velice běžné u těchto případů," řekne s klidem - zase. „Daniela! Jmenovala se Daniela! Kolikrát ještě, k sakru! Mám vám to hláskovat?! Fajn! D-A-N-I-E-L-A!" vykřiknu. „Prosím tě Alice, uklidni se. Nechceš, aby to dopadlo jako minule, ne?" varuje mě. Při vzpomínce, kdy jsem mu schválně rozlila kafe do papírů a hodila s židlí se zatřesu. Protože hned na to, co jsem to udělala, dovnitř naběhli zdravotníci a píchli mi nějaký humus na uklidnění. To už znovu absolvovat nechci. „Ne," odpovím mu a on se lehce pousměje. „Alice, vím že to musí být těžké, ale zkus to. Rozhovor, který mezi námi probíhá, je čistě důvěrný. Tak je to se všemi pacienty. Cokoli mi řekneš se nikdo nedozví," nevzdává to. „Já ji nezabila. Přísahám, že ne. Proč mi nevěříte?" zesmutním. „Protože na tvé kamarádce Daniele našly tvé čerstvé otisky prstů. A tvé ruce drápance. Od jejích nehtů," řekne mi tím ledovým klidem. „Protože jsem se jí snažila pomoct a ona se bránila," fňuknu, protože ten den se mi vybavuje, čím dál víc. „Alice, smrt není pomoc, ani vysvobození," nepřestává s těmi kecy a zatnu nehty do lehátka, abych se ovládla. „Co kdybys mi řekla, jak se to stalo? Popsala mi to celé od začátku až do konce," navrhne mi. „Už se vám to vyprávěla snad stokrát. Ale vy mi nevěříte!" zvýším hlas. „Zkus to znovu. Třeba nám unikly nějaké detaily," řekne a já začnu s vyprávěním:
„Ten den jsme se měly sejít v kavárně. Řekla mi, že mi musí něco důležitého říct. Tak jsme se sešly. Vypadalo to, že je to pro ni těžké, ale nakonec mi to řekla. Řekla mi, že se do mě zamilovala a já v tu chvíli nevěděla, co jí říct. Chtěla jsem ji jako kamarádku, ale bála jsem se, že jí ublížím, když jí to řeknu. Ale musela jsem. Pak zaplatila a zničeně odešla. Muselo ji to hodně ranit. Nešla jsem za ní, protože moje přítomnost by jí akorát přitížila. Tak jsem dopila svoje kafe, zaplatila a šla domů. Cestou chodím přes takový most. Pod ním je to fakt hloubka. Takových dvacet - třicet metrů. A stála tam. Zády ke mně, za zábradlím. Bylo jasné, co chce udělat, dokonce brečela. Snažila jsem se ji přemluvit. Říkala jsem, že jí pomůžu. Že se z toho dostane a tohle je hloupost, že má před sebou celý život. Ale ona jen křičela a brečela, že to nejde. Ta bolest je prý nesnesitelná. Tak jsem ji chytla za zápěstí a snažila se jí dostat zpátky násilím. Ale ona jen vykřikla, ať jí nechám být a zaryla mi nehty do kůže. Bolelo to, tak jsem sebou cukla a ona..." polknu a snažím se nerozbrečet, „...ona se zřítila z toho mostu. Nemohla jsem nic dělat. Pak začalo vyšetřování a teď jsem tady. V psychiatrický léčebně. Jako nějakej magor!" vyštěknu nakonec.
„Dobře, Alice. Tohle nikam nevede. Sestro! Odveďte slečnu na její pokoj," křikne doktor na sestru a ta se objeví v otevřených dveřích. „Tak pojď," natáhne ke mně ruku a já jdu poslušně za ní.
Jdu vedle ní bílou chodbou, obě mlčíme, jako vždy. Východ je o několik pater níž. Chytli by mě dřív než bych stačila mrknout. Sestra mi otevře můj pokoj a zavře mě tam. Lehnu do bílých peřin na rozvrzanou postel a tvář zatlačím do polštáře, abych utlumila svůj výkřik. Nenávidím to tu! Nenávidím! Vzpomínka je tak živá. Zase se mi objeví před očima.
„Dani, neblbni! Máš před sebou celý život! Přece ho takhle hloupě neukončíš! Mysli na lidi okolo sebe! Vždyť jim ublížíš a hodně!" přemlouvala jsem ji. „Vážně?! Oni mě ubližovat můžou a já jim ne?! Já můžu trpět, ale oni ne?" křičela. Je fakt, že někteří lidi ze školy jsou na ní celkem hnusní. A její táta je s mámou opustil, když byla ještě malá holčička. A její máma teď moc není doma, protože hodně podniká. Vůbec se o ni nezajímá. „Dani, máš mě! A já ti z toho pomůžu. Vždycky. Nejsi tu sama," přiblížila jsem se k ní. „Být vedle tebe je bolestivější, než si myslíš, Ali. Promiň, ale já už to nevydržím! Prostě to nejde!" pomalu se pouští zábradlí. Rychle jsem ji chytla za zápěstí a přitáhla k sobě. „Danielo, pojď zpátky!" táhla jsem ji násilím k sobě. „Neee!" zaječela a druhou rukou mi zaryla nehty do kůže. Vykřikla jsem bolestí a ucukla, tekla mi krev. „Andělé umějí létat," řekla a roztáhla ruce jako pták křídla. „Ne!" zaječela jsem a doběhla k ní. Ale pozdě. Sáhla jsem do prázdna a viděla jen, jak její tělo padlo někam do tmy. Byla pryč. Zavolala jsem sanitku a řekla jim, co se stalo. Jen se tak divně dívali, pak se to řešilo ještě s policií. Ti mě pak poslali sem.
Už jsem tu tři měsíce. Jednou za pár dní mě pošlou k psychiatrovi, se kterým mluvím pořád o tom samém. A on mi pořád nevěří. Nechápu proč.
Vezmu ze šuplíku jednu z asi padesáti lihovek, co tam mám uložené. Otevřu ji a začnu zase psát po zdi. Píšu to, co řekla. Její poslední slova. Andělé umějí létat. Píšu je všude. Jsou tím popsány všechny zdi, co v této místnosti jsou. Všude jsou desítky a desítky vět. Už se to skoro nikam nevejde. Ale píši dál.
Andělé umějí létat.
Andělé umějí létat.
Andělé umějí létat.
Andělé umějí létat.
Andělé umějí létat.
...a nikdy nepřestanu! Dokud se Daniela nevrátí! Dokud si pro mě nepřiletí! Protože andělé umějí létat! A tak píši a směji se. Na celé kolo se hlasitě řehtám. Protože vím, že můj anděl přiletí.