,, Chci si tě vzít." promluví na mě Matty mezitím co já se převlékám a lehám si vedle něj. ,, Však si mě jednou vezmeš."
,, Jenže já nemyslím jednou. Myslím teď někdy. Nechci čekat. Nemá to cenu. Miluji tě a nechci aby si mi někam utekla."
,, Nikam utíkat nebudu. Každopádně si nemyslím že je to teď dobrý nápad." odpovím. ,, Proč? To si mě vzít nechceš? Nechceš aby se naše dítě narodilo do úplný rodiny?" vyjede Matty a já se pomalu zvednu. ,, Ne jen si nemyslím že je na to teď ten vhodný čas."
,, Jasně. Nebo zase vymýšlíš plán útěku."
Tohle mě dostalo. Vážně si to myslí? Zvedla jsem se z postele a šla do chodby kde jsem si nazula boty a šla pryč. Ten ať si tam klidně zhnije. Došla jsem nedaleko do parku kde jsem se posadila na jednu z laviček a začala brečet.
Vážně si tohle myslí?
Cítím totální bezmoc. Vím že jsem udělala plno chyb ale nemusí mne hned odsuzovat. Myslela jsem že mi věří. Že mě miluje ale teď to všechno vypadá jenom jako přetvářka. Milovala jsem ho a taky miluji. Jen mám strach. Co když se zase objeví nějaká překážka? Už na to nemám sílu. Už nechci být ta holka, která má v životě jenom smůlu. Co takhle trochu štěstí? To vážně nebudu mít někdy chvilku klidu kdy se nad vším budu moct zamyslet? Nebudu mít chvilku štěstí? To musí chodit pořád jen smůla?
ahoj, omlouvám se že kapitoly nevychází tak často a pravidelně jako před tím a že stojí za ho***. Ale nemám teď náladu psát. Moje myšlenky bloudí k totálnímu kkreténovi který už ani neví že žiju💔.
Musela jsem se hodně přemlouvat aby vůbec něco vyšlo. Popravdě? Už jsem chtěla napsat i kapitolu kde vám oznámím že s Wattpadem končím.