Odmítala jsem Caleba pustit. Držela jsem se ho jako klíště, jelikož on představoval jediný záchytný bod. V celém tom oceánu zmatku se objevil jako lodička a já jsem našla záchranu před utopením. On se nebránil. Pokud bych ho pustila, Leviho muži by ho podrobili výslechu.
Pohladil mě po zádech. Díval se na ostatní kolem nás a snažil se je zhodnotit. Viděl v každém z nich potenciální hrozbu.
„Jak dlouho tě tady drží?" zašeptal mi do ucha. Nikdo jiný ho nezaslechl.
„Dlouho ne, pokud jsem to pochopila správně, tak oni jsou nějaký druh odboje. Takže ti hodní," vysvětlila jsem mu. Ti hodní. Už s nimi navázala spojení a věděla jsem, že se od nich nemám čeho bát.
Pochybovačně sykl. „Nevěřil bych jim ani nos mezi očima." Zvedl hlavu, natahoval uši a zbystřil smysly, aby mu neuniklo jediné jejich slovo. Počítal s tím, že dříve nebo později ukáží svou pravou tvář.
„Jste přátelé," zkonstatoval Levi. Místo odpovědi jsem se ke Calebovi ještě víc přitiskla. Levi si to převzal po svém a správně. „V tompřípadě se omlouvám za Jura, je poněkud horkokrevný. Pochopte, nemůžeme nikomu věřit – zvlášť teď ne," ospravedlňoval svého kamaráda. Na Caleba jeho slova neudělala dojem.
„To já koneckonců taky ne," odvětil. Stačilo to, aby světlovlasému muži před námi ujasnil, že on je ochotný bránit sebe a i mě. Levi spokojeně přikývl. Calovo rozhodnutí považoval za správné. Sám by nekonal jinak.
Přátelsky k nám natáhl ruku. „Můžu ti nabídnou pomoc. Vám oběma," ustoupil a ukázal na chodbu. Předtím zaclánělo jeho tělo, ale teď už se mi na ni naskytl pohled. „Určitě vám bude příjemnější, když si popovídáme v soukromí." Tehdy jsem pochopila, že ta chodba vedla do další místnůstky. Caleb přijal jeho nabídku.
„Nikdo jiný kromě tebe s námi nepůjde a ty odložíš veškeré zbraně," ujišťoval se. Levi si od opasku odpojil dýku a zahodil ji co nejdál od sebe. Sledovali jsme let kudličky, který zastavil náraz o skálu. Ozvalo se zařinčení a ozvěna ho znásobila.
Různooký se postavil. „Veškeré zbraně," zdůraznil. Levi pozvedl ruce v omluvném gestu a z pod oblečení vytáhl nůž. K němu se choval šetrněji a odložil ho na zem.
„Jsou určitě všechny?" přesvědčoval se Caleb. Pochybnosti ho odmítaly opustit. Leviho spojenec mu před chvílí uštědřil pár ran pěstí, měl dost důvodů k nedůvěře.
„Neublíží nám," pokusila jsem se ho ujistit. Ozval se nepřesvědčeným ,,Hmm". Věnoval mým slovům pozornost, ale sám věděl líp, jak se teď chovat. Levi nepřehlédl Calebův pohled, který se snažil odhalit jakékoli další skrýše, kam se daly ukrýt smrtící nástroje.
„Zkontroluj si mě sám, pokud ti to pomůže," pokynul mu. Caleb tuto nabídku neodmítl. Levi si sundal svůj černý přehoz. Caleb ho rychlostí blesku prohmatal.
„V pořádku?" ptal se světlovlasý. Caleb ke svému zklamání nenašel žádný nebezpečný předmět. Přikývl. Levi si vzal zpět své oblečení. Už stihl napasovat ruce do děr rukávů a natahoval si látku přes látku, když ho můj kamarád zastavil.
„Zpomal! Shoď ze sebe i boty a kalhoty. To, že neschováváš nic ve svém podivném pláštíků, neznamená vůbec nic," tvrdohlavě si stále stál za svým. Levi ze sebe váhavě znovu svlékl oblečení, které si právě natáhl. Nechtělo se mu zbavit se veškeré látky, která ho chránila před chladem jeskyně. Snaha ji vytopit ohněm v jejím středu nebyla zcela zbytečná, ale zdaleka tak úspěšná, aby se tady mohl pohybovat téměř nahý.
„Pokud to pomůže," pokrčil nakonec rameny. Zvedl jednu nohu a rozvazoval si boty.
„Tohle si nemusíš nechat líbit, Levi!" zasáhla jeho přítelkyně. Jí vadilo snad ještě víc, co se právě dělo. „Tihle dva ti nemají vůbec co říkat!" rozčilovala se. Určitě si připravila spousty různých důvodů, proč by nám Levi neměl vyhovět, ale ty svět neměl slyšet. Světlovlasý ji zadržel gestem natažené ruky s výhružně vztyčeným ukazováček.
„Udělám to." Dívka bezmocně otevírala pusu, jak ráda by protestovala! Nakonec se uraženě odvrátila.
Levi jejímu trucování nevěnoval pozornost. Místo toho Calebovi hodil postupně boty a poté i kalhoty. Tušil, že i jeho tričko se stalo objektem, který se muž rozhodl podrobit průzkumu, takže i ono se za chvíli ocitlo na malé hromadě před různookým.
Caleb obrátil oblečení vzhůru nohama a nejradši by rozpáral i švy, ale nakonec se musel smířit s tím, že Levi nám nelhal. Určitě si to částečně uvědomoval od té chvíle, kdy Levi tak ochotně přistoupil na veškeré jeho požadavky, přestože on tady určoval pravidla.
„Fajn," utrousil Caleb uštěpačně. Mrštil po něm svým oblečením a nespokojeně zabručel, když jedna část jeho obuvi neskončila na Leviho obličeji, jak Cal původně zamýšlel.
„Líbí se mi tvůj přístup, různoočko," ozval se, když byl znovu plně ošacen.
„Co tím myslíš?" podivil se Cal a zároveň se v duchu pozastavil nad přezdívkou, kterou pro něj Levi použil, já byla do té doby jediná, kdo mu tak řekla.
„Důvěřuj, ale prověřuj," osvětlil mu. Na to Caleb nic neodpověděl. Vůbec se nezajímal, co si neznámý myslel o jeho chování. Měl podezření, které mi zašeptal, jakmile jsme se dali do kroku.
„Nelíbí se mi to. Nikdo u nás nedělá věci z čisté náklonnosti, bude za svoje služby něco žádat."
Stejným způsobem jsem předtím uvažovala také. Napadla mě jen jediná věc, kterou jsem mu na to mohla říct. „Tys to udělal, když jsem se snažila naštvat Willa."
„Já jsem od přírody jiný než ostatní," usmál se a maličko narážel na své oči. Taky jsem se pousmála. Patřil mezi ty jiné, stejně jako Broddy, Elodie a Will.
Will.
Bodlo mě u srdce. Zase jako pokaždé, když jsem na něj myslela. Moje mysl potřebovala nějaký dobrý odlákávací manévr. Současný souhrn okolností mi nabízel tolik různých věcí, nad kterými bych si mohla lámat hlavu a stejně jsem čas od času našla chvilku, kdy jsem na svého špatně ostříhaného přítele musela myslet.
Rozhodně jsem potřásla hlavou, abych se zbavila nežádoucích myšlenek. Teď na ně nebyl čas.
Nestačili jsme si s Calem vyměnit víc, než těch pár slov. Dostali jsme se do části jeskyně, která se rozkládala na polovičním prostoru než „místnost" ze které jsme vyšli.
„Určitě máte otázky. Ptejte se na cokoli," pokynul nám Levi. Posadil se na špalek dřeva a přál si, abychom udělali to samé. Na zemi stálo několik podobných kusů dřeva rozmístěných v různých vzdálenostech od sebe. Působil tak klidně, přitom Cal ho celou dobu provrtával pohledy.
„Proč nám chceš tolik pomoct?" vychrlil na něj první otázku.
„Na tobě, různoočko, mi vlastně vůbec nezáleží. Mám zájem pomoct tvé okouzlující a rychle stárnoucí kamarádce."
Připomněl mi, jak jsem teď vypadala. Nabrala jsem své vlasy do ruky a podívala se na ně. Mé stárnutí se ještě nedostalo do dalšího stádia – ještěže tak! Pořád jsem asi vyhlížela vcelku jako já.
„Co od ní chceš?" vyštěkl.
Levi odpověď nás oba překvapila. „Aby si pomoct nechala." Zmateně jsme se na sebe podívali. Chtěl mi pomoct za cenu toho, že si pomoct nechám?
„Jsi šestá, kterou jsem dostal z Lumenových spárů," začal nám podrobněji vysvětlovat své počínání „Není to tak dávno, co jsme si žili normální životy. Ale pak všechno narušil on, Lumen, se svou ztřeštěnou vírou. Otec tvého Willa chtěl ukázat, jak je otevřený ke všem možným vyznáním, jenže když jednou jejich teror začal, nic se s ním nedalo dělat. Náš lord nenese celou vinu, snažil se o dobro, většina ho chápe.
Kdokoli se Lumenovi postavil se měl těšit na pomstu, za to, že se odvážil mu zkřížit cestu. Já jsem proti němu radikálně vystupoval. Chtěl mě zastrašit a vzal mi šest těch, kteří mi byli nejbližší.
Přísahal jsem, že splatím jejich životy osvobozením šesti, kteří by v jeho rukou museli umřít. Ty jsi poslední," vysvětloval. Levi dělal to, co dělal pro sebe, ne pro ostatní. Zklamalo mě to. Doufala jsem, že je dobrák od kosti a proto mi pomáhal, ale přesto jsem si cenila jeho činnů.
„Předtím jsi říkal, že jsi tam nedobrovolně," namítla jsem. Levi lhostejně pokrčil rameny. „Lhal jsem," přiznal.
Toho se chytil Caleb. „Jak můžeme vědět, že nám nelžeš i teď?"
Levi se nenechal zpochybnit. „Zeptej se kohokoli chceš, oni ti potvrdí, že si nevymýšlím." Všichni jeho společníci mu byly vázáni neochvějnou oddaností, jejich slova tedy mohla být pravdivá, ale také nemusela. Všimla jsem při mém příchodu, že Leviho milovali, jedna z nich doslovně.
„Ti tam venku, jsou jako já?" napadlo mě. Lidé, kteří se díky němu dostali ven.
„Částečně ano, ale já mám pocit, že ty kvůli Lumenovi stále ještě prožíváš Tantalova muka," nadhodil. Znovu jsem se pokusila skrýt ty proklaté šedé vlasy.
Podívala jsem se do země „Tak hrozné to taky není," namítla jsem. Dnes mě to ještě moc nepoznamenalo, ale o zítřku a pozítřku jsem mluvit nemohla.
„Lexie, nezlehčuj to," Cal se dotkl mého ramene. Poté se obrátil zpět k Levimu. „Pokud jí chceš pomoct, udělej to pořádně!"
„To jsem i chtěl," přikývl a čekal, až mu různooký předá pokyny. Netušil, jak se zneškodňovaly účinky mých čárů.
„Znič ty papírky, které napsala Lumenovi," pověřil ho složitým úkolem. Levi na to nic neřekl. V hlavě uvažoval, jak na to. Musel se tak nebo tak vrátit do tábora, nechal tam Ramona.
Nakonec se uvolil. „Udělám to."
Spokojeně jsem se na dva muže v mé blízkosti usmála. Ještě s tím nepočítali, ale předem jsem se rozhodla, že i já se vydám s Levim.