Všichni přítomní se otočili na tmavovlasého chlapce, který do teď o sobě nedával vědět.
"Mohl bych si s ní promluvit?" Zeptal se s nadějí v hlase. Jedna ze sestřiček zavrtěla hlavou.
"To asi nepůj..." Ani to nedořekla a zastavil ji hlas doktora.
"Nechte je si promluvit o samotě, Cry si potřebuje promluvit." Řekl a silně dal najevo, aby sestřičky okamžitě opustili můj pokoj.
Zůstali jsme tu sami. Já seděla na svém lůžku a sledovala své nohy, které viseli z lůžka dolů. On stále stál v rohu místnosti a sledoval mě.
"Cry," zamumlal. Zvedla jsem na něj pohled a po delší době se mu koukla do očí.
"Ano?" Vydechla jsem. Sledovala jsem ho s nadějí v očích, s nadějí, že mě odtud dostane. Nedostal.
"Co se stalo? Proč si tady?" Zeptal se a já od něj odvrátila pohled. Nadechla jsem se a otevřela pusu, ale nic ze mě nevyšlo. Chtěla jsem mu odvyprávět celý můj příběh, ale nešlo to. Nešlo.
Nakonec ze mě vyšlo jen tiché "nic," styděla jsem se za sebe. Tak strašně moc jsem se za sebe styděla. Důvěřovala jsem mu? Ano. Věřila jsem mu? Ano.
"Nic?" Uchechtl se a dále mě sledoval. "Oba moc dobře víme, že se něco stalo!"
"Stalo."
----------------------
Lidi? Jsme u patnácté kapitoly!😏
Klidně bych dneska vydala ještě jednu část - pokud by jste o to stáli.... 🙈
-Karry❤🙈