Dneska asi třetí nebo kolikátá, já ani nevím, nepočítám to 😀
Hele, tak Kookie bude ještě chvilku trochu mimo, jo? Ještě si budem pár kapitol hrát. 😈
Luv ya, sušenky moje 😙😍❤🍪🍪😂
Prosím neukamenovat 🙂🦄
"Tak?"
Stál jsem na prahu oné učebny, rukama držíc popruhy svého batohu, a sledujíc sedm lidí, kteří postávali všelijak po naší slavné učebně duchů.
Nebyl jsem na této škole moc dlouho, ale něco málo jsem si o ní stihl zjistit. Třeba to, že se v pravém křídle nachází učebna, která nebyla dlouhá léta přidána do rozvrhu jakékoli třídy. Nepoužívá se. Prostě to tu hnije, neopečovávané, zapomenuté. Říkáme tomu proto učebna duchů.
Jimin, který seděl na katedře, poplácal na volné místo vedle sebe.
"Tak mluvte už, kluci. Nemám na vás celý den, i když to by bylo fajn."
Ramenatec, který seděl ve velmi zajímavé blízkosti s fialovovlascem na lavici v prostřední řadě, se na mě ušklíbl. Promluvil ale až ten kluk vedle něj.
"Chceme si s tebou promluvit o tom incidentu v kavárně. Docela nás to celé zarazilo. Všechny."
"My tu ale nejsme od toho, abychom řešili vlastní reakci, že?" Šťouchl do něho ramenarec.
"Pravda. Takže, milý Jungkooku, jde nám pouze o jediného člověka."
"Myslíš o Taeho?" zeptal jsme se. Věděl jsem, že jsem to tehdy přehnal, když jsem se nechal líbat. Ale omluvil jsem se mu už nejmíň stokrát. Nemůžu za to, že mi to tvrdohlavé pako ještě neodepsalo.
Jimin se ujal odpovědi. "No... o něj ani tak nejde," odkašlal si. "Ikdyž ti asi je jasný, žes ho pěkně naštval."
Sklopil jsem pohled k zemi. Samozřejmě, že mi to je jasný. Já na jeho místě bych taky byl naštvaný.
Pak jsem se podíval do očí všem klukům, jejichž jména jsem neznal, a přemýšlel o tom, ke kterému z nich jsem se chystal promluvit. Následně jsem pohled opět sklopil a promnul si ruce.
"Já vím. Posral jsem to. Nevím, kterému z vás se vlastně omlouvám, ale.... je mi to vážně líto."
Něco se ve mně zlomilo a já začal brečet. Jimin se mně snažil utěšit, ale já se mu vyhnul, seskočil z katedry a zamířil k východu.
Tam jsem se otočil, abych řekl poslední, co mi momentálně leželo na srdci.
"Promiň, Tae."
Když jsem se obrátil zpátky, spatřil jsem ve dveřích jeho. Měl smutný výraz, slzy v očích a vypadal celkově povadle.
Jenže jsme mu to nemohl odpustit. To on mi zkazil vztah s osobou, kterou....
Když jsem se díval křivookémi klukovi do očí, uvědomil jsem si, že ačkoli Taeho neznám a ani nevím, jak vypadá, nejspíš jsem k němu začal něco cítit. Něco víc, než jen kamarádství.
A tenhle idiot to pokazil. Neskutečný pabo.
A tak jsem si jen odfrknul a s "uhni mi z cesty" jsem kolem něj prošel dost dobře na to, abych ho praštil ramenen do ramene.
Totohle člověka už jsem nechtěl nikdy vidět.