Jakýsi muž zahalen nocí přistoupil ke starým dveřím sirotčince. Dítě, které mu poklidně spalo v náručí položil před dveře domu. Jeho černé oči naposledy spočinuly na pokojně spícím miminku. Ještě na ně položil zlatý medailonek na kterém bylo napsáno Danger a lísteček s datem narození. Pak se otočil a zmizel vstříc tmě.
❇
Před ránem otevřely výchovné sestry hlavní dveře sirotčince. Když před nimi, na zemi, spatřili plakající malé dítě, ani se nepodivili. Vzaly je do náručí a odnesly do příjmacího sálu.
Tento sirotčinec nebyl ledajaký. Jeho vznik je tak dávný, že se může pouze spekulovat, v jakém roce byl založen. Rozloha pozemku čítala přes dva kilometry čtvereční. Na tomto ohraničeném území stál dominantmí sirotčinec. Pak budova, ve které se vyučovalo a nakonec tmavý les. To by se nezdálo ještě tak zvláštní. Ovšem tento sirotčinec nebyl registrovaný. Stejně tak jeho děti v něm. Nikdo z okolního světa nevěděl o jeho existenci krom pár nebezpečných osob, které sem předávaly děti.
Díky tomu se sem přijímaly děti takovým neoficiálním způsobem. Ten, kdo dítě odložil nebyl viděn. Ovšem tyto děti byly jiné, než ty okolního světa, nebo na to měly předpoklady. Samotné děti o jejich případné odlišnosti nevědely. Do sirotčince byly příjmány do věku tří let, kdy si nic z jejich minulosti nepomatovaly.
A proto tu vládla také jiná pravidla.