Masa lidí se pohybovala vpřed jako jeden muž. Levá, práva. Pořád dokola. Naprosto synchronizovaní s mrtvými výrazy ve tváři. Byli to vojáci táhnoucí do boje, každý nesl svou pušku, boty obalené bahnem a stejnokroj. Nevěděli kam jdou, s kým budou bojovat, pod kým bojují.
A uprostřed toho obrovského, nekonečného útvaru pochodovala Sienna. Nohy se pohybovaly samovolně, na tváři neměla ten mrtvý výraz. Stěží zvedala kolena, vytáhnout boty z hloubky bláta se zdálo jako nadlidský úkol. Puška jí neustále zklouzávala z ramene a oblečení na ní plandalo. Vše bylo skoro o dvě čísla větší, včetně bot. Přesto mašírovala dál, hnal jí k tomu jakýsi pud sebezáchovy, strach z čehosi, co měla za zády. Toužila se zastavit, uniknout z ohromného množství lidí, ze kterého se jí svýral žaludek, ale něco jí nutilo pokračovat.
Rozhlížela se kolem a konečně začala rozeznávat některé tváře. Několik míst před sebou poznala odbarvené vlasy Chase, po levé straně zase pochodovala Evelyn. Při pohledu mírně vpravo dopředu uviděla otce. V davu byl i Axl s Kylie. Těsně vedle ní šel Aiden a po druhém boku měla Setha. To jí vyděsilo. O to horší bylo, že všichni nepřítomně zírali před sebe, jakoby byli slepí. Nikdo neřekl ani slovo, jediné, co se rozléhalo krajinou byl dusot tisícovek bot a čvachtání bahna.
Toužila na někoho zakřičet, ale ztratila hlas. Chtěla se podívat za sebe, jestli neuvidí někoho, kdo je příčetný tak jako ona, ale ten strach, ta hnací síla za ní, jí bránila.
Pootočila hlavu. Jen nepatrně, jen aby periferním vedením rozeznala další hromady pochodujících těl. A pak zazněla rána. Pískalo jí v uších a Axl se složil k zemi. Teprve po chvíli jí došlo, že tou ránou byl výstřel. Nikdo kromě ní si toho však nevšímal. Neuhnuli z cesty. Cizí osoba nahradila mezeru po Axlovi, jehož tělo pomalu mizelo pod podrážkami ostatních. A když zmizelo úplně, z úst všech kolem začala znít hudba. Byl to hrdelní zpěv lidí, jejichž každá další sekunda může být poslední a jejichž každý den je ten vůbec nejdelší.
Znala tu písničku. Napsal ji americký textař s kanadským původem Paul Anka. Jednou si o něm říkali ve škole. Ta písnička jí zaujala a teď jí zněla v hlavě v té nejhorší noční můře.
Many men came here as soldiers
Many men will pass this way
Many men will count the hours
As they live the longest day
Many men are tired and weary
Many men are here to stay
Many men won't see the sunset
When it ends the longest day
Už to nevydržela. Hlas se jí konečně vrátil a ona mohla začít křičet strachem a zoufalstvím. Avšak ostatní jen zpívali hlasitěji.
The longest day, the longest day
This will be the longest day
Filled with hopes and filled with fears
Filled with blood and sweat and tears
Padla do bahna, kolena se jí zabořila hluboko a látkou kalhot hned prosákla voda. A vzduch proříznul další výstřel. Padl Seth. Kylie. Otec. Aiden. Evelyn. Chase.
Prudce se otočila a z mrtvých pohledů všech kolem na ní zíral pár ledových očí Elliota Cota. Puška jí mířila mezi oči a v uších hučela poslední sloka písně.
Many men, the mighty thousands
Many men to victory
Marching on, right into battle
In the longest day in history
To on je nutil pochodovat, to on byl ona hnací síla, to pro něj byl ten boj.
.....