Susan
Během chvilky jsme byli celí bílí, jak se nám velké sněhové vločky zachytávali na oblečení a ve vlasech.
Dohodli jsme se, že nejdříve půjdeme za Ignisem a řekneme mu, co se stalo.
Mortem už dál ani chvíli neváhal a přenesl nás do Rosenu, ani nedbal na to, že by se neměl přemisťovat v budovách, takže jsem se objevili přímo v Ignisově jeskyni.
Z druhé strany jeskyně se okamžitě vynořila Ignisova ohromná hlava: Stalo se něco? Kde je Gideon?
"Všechno se podělalo," zaúpěla jsem a zoufale se sesunula po stěně na zem.
Ignis se na mě jen nechápavě díval a snažil se mou odpověď nějak rozumně přebrat.
"Našel nás ten Stín a sebral Gideona. Mortem nás stihl dostat pryč akorát v čas," doplnila jsem svou odpověď a Ignis se zatvářil trochu znepokojeně.
Měl jsem vás varovat dřív, prohlásil a sklonil svou hlavu k zemi.
V tu chvíli jsem absolutně nevěděla, co mu mám odpovědět, nevyčítala jsem mu, že nás Stín našel, ani nic jiného, prostě jsem jen nenacházela ta správná slova.
"Nemůžeš za to, našel by nás stejně," prohlásil Colin a věnoval drakovi povzbudivý pohled.
Byla jsem ráda, že tam byl se mnou, on vždy věděl, co by měl říct a také byl vždy upřímný a to i přes to, že jeho slova mohla někdy bolet.
Co teď budete dělat? zeptal se Ignis po chvíli hrobového ticha.
"Vrátíme se do Paulo Marines pro svoje přátele a dojdeme si pro Gideona, musím ho tam odtud dostat za každou cenu."
Nemyslím, že je to dobrý nápad, ale bránit vám v tom nebudu, už jste dost staří na to, aby jste se dokázali rozhodovat sami. Opravdu rád bych vám nějak pomohl, ale bohužel nemám jak, tak daleko na jihu nemám žádné známé.
Mortem mi najednou seskočil z ramene a jeskyní se rozlehl hrůzostrašný skřek plný bolesti. Malý dráček se začal svíjet na podlaze, křečovitě zkroucený do nepřirozené polohy.
Chtěla jsem mu něco říct, ale když jsem se o to pokusila, zjistila jsem že se z mé mysli stáhl a všechny své myšlenky uzavřel ve své vlastní hlavě.
Polekaně jsem si k němu klekla a pokoušela se jej nějak uklidnit, ale vždy když jsem se dotkla jeho drsné šupinaté kůže, ucukl a hodil po mě odmítavý pohled plný bolesti.
Otočila jsem svůj zoufalý pohled na Ignise a doufala, že bude vědět, co má dělat, že mi nějak pomůže, ale zjistila jsem, že je stejně bezradný jako já.
Když jsem svůj pohled přemístila zpět na Mortema, který se stále křečovitě svíjel na zemi a sténal, došlo mi, co se sním děje. Vzpomněla jsem si na to, co mi četl Colin z knihy o dracích v knihovně v Rosenu. On cítí Gideonovu bolest, to znamená, že Gideonovi teď klidně může jít o život a mi zatím nemáme jak mu pomoct.
Nezbývalo nic jiného než čekat.
Když se Mortem konečně uklidnil a zůstal vyčerpaně ležet na zemi, zvedla jsem jej do své náruče a opřela si jeho drobnou hlavu o rameno
Ignis nám popřál mnoho štěstí a požádal nás, abychom byli opatrní a dali na sebe pozor, ale pak už nás Colin přenesl zpět do Paulo Marines.
Konečně jsme stáli na známé dlážděné ulici před naší vilou. Po několika dnech jsem se opět mohla nadechnout slaného mořského vzduchu a mé mysli se zmocnil zvláštní pocit bezpečí a to i přes to, co se v mém životě zrovna dělo.
Vše tu vypadalo úplně stejně jako, když jsme odešli.
Ve vile nás všichni přivítali s otevřenou náručí, a to i Alex, který se do nedávna choval jako idiot. Měla jsem pocit, že se mu konečně podařilo tak nějak přijmout to, co bylo mezi mnou a Colinem.
"Měli bychom to nechat na zítra," řekla Tina, když jsem jim vysvětlili, co se stalo, a co teď plánujeme.
"Nemůžeme čekat, nevíme kolik Gideonovi zbývá času," namítla jsem a starostlivě se podívala na Mortema odpočívajícího v jednou křesle.
"Já proti Gideonovi vůbec nic nemám, vím, že nám hodně pomohl a jsem mu za to vděčný, ale vůbec jej neznáme. Nevím jestli je dobrý nápad, vrhat se kvůli němu do něčeho tak riskantního,, vždyť ani nevíme kde ho hledat" vložil se do našeho hovoru Alex, který byl doteď opřený o stěnu kousek stranou.
Vrhla jsem po něm zlostný pohled. Už se nadechoval, že něco řekne, ale v tu chvíli jsem začala mluvit já: "Ano, máš pravdu v tom, že nám hodně pomohl, a právě proto ho v tom nemůžeme nechat, on teď potřebuje naši pomoc, stejně jako my potřebovali tu jeho, ale mýlíš se v tom, že nevíme, kde je, protože já jsem si stoprocentně jistá, že jej najdeme na Dark Castlu, " Alex se zatvářil trochu provinile a šokovaně zároveň.
Najednou jsem si nebyla jistá, jestli je tahle jeho tvář, kterou nám ukazuje, jeho pravé já, nebo ji používá jen jako masku. Doteď jsem si myslela, že jej znám celkem dobře, ale najednou mi přišel hrozne nečitelný a plný tajemství.
"Tina má pravdu, měli bychom počkat alespoň do zítra, všechno pořádně promyslet a vyspat se na to," promluvil Colin a stiskl pevněji mou ruku, kterou celou dobu svíral ve svých prstech. Byla jsem mu vděčná, že nijak nekomentoval to, jak ostře jsem se po Alexovi ohradila.
Chvíli jsem se na něj jen dívala, ale pak jsem přece jen přikývla.
Ještě nějakou dobu jsme se domlouvali a probírali, jak bychom měli postupovat, ale nakonec jsme došli k závěru, že bez větší znalosti chodeb na Dark Castlu, nemáme nijak velkou šanci být alespoň o krok napřed před jeho obyvateli, takže Mortem navrhl, že nás přenese rovnou od hlavního sálu. Nezbylo nám nic, než doufat, že tam nikdo nebude, ale ani přes to nikdo z nás nechtěl jen nečině sedět tady a čekat, až si sem pro mě někdo přijde.
Když bylo vše domluvené, vydala jsem se k sobě do pokoje, abych si mohla dát dlouhou horkou sprchu.
Během doby, kdy jsem na svou hlavu nechala dopadat proud příjemně teplé vody, dolehla na mě obrovská únava a to i přes to, že byly teprve dvě hodiny odpoledne. Přišlo mi, že na svých zádech nesu všechnu únavu světa a čím déle jsem stála na nohou, tím více mě tato tíha tlačila dolů a zavírala mi víčka. Nepřestalo to, ani když jsem si lehla do postele a zachumlala se do deky.
Ani jsem se nemusela moc snažit, když jsem chtěla zavřít oči, prostě se zavřeli sami
Zaposlouchala jsem se do zpěvu ptáků, který sem pronikal otevřeným oknem a nechala se jím ukolébat ke spánku.
...
Škubla jsem sebou, jak mě probudil čísi křik.
Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla už tma.
Všimla jsem si, že dveře jsou trochu pootevřené.
Pomalu jsem se zvedla z postele a zamířila ke dveřím. Po cestě jsem málem zašlápla Mortema, který spal na podlaze uprostřed místnosti. To on nejspíš otevřel dveře, když se z obýváku stěhoval sem ke mě.
Opatrně jsem jej zvedla tak, aby se neprobudil a položila jej na kraj polštáře.
Vyhlédla jsem na chodbu a zaposlouchala se do ticha vládnoucího v celém domě, jestli znovu neuslyším ten zvuk, který mě předtím vzbudil. Opravdu znovu někdo zakřičel a vycházelo to zpoza zavřených dveří, které byly přímo naproti těm mým.
Potichu jsem vešla do Colinova pokoje a uviděla ho leží na své posteli schoulený do klubíčka, jeho obličej byl zkroucený do grimasy plné strachu, ztěžka oddechoval a přes pevně sevřená víčka se nu z očí draly slzy a pomalu mu stékaly po tvářích.
Opatrně jsem se posadila na okraj jeho postele a zatřásla s jeho ramenem.
"Coline, probuď se," zašeptala jsem a druhou rukou mu z čela odhrnula zpocené tmavé vlasy.
Colin sebou škubl a otevřel oči dokořán. Těkal pohledem po místnosti dokud jsem se do jeho zorného pole nepřimotala já.
"Jsi v pořádku?" zeptal se, když se mu podařilo vytáhnout do sedu.
"Ano, byl to jen sen, nic mi není," odpověděla jsem šeptem a stiskla jeho ruku v své.
Chvíli jsme tam jen tak seděli a dívali se jeden druhému do očí, ale pak jsem se zvedla a zamířila ke dveřím, protože se mi opět začali zavírat oči.
"Zůstaň tu se mnou prosím," zastavil mě Colinův hlas.
"Dobře, jen se k sobě vrátím pro Mortema, aby tam nezůstal sám," usmála jsem se do tmy, ale Colin to nejspíš neviděl.
Odpověděl mi jen přikývnutím, které jsem sotva rozeznala, a znovu se zachumlal do deky.
Když jsem se po chvilce vrátila i s dráčkem v náručí, vypadal, že spí, ale když jsem si zalezla k němu, objal mě svou rukou a vtiskl mi jemný polibek do vlasů.
Položila jsem si hlavu na jeho hrudník, zavřela oči a zaposlouchala se do pravidelného rytmu, ve kterém tlouklo jeho srdce, ještě stále byl trochu zrychlený, ale cítila jsem jak se pomalu začíná uklidňovat.
Ucítila jsem jeho prsty, jak mě pomalu hladí po rameni. Nejspíš se bál znovu usnout, a tak se snažil nějak zaměstnat svůj mozek.
Mortem ležel na dece u mých nohou a klidně oddechoval.
Pomalu jsem se ponořila do té tmy, která se vkrádala do mé mysli a nechala se jí unést do hlubin spánku.
...
Ráno mě vzbudil Colin. Sám vypadal, že zrovna vstával, protože na sobě stále měl své pyžamové kraťasy a vytahané tričko s několika dírami.
Vypadal hrozně unaveně, pod očima měl tmavé kruhy a jeho tmavé vlasy, které měl rozcuchané a neupravené, tomu také moc nepomáhaly. Nebyla jsem si jistá jestli se mu ještě podařilo usnout, po té co jsem jej vzbudila.
"Spal si vůbec?" zeptala jsem se ho starostlivě a chytila jej za ruku.
"Chvíli," odpověděl a věnoval mi unavený úsměv.
Když jsme společně sešli dolů, byla ve vzduchu cítit nervozita.
Tina se skláněla nad křeslem a kolem ní postával zbytek naší skupiny.
"Co se děje?" zeptala jsem se starostlivě a přistoupila k Tině blíž.
V křesle před ní ležel Mortem, hlavu měl položenou na malém polštářku, své velké oči měl vytřeštěné, rozhlížel se po všech kolem sebe a celý se třásl, z nozder mu čas od času vyšel obláček tmavého kouře.
"Necítí se moc dobře. Ptala jsem se ho, jestli nás všechny zvládne přenést na Dark Castle , ale prý ne a vzhledem k tomu, že je z nás jediný, kdo ví, kde to je a jak to tam vypadá, budeme muset ještě nějakou dobu počkat."
"Kolik potřebuje času?" ozval se tentokrát Colin.
Tina okamžitě obrátila svůj pohled na dráčka, chvíli byla zticha, ale pak váhavě odpověděla: "Alespoň den."
"Dobře, ale pak už čekat nemůžeme," řekla jsem pomalu a frustrovaně si rukou prohrábla dlouhé rozcuchané vlasy.
V hlavě jsem ucítila známý kontakt s mou myslí se rozezněl Mortemův unavený hlas: Já vím, ale teď bych to nezvládl, jsem příliš zesláblý.
Opatrně jsem jej pohladila po hlavě a krku a odešla do kuchyně, abych si našla něco k snědku.
Když jsem byla po snídani a převléknutá do normálního oblečení, vydala jsem se až do nejvzdálenějšího kouta zahrady, tam se posadila do trávy a opřela se o plot. Měla jsem v planu strávit tu celý zbytek dne.
Byla jsem všem ostatním vděčná, za to, že mě nechávají o samotě, abych si mohla vše srovnat v hlavě.
Někdy kolem třetí hodiny odpoledne ke mě přišel Alex a podal mi sklenici pomerančového džusu.
"V pohodě?" zeptal se a posadil se vedle mě.
"Ne," odpověděla jsem jednoduše a zahleděla se na mrak, který vypadal jako sedící pes.
"Máš strach?"
"Jasně, že mám. Vždyť já mám pocit, že mám strach snad úplně za všeho, ale nejvíc se bojím o vás a o Gideona."
"Chápu tě, ale o nikoho z nás se bát nemusíš, Gideon je tvrdý chlap a my to nějak zvládneme."
"Já vím, ale tem strach ve mě je i tak a čím více se blíží ta chvíle kdy odejdeme na Dark Castle, tím víc se dere na povrch."
"Hlavně se tím strachem nenech zaslepit, jsi dost silná na to, aby sis udržela chladnou hlavu."
"Děkuju," řekla jsem s pohledem upřeným do jeho zlatohnědých očí.
"Nemáš za co, hlavně na to nezapomeň," věnoval mi povzbudivý úsměv a odešel zpět do vily.
Zůstala jsem tu sedět ještě dlouho, domů jsem se vrátila až, když se pomalu začínalo stmívat.
Colin v tureckém sedu na sedačce jedl těstovinový salát, který nejspíš udělala Tina nebo Katie. Sedla jsem si vedle něj a přitiskla se k jeho boku.
Kromě nás tu byl ještě Phil, Nick a Katie, všichni byli zticha.
"Viděl jsem, jak za tebou byl Alex," řekl tiše mým směrem.
"Hmmm," zamručela jsem v odpověď a také si na talířek nabrala trochu salátu.
"Co ti řekl?" zeptal se nejistě.
Nechápavě jsem se na něj podívala, tato otázka mi přišla naprosto směšná.
"Ty žárlíš?"
"Jasně, že ne, jen se ptám."
Přimhouřila jsem oči a nevěřícně se mu podívala do obličeje.
"Ptal se mě, jestli jsem v pohodě," odpověděla jsem po chvíli.
"A to je všechno?"
"Jo."
Dál se Colin už na nic neptal a věnoval se především svému salátu.
Když nás pět dojedlo zbytek salátu, všichni jsme se rozutekli do svých pokojů. Všichni šli spát výjimečně brzy.
Já si šla lehnout ke Colinovi, protože ani jeden z nás nechtěl dnes spát sám.
...
Ráno nikdo z nás nebyl schopný do sebe dostat ani kousek jídla. Všichni jsem jen seděli dole u stolu a cucali z hrnečků čaj nebo kávu.
Mortem už vypadal celkem normálně, ale stále s námi moc nemluvil.
Někdy kolem deváté hodiny, když i poslední z nás dopil obsah svého hrnečku, jsem odešla do svého pokoje, abych se mohla dát trochu do kupy.
Oblékla jsem si šedé džíny a černé tričko a tříčtvrtečním rukávem, dlouhé vlasy si spletla do copu a posadila se na postel.
Zahleděla jsem se na černou ošoupanou bundu z hrubé kůže, která byla přehozená přes opěradlo židle a zmocnil se mě ještě větší strach a nervozita. Byla to ta bunda, kterou mi dal Gideon, když nás poprvé bral do Rosenu. Ve skříni jsem měla ještě vysoké ladně střižené šněrovací kožené boty, které jsem dostala také od něj.
Po chvíli, kdy jsem jen nepřítomně civěla, jsem popadla ty nádherné boty a bundu a rozeběhla se dolů do přízemí.
Všichni ostatní už na mě čekali.
Mortem se mi usadil na rameni a položil mi svůj ocas kolem krku.
Připraveni, zeptal se dráček nás všech, když jsme vyšli na zahradu.
Všichni, krom mě mu odpověděli, ale já ze sebe nebyla schopná dostat ani hlásku.
Colin mě chytil za třesoucí se ruku, já na něj obrátila svůj pohled plný nejistoty a on mi věnoval jeden ze svých povzbudivých úsměvů.
Vzduch kolem nás se zatřásl, když nás Mortem přenesl na Dark Castle.
Hned jak jsme se ocitli v potemnělém sále, zapotácela jsem se tak, že kdyby mě Colin nedržel za ruku, nejspíš už bych seděla na podlaze.
Měla jsem pocit, jako by z mé mysli zmizela všechna energie. Všechen kontakt s Mortemem zmizel a nahradilo ho jen nesnesitelné ticho. Nebyla jsem schopná použít ani to nejmenší kouzlo, protože všechna má energie byla uzavřená za neprostupnou stěnou.
Podívala jsem se přímo před sebe a setkala se s chladným pohledem vysokého muže. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti, měl ledově modré oči a krátké tmavé mírně prošedivělé vlasy.
Z jeho pronikavého pohledu mi přejel mráz po zádech, měla jsem z něj takový strach, že jsem si nedovolila spustit z něj oči.
Na tváři se mu objevil děsivý úsměv, když vstal z jednoduchého dřevěného trůnu a rozešel se směrem k nám.
Jednu jsem věc jsem věděla jistě: Tenhle člověk musel být opravdový blázen.
.....
Zdravím lidičky, jsem tu s novou kapitolou. Jak se vám líbila?
Velké finále se blíží tak jsem se rozhodla vás v téhle kapitole trochu napnout a proto se tu další pokusím publikovat co nejdříve.
Co myslíte, že naší skupinku na tajemném hradě v horách čeká? Neváhejte a svěřujte se se svými teoriemi, budu ráda za každý komentář.
Kapitolu jsem se rozhodla věnovat své kamarádce @nerousek3, dostala jsem záchvat smíchu, když mi od ní u minulé kapitoly vyskočil komenář, ve kterém dostala hysterický záchvat, když zjistila, že zbývají pouze čtyři kapitoly.
Moc vám děkuji za všechny hlasy a komentáře, mám vás moc ráda, jste vážně úžasní.
Tak hlasujte, komentujte a mějte se krásně.
Vaše Kája :)