Duben 30, 2017 17:32
Lea ležela na nemocničním lůžku a v náruči držela našeho malého syna. Sedl jsem si na okraj postele a vzal od ní maličkého Johna. Pohladil jsem ho po jemných vláscích světle hnědé barvy. Bylo celkem líto toho, že to nebyl jen můj syn, ale syn všech bohů, co jich v našem sídle je. John mi pohlazení oplatil úsměvem a natažením maličké pěstičky. Roztáhl prstíky a dotkl se mé dlaně.
Jako rána z čistého nebe vybuchla po místnosti oslnivá záře vonící mandlovou vůní. Vdechl jsem tu pronikavou vůni a usmál se. Následující tlaková vlna mě odhodila na protější stěnu. Skoro jsem si vyrazil dech, ale stehnem projela ostrá bolest.
Poté, co jsem se otřepal z rány do hlavy a sebral ze země brýle, jsem spatřil syna opírajícího se o protilehlou zeď. Dlouhou chvíli jsem nebyl schopný slova, neboť John už nebyl novorozenec, ale mladík, kterému mohlo být přes dvacet let. Krátké vlasy měl rozcuchané na všechny strany podobně jako je vždy nosil James, kterého si ale vycvičila Anna. Jeho oči byly stejné jako jeho matky a probodávaly mě pohledem. Byl nepatrně nižší než já a stejně tak i stavěný. Hlavně vytáhlý ale hubený jako vrbový prut. To, ale nemuselo znamenat, že neměl žádnou sílu.
„Co se stalo?" dostal jsem ze sebe ohromeně a pohlédl jsem na svou manželku. Ona mi zmatený pohled oplatila a pokrčila rameny. Přivřela oči. Byla unavená, opravdu hodně unavená a na něco takového, jako bylo zestárnutí jejího syna neměla sílu.
John se odlepil od zdi a dlouhými kroky zamířil ke mně. Sundal mi z nosu brýle, při jejich prohlížení se na stolku u Leiiny postele objevily úplně stejné.
„Otevřel jsem červí díru do astrálního vesmíru, ze kterého jsem použil hmotu z mlhoviny Aniona. Tu jsem následně přetvořil do malé koule, jejíž síla ze mě udělala tohle." pronesl John velmi důležitě.
Já s Leou jsme na něj vyvalili oči a nebyli schopni slova, zatímco náš syn mi vrátil brýle a ušklíbl se. Ten úšklebek mi v nějakém směru připomněl Árona a bylo mi hned jasné proč.
„Ve skutečnosti jsem pouze nechal čas plynout okolo mě." omluvně se usmál sebírajíc ze stolku brýle. Nasadil si je na nos a změřil si nás pohledem. Pochopil jsem, že ode mě zdědil víc než, v co jsem doufal. Byl zatím jediné dítě, které po mě zdědilo moji dalekozrakost.
„Co všechno dokážeš ovládat?" zeptal jsem i přes to, že mě Lea spražila pohledem předtím než jsem otázku vyslovil.
„Skoro všechny síly jimiž vládnou bohové zasedající na radách. Včetně vašeho ohně. Docela užitečné, když si chceš posvítit na knihu, když po nocích nemůžeš usnout." odvětil můj syn klidně a podíval se na hodiny v rohu místnosti.
„Jak tohle můžeš vě-" včas jsem se zastavil. Tohle jsem nikdy neřekl ani Lee. Nikdy jsem se jí nesvěřil s tím, že už několik let nemohu usnout. I když ona to začátku našeho vztahu řešila, ale teď se toho dělo tolik, že na to nebyl čas.
„Je to docela jednoduché." řekl prostě John. „Stačí se jen podívat na otlačeniny od brýlí. Kdyby si s nimi neležel v posteli, tak by tam nebyly." usmál se a přešel ke mně a ke své matce. „Vždycky jsem si říkal, jaké to bude, až budu vyrůstat u tvého manžela." řekl k Lee a vzal ji za ruku. „Ale nečekal bych, že si budeme až tak podobní. Myslím, že tohle se stalo záměrně. Poděkujme všichni milé Oxaně."
Lea se na mě podívala a poté věnovala pohled synovi. „Jsem za to ráda, protože takhle nemusíme nikde vysvětlovat, proč nejsi podobný svému otci." řekla a zívla. „Ale teď mě oba omluvte, jsem unavená." pohladila mě po tváři a zavřela oči. Během chvilky usnula.
John pokrčil rameny, podíval se na mě a sundal si z nosu brýle. Podal mi je a poté se přeměnil zpět do své novorozenecké podoby.
*
Duben 30, 2017 17:57
Vyšel jsem potichu z pokoje. Když jsem za sebou zavíral opatrně dveře, tak se za mnou ozval nějaký hlas. Div jsem nevyskočil z kůže. Jak se někdo může opovažovat rušit moji ženu, když odpočívá? Otočil jsem na toho člověka, který tady halekal jako na lesy. Byl to nějaký malý doktor, který řval na jednu ze sester, aby sebou hodila.
„Přestaňte tady řvát. Moje žena se snaží spát." řekl jsem potichu ale rázně. Johnovi brýle jsem strčil do kapsy bundy. Napřímil jsem do plné velikosti a odhodil si bílý pramen z čela. I když jsem měl vlasy již dávno ostříhané, tak tenhle neposedný pramen vlasů stále rostl jak se mu zamanulo.
„Jak se můžete opovážit na mě křičet?! Víte kdo já jsem?!" zařval mužík ještě hlasitěji.
„Pěkný pitomec." zamumlal jsem si pro sebe a poté odvětil nahlas. „Málo zaměstnaný doktor, který musí křičet na nebohé sestry."
Mužík zbledl, protože jsem mluvil pravdu a on si to uvědomil, poté zrudl jako spařené prase a začal řvát. „JAK SI NĚCO TAKOVÉHO MŮŽETE DOVOLOVAT, VY NEZNALÉ PAKO!" měl jsem mu sto chutí odvětit, že já jsem vystudoval medicínu ještě dřív než se narodila jeho matka, ale raději jsem držel jazyk za zuby.
Otočil jsem se k doktorovi zády a vyrazil po chodbě pryč. Neměl jsem náladu na to, abych se hádal s někým jako byl on. Chtěl jsem být šťastný. Vzít Jamese s Annou do hospody a zapít narození Johna. Dalšího syna do naší malé rodiny. Byl jsem nadšený z toho, že mám dalšího syna, ale Lea moje nadšení v tomhle směru nesdílela. Vždycky chtěla holčičku, ale nic nám ji nechtělo dopřát.
Kráčel jsem chodbou rychlou chůzí, protože jsem chtěl být už brzy v dočasném domově. Těšil jsem se na to, jak povím svému synovi tu šťastnou novinu, jak budu vykládat Lily, že má malého bratříčka. Byl jsem tak zahloubaný do svých myšlenek, že jsem vrazil do nějakého muže v bílém doktorském plášti. Zmateně jsem se na něj podíval.
Jako první můj zrak padl na vizitku na kapse pláště. Stálo na ní: James Patterson. Pohlédl jsem muži do obličeje a hledal nějaké známky toho, že by to byl špeh od Tiny. Žádně jsem nenašel, ale i tak jsem ještě o krok ustoupil. Muž se na mě díval, jeho světlé oči těkaly z jednoho konce mého obličeje na druhý. Na pár sekund se zastavily u pramene bílých vlasů a poté zkoumaly pečlivěji moji tvář.
„Omlouvám se." řekl jsem tiše a měl v úmyslu vyrazit dál, ale muž zahlaholil úplně stejnou větu a odkráčel rychle na opačný konec chodby. Ohlédl jsem se za ním a potřásl hlavou. Tohle bylo opravdu divné. Ale nebylo to nemožné.
Otočil jsem se a vyrazil k východu. Hlavou mi vířily myšlenky na toho podivného doktora se stejným jménem. Pokud je taková věc vůbec možná, tak jaká je pravděpodobnost, že bychom se kdy potkali? Z přemítání mě vytrhla až bolest břicha. Během chvíle se mi udělalo opravdu dost zle. Potřeboval jsem, co nejrychleji najít záchody, protože jsem nechtěl vysvětlovat nějakou spoušť na podlaze.
Za dalším rohem jsem nalezl dveře na pánské záchody. Vběhl jsem dovnitř a modlil se, aby nebyly všechny kabinky obsazené. Měl jsem štěstí. Jedny dvířka úplně vzadu byla otevřená a já do nich zapadl právě v čas. Okamžitě po zavření dveří jsem se sklonil nad záchodovou mísu a vyzvracel se.
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem tam byl, ale když už někdo začal bušit na dveře, tak už jsem jen seděl opřený o modře vykachlíčkovanou stěnu a tiše si bručel pod vousy.
„Prosím vás, pane, otevřete. Vím, že je vám špatně a chci vám pomoci." ozvalo se na druhé straně dveří. Pohlédl jsem na dveře a vyhrnul si tričko, otřel jsem do něj zpocenou tvář s rukou strčil do západky, která držela dveře zavřené. Na druhé straně stál můj doktorský jmenovec, v rukách držel nějaké papíry a malou krabičku.
„To jsem rád, že jste mě nakonec poslechl." řekl a odložil papíry na radiátor u stěny. „Už jsem tu na vás mluvil snad dobrých deset minut." podal mi krabičku s léky. „Tohle si vemte, stačí jeden a mělo by se vám udělat trochu lépe."
Vzal jsem od něj krabičku. Podle jeho doporučení jsem si vzal jeden prášek a zbytek mu vrátil. Pomalu jsem došel k umyvadlu. Po cestě jsem polkl prášek, abych se mohl z kohoutku u umyvadla jen napít. Opláchl jsem si celý obličej a podíval se na sebe do zrcadla.
„Nabídl bych vám židli, ale tady bohužel žádná není." řekl smutně doktor, který se vrátil ze záchodu a stoupl si vedle mě. Pečlivě si omýval ruce pod tekoucí vodou. Voda stékala po okrajích umyvadla společně s mýdlem světle růžové barvy. Kohoutek byl zastaven. Vytrhl ze zásobníku papírový ubrousek a pečlivě otíral vodu z rukou.
Něco mě na jeho práci natolik zaujalo, že jsem úplně přeslechl jeho otázku, kterou mi po nějaké době položil. Uvědomil jsem si to, až když jsem pohlédl opět do zrcadla a za sebou viděl jeho obličej. Podíval jsem se mu do očí a letmo zalétl pohledem k jeho vlasům, které již byly značně prošedivělé.
„Jak se jmenujete?" zeptal se opět doktor a pokoušel se s velikou pravděpodobností odhalit něco, co by mu pomohlo určit co jsem zač.
„James." řekl jsem tiše a otočil se na muže. Dlaněmi jsem se zapřel o umyvadlo a nezaujatě jsem si doktora prohlížel. I přes skoro šedivé vlasy nevypadal nijak staře. Byl hladce oholen, proto byla vidět světlá kůže natažená přes dolní čelist.
„Taktéž jsem James." usmál se, ale na jeho tváři to vypadalo úšklebek. „Udělalo se vám špatně u porodu vaší ženy?" zeptal se. Byl bych docela udivený kdybych neznal svého dobrého kamaráda Michaela. Proto jsem jen zavrtěl hlavou a setřel lemem trička vodu, která stékala po krku.
„Udělalo se mi špatně při cestě domů." vysvětlil jsem a zesílil stisk prstů na keramický výrobek. Tenhle muž chtěl více informací než naše bývalá domácí. Něž jsem se, ale mohl zeptat, proč tohle všechno chtěl vědět, tak se ozvalo vyzvánění telefonu.
James se omluvil a vytáhl z kapsy pláště mobilní telefon, který zvedl a pozdravil. Netvářil se zrovna dvakrát nadšeně, když se mávnutím ruky omlouval a odcházel ze záchodů. Když byl pryč, tak jsem se ještě jednou podíval do zrcadla. Odhodil jsem z čela pramen bílých vlasů a ušklíbl se na svůj odraz. Stále jsem nezestárl ani o sekundu od té doby, co mě zabila Smrt.