Tommy
Byl bych celý žhavý za Adamem proskočit portálem klidně hned, ale to mi samozřejmě neprošlo. Magnus mě sice na mé cestě nemohl fyzicky doprovázet, ale rozhodně mne nehodlal vyslat do Asmodeova doupěte zcela nepřipraveného. Součástí jeho plánu byl jakýsi nekonečně zdlouhavý magický rituál, kterému jsem samozřejmě chtěl být přítomen, ale on trval na tom, že se mám jít raději alespoň trochu vyspat. I v New Yorku již dávno padla tma. Uvědomil jsem si, že díky časovému posunu jedu v bdělém stavu skoro čtyřiadvacet hodin v kuse. Jenže se spánkem jsem měl vždycky problémy a teď se mnou navíc téměř neustále cloumaly vlny adrenalinu. Jak si Magnus představuje, že mám po tom všem sakra usnout? Asi po hodině neklidného převalování se v posteli jeho pokoje pro hosty jsem usoudil, že na tohle dál nemám nervy. Hodlal jsem se jít podívat za ním do obýváku, jestli náhodou nepotřebuje s tím svým tajemným rituálem nějak pomoct, ale zvládl jsem dojít tak akorát ke dveřím, kde jsem zjistil, že je zamčeno. No výborně. Ven jsem se nedoklepal, tak mi nezbývalo než se s přiznanou porážkou a několika kletbami na jazyku vrátit zpátky pod peřinu. Pořád jsem se cítil napjatý jak struna, trápily mne myšlenky na Adama. Vzpomínal jsem na náš příšerný rozchod, uvažoval nad tím, co s ním asi je a jestli mě ještě vůbec bude chtít vidět... Ale někdy k ránu se mi podařilo vytuhnout alespoň na pár hodin. A když jsem zkusil dveře pak, normálně se otevřely.
To, že jsem v obýváku našel Magnuse rozvaleného v županu na gauči před televizí, zrovna uprostřed ranního opakování x-tého dílu z asi milionté série The Next American Top Model, mě jen utvrdilo v přesvědčení, že se tu v noci žádný rituál nekonal a on mě jenom chtěl přinutit trochu si před náročnou akcí odpočinout. Chystal jsem se mu za to pořádně vynadat, jenže on mě překvapil otázkou.
"Dáš si palačinky? Dělám si je s jahodovým držemem..." nadhodil a mně jako na povel zakručelo v žaludku. S jídlem jsem se nacházel v podobném deficitu jako se spánkem. Rozhodl jsem se tedy udělat jistý ústupek.
"A měl bys tu i nutellu?" udělal jsem na něj psí oči. Měl. Čokoláda mě uklidňovala, takže jsem teď pro změnu spořádal všechnu nutellu a palačinky, co tu Magnusovi zbyly. Taky jsem s ním strávil snídani před televizí, ale ne, že bych se na tu jeho blbost díval pro holky díval. Mám přece svou důstojnost a neodpustím, aby se ze mě jen kvůli vztahu s klukem hned stal nějaký queer stereotyp!
●●●
"Božínku! Řekni mi, jak jí mohli dát ty lososové lodičky zrovna k tamtěm šatům?! Vždyť se to úplně barevně tluče!" rozhořčeně jsem komentoval dění v seriálu ještě v momentě, kdy po obrazovce běžely závěrečné titulky.
"A nekoukej se na mě tak!" zpražil jsem Magnuse, který tuhle řadu Top modelky viděl už třikrát a nad proměnou mého vztahu k seriálu se upřímně bavil. Ale to se pletl, mě ta blbina náhodou ani trochu nechytla! To já jen tak, když nebylo noc lepšího na práci... Ach jo.
K mému údivu se však ukázalo, že Magnus kromě spaní, sledování seriálů a zapíjení snídaňových lívanců mochitem (údajně se ale jednalo jen o jeho nealkoholickou verzi) přes noc udělal i něco doopravdy užitečného. Byl to průhledný skleněný přívěsek kulovitého tvaru, ve kterém se nacházelo několik zrníček Edomské zeminy. Když jsem si ho pověsil kolem krku na řetízek od Helči, tak zvláštně mě hřál. A co více, ten pocit se mi rozlil postupně do celého těla, bylo mi divně, připadal jsem si jako s nastupující horečkou. Jak jsem vzápětí dozvěděl, zvýšená teplota byla dalším z řady možných postranních efektů použití pekelné magie na člověka. Tentokrát se však jednalo o něco skutečně mocného- onen magický předmět dokázal tomu, kdo jej nosí na krku, propůjčit část Magnusovy magické síly! Cítil jsem se sice pod psa, ale mohl jsem čarovat! Doopravdy čarovat! Pche, kam se Jerryho triky hrabou!
Respektive jsem kouzlit mohl, ale pořádně neuměl. K ovládání magie bylo potřeba znát rozsáhlou sbírku specifických gest a symbolů, z kterých mě Magnus v improvizovaném rychlokurzu pokusil naučit jen to nejzákladnější, co podle jeho názoru budu na svou misi potřebovat.
"Poslouchej mě, Tommy. Je strašně důležité, aby se ten amulet nedostal Asmodeovi do rukou, rozumíš? Je to brána k veškeré mé moci. Kdyby si jej Asmodeus přivlastnil, mohl by mě skrz něj obrat o veškerou mou sílu. A to si za současného stavu věcí nikdo z nás nemůže dovolit," varoval mě Magnus naposledy, než jsem vstoupil do portálu. Pro jeho obavy jsem měl absolutní pochopení. Bylo třeba postupovat opatrně. Plán zněl tak, že by se kolem Asmodea neměl vůbec nikdo o mé návštěvě dozvědět. Neviditelný se proplížím do jeho knihovny, poohlédnu se po nějakém zajímavém titulu a zase odtamtud nepozorovaně zmizím. V ideálním případě budou s Adamem zrovna mimo domov a já se s nimi ani nesetkám. To byl alespoň ideální případ pro Magnuse. Já mu ho odkýval, ale vduchu doufal v něco trochu jiného. Nehodlal jsem náš plán prozradit, toužil jsem Adama jen vidět! Jen ho na dálku zahlédnout, přesvědčit se, že je v pořádku... Měl jsem o něj po tom všem hrozný strach, ještě když jsem narozdíl od něj věděl, kdo je doopravdy ten, který mu nyní dělá společnost.
V Peru mne uvítal prudký závan teplého vzduchu a tradiční závrať. Ve spojení s teplotou, kterou mi působil Magnusův amulet, jsem měl co dělat, abych ten přenos vůbec ustál. Nic naplat, užíval jsem moc, na kterou jsem jako smrtelník neměl nárok, tak jsem za to musel platit. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, spatřil jsem nejen rozplývající se obraz New Yorku, který jsem nechával za sebou, ale především místo, kam jsem se měl vydat nyní. Stál jsem před bránou honosného starobylého domu, který mohl být od pohledu tak dvakrát větší než ten, ve kterém žil v Paříži Adam. Asmodeovo současné sídlo bylo skutečně hodno tomu, aby v něm přebýval princ. Vlastně dva. Sem mě musel dopravit Magnus, protože portály můžete vytvářet jen v případě, že víte, jak dané místo vypadá a umíte si ho představit. Ale zpáteční cestu jsem si musel už celou vyčarovat sám.
Spolkl jsem knedlík, který se mi udělal v krku, a vykročil blíže. Sice jsem byl běžnému pohledu neviditelný, ale dveře otevírající a zavírající se samy od sebe by byly stejně příliš nápadné. Kromě vstupní brány mne od domu dělila ještě asi dva a půl metru vysoká zeď. Ale ta by pro můj amulet neměla být problémem. Odhodlaně jsem se k ní postavil čelem a pokusil se do vzduchu před sebe načrtnout gesto, kterému mě Magnus učil. Mimo to byly pro jeho magii klíčové barvy. Pamatujete si na různobarevné jiskry, které mu během čarování odlétaly od prstů? Prvně jsem si musel představit vhodnou barvu, která určovala druh kouzla. Pro létání to byla oranžová. Následné gesto sloužilo coby spouštěcí mechanismus. A ještě jedna důležitá věc- čím tmavší barvu si představuji, tím silnější kouzlo udělám. Tuto jemnou kalibraci jsem neměl úplně vychytanou. Má první oranžová byla příliš slabá, vznesl jsem se jen nějakých třicet centimetrů nad chodník.
"Ale no tak..." ulevil jsem si šeptem a celý proces zopakoval s o znatelných pár odstínů tmavší barvou. Tentokrát jsem to asi pro změnu přehnal, protože mě příslušné gesto do vzduchu doslova vystřelilo. To mne vyvedlo z míry natolik, že jsem ztratil soustředění a neohrabaně jsem se na druhé straně zdi zřítil do křoví.
Opatrně jsem pokračoval směrem k domu a cestou si vyklepával lístečky z vlasů. Musel jsem si dávat pozor, protože démoni si na místě, kde sídlí, většinou vydržují pár ztracených duší. Ukázkovým případem jsou Camillini bodyguardi. Ztracené duše je název pro lidi, kteří byli lapeni mocí démona tak silně, že jim již není pomoci. Adam se mi o nich svým způsobem také zmínil, když se mnou mluvil o tom, že kdyby mě příliš často líbal (jinam než na ústa, pochopitelně), mohlo by se stát, že bych z jeho vlivu již nikdy nedokázal procitnout. A přesně to udělala Camille se svou lidskou ochrankou. Namáhala jejich vědomí tak dlouho a usilovně, že ten nápor nevydrželo a zkolabovalo. Tito lidé byli nenávratně připraveni o své vlastní já, staly se z nich pouze prázdné skořápky, až do své smrti zcela závislé na démonovi, který je ovládá. Ale přestože dům velký jako tento ve většině případů udržuje v chodu celá skupina personálu, tady nebylo ani živáčka. Líbilo se mi myslet si, že je tomu tak Adamovou zásluhou. On by takové zacházení s lidmi nesnesl, určitě to Asmodeovi nějak zatrhl.
Po krátké obhlídce se mi podařilo najít otevřené okno v prvním patře. Po zkušenostech s překonáváním zdi mi bylo jasné, že zkoušet dovnitř vletět, spíš bych se rozmázl o zeď vedle. Dům měl naštěstí ozdobnou a poměrně členitou fasádu, po které se nahoru dalo vylézt svépomocí. Dostal jsem se dovnitř v místě nějaké dlouhé chodby. Nervozitou jsem téměř ani nedýchal. Nevím, jak jsem to prišel, asi nějaký šestý smysl, ale prostě jsem věděl, že v domě nejsem sám. Ta tam byla kuráž, s kterou jsem se do tohoto dobrodružství vrhal. Spíše než rozběhnout se za Adamem jsem měl chuť otočit se na podpatku a zdrhnout odsud. Ale to jsem nehodlal dopustit. Od té doby, co jsem se zapletl s démony, mě musel někdo v jednom kuse tahat z malérů. Nyní do jednoho pořádně velkého maléru spadl Adam. A je na mě, abych ho z toho vytáhl.
Vyschízovaně jsem se plížil chodbami a představoval si, jak na mě za každým rohem čeká Asmodeus. Dům byl vážně obrovský, ale po chvíli se mi začalo zdát, že slyším zvuky, ruch... Určitě tu někdo byl. A já jsem se k nim přibližoval. To rozhodně nebylo dobré znamení. Pak se přede mnou ale objevily schody vedoucí buď o patro výš, nebo do přízemí. Zezdola se ozvala tříštivá rána, jako kdyby se tam snad rozbilo sklo, nebo něco podobného. O mém dalším směřování bylo rozhodnuto, vděčně jsem si zvolil cestu nejmenšího odporu. Vypadalo to, že nahoře je prázdno, jak jsem stoupal po schodech, zvuky čísi přítomnosti se mi vzdalovaly. Soustředil jsem se především na nalezení knihovny. Jestli odsud budu muset zdrhout, ať alespoň nezdrhám s prázdnýma rukama. A byl jsem více úspěšný, než bych si býval přál. Celé horní patro byla jedna velká knihovna! Skládalo se pouze z jediného obrovského pokoje plného rozestavěných regálů a polic s knihami. Měl jich tu tisíce, možná desetitisíce. Hotová Alexandrijská knihovna!
Tato okolnost si vyžadovala asistenci přítele na telefonu. Někoho, kdo je, co se týká Asmodea, alespoň trochu v obraze.
"Je to tu úplné knížkové bludiště! Jak proboha mám mezi tím vším cokoliv najít?" zoufale jsem se obrátil na Magnuse. Nemohl sem fyzicky přijít, aby naši akci neprozradil, ale prostřednictvím portálu jsem s ním mohl komunikovat přímo z New Yorku.
"Pokud nám ta informace má být skutečně užitečná, nebude ani v jedné z knih, které máš na očích. Nehledej knihu, ale skrýš, ve které ji má schovanou," poradil mi. To se mu lehko řekne. Procházel jsem se mezi řadami vysokých regálů a snažil se mezi nimi vyznat. Knihy v nich určitě byly poskládány podle nějakého klíče, jenže Asmodeus se s rozmísťováním cedulek s vysvětlivkami neobtěžoval. A pak jsem si uvědomil, že zvláštně rozmístěné jsou i samotné knihovny. Nebyly v typickém a nejlogičtějším řazení do uliček, jaké můžete vidět třeba v knihkupectvích. Tvořily určité, různě se prolínající kruhovité tvary... Sice jsem se zapřísáhl, že s létáním dneska končím, ale současná situace vyžadovala pohled z jiné perspektivy.
Celkem úspěšně jsem se zvládl vystřelit vzduchem k lustru, na kterém jsem zůstal za ruce viset. Na uměleckém dojmu bych pořád potřeboval trochu zapracovat, ale dejme tomu, svého cíle jsem koneckonců dosáhl. Nemohl jsem se dočkat, až si magický amulet z krku budu moct sundat. Konstatně mi bylo nesnesitelné vedro, lil ze mě pot a teplotou zamlžená mysl někdy jen ztěží spolupracovala. Ale šifra Asmodeových knihoven naštěstí nevyžadovala zrovna práci Einsteina. Bylo to oko. Knihovny měly odpovídající zakřivení a nacházely se rozestavěné do tvaru Asmodeova zvířecího znamení. Staré a zažloutlé stránky knih zeshora odrážely pravou barvu jeho očí. Protáhlou černou čárku uprostřed tvořil regál vyhrazený Temným knihám.
"Nějak se nechytám. Co přesně, že to teď vyvádíš?" komentoval Magnus mou nezvyklou pozici. Už před tím, než jsem s ním přes portál komunikoval poprvé, jsem totiž zrušil své kouzlo neviditelnosti. Přišlo mi prostě blbé, abych ho nechal mluvit s vizuálně prázdnou místností. Navíc portál s Magnusovým obývákem, který byl asi milionkrát nápadnější než já, jsem nijak zakrýt nemohl, tak jsem usoudil, že ani v mém případě maskování už nemá cenu. Na druhou stranu bych si ale v současné situaci ušetřil jeho blbé kecy.
"Improvizuju. A vraťme se k tématu, moc dlouho si tu na Ramba hrát nevydržím. Vidíš v tom něco?" procedil jsem skrz zaťaté zuby. Takovou sílu v rukou, abych na lustru zůstal viset věčně, jsem zase neměl.
"Ok. Co v tom vidím? Dílo zlem posedlého maniaka, který..." rozjel se můj čarodějný parťák a vypadalo to, že má pro svého otce připravenou ještě celou řadu nelichotivých adjektivů.
"Něco konkrétnějšího by tam nebylo?" popohnal jsem ho raději.
"Podívej se, v tom vzorci je estetická chyba. Vidíš tu jednu bílou knihu v černém regálu?" upozornil mne po chvíli. Obdivoval jsem jeho postřeh, ta jediná světlá kniha mezi Temnými se téměř nedala postřehnout. Ale byla tam.
"Můj otec je příliš velký pedant na to, aby se něčeho takového dopustil omylem. Dělá chyby jen když..."
"... něco skrývá," dokončil jsem za Magnuse větu, na nic nečekal a spustil se z lustru dolů.
Knihovna měla naštěstí poměrně širokou dřevěnou zadní část a mně se na ní podařilo tentokrát celkem bez problémů přistát. Ta knížka byla zastrčená veprostřed mezi pekelnými rukopisy, takže jsem z ní mohl vidět jen vršek stránek. Překvapilo mne, jak čistě bílé v porovnání s ostatními zdejšími knihami jsou. Musí být proti nim celkem nová. Za cenu několika bolestných syknutí, když mé prsty zavadily o Temné knihy okolo, se mi ten schovaný poklad podařilo vytáhnout. Nevím, jestli jsem si to jen nevsugeroval kvůli horečce, ale i její desky mne trochu hřály do rukou, jakoby do sebe absorbovaly část žáru, který vyzařovala její zlověstná společnost. Ale mnohem více mne na knize překvapila jiná její vlastnost- byla psaná anglicky.
Představoval jsem si, že tady najdu již na první pohled vzácný a prastarý rukopis, psaný v jakémsi neznámém jazyce, o kterém budu rád, když ho Magnus vůbec dokáže přeložit. Ale tohle? Tohle byla prostě obyčejná knížka, kterou jsem si mohl zajít koupit v jakémkoliv knihkupectví v New Yorku. Navíc za akční cenu s dvacetiprocentní slevou, jak mi říkala samolepka v pravém horním rohu. Ani to nemělo pevné desky, byl to obyčejný paper-back za pár korun. Jak mi anotace a medailonek autora prozradil The Book of Forgiveness, bylo dílo jednoho amerického duchovního, který si rozhodl hlásání slova Božího kromě tradičních kázání v kostele zpestřit ještě psaním motivačních knížek. Nebyl by prvním ani posledním. Listoval jsem stránkami, co mi má znalost angličtiny stačila, ale stále jsem v ní žádný skrytý poklad neviděl. Autor ve svém díle shrnoval různé výklady odpuštění od tradičních náboženských pojmů až po modernější filosofie a snažil se mezi nimi najít určitý kompromis, takový jednotný celistvý výklad. Byla to nepochybně záslužná myšlenka, ale já se momentálně nesháněl po literatuře k osobním rozvoji, hledal jsem nějaký jasný návod k mým potenciálním zvláštním schopnostem. A v tom ohledu jsem evidentně sáhl vedle, po té správné knížce se budu muset poohlédnout ještě někde jinde.
Chystal jsem se tu mylnou knihu odložit a hledat dál, když tu nastala situace, které jsem se nejvíce obával. Podle zvuku otevření dveří se dalo usuzovat, že do místnosti někdo vešel. Zazmatkoval jsem a urychleně skočil za nejbližší knihovnu. V hlavě jsem si tiše opakoval, jaký je postup pro kouzlo neviditelnosti, na něj však nakonec nedošlo. Muž, který přicházel mým směrem, byl totiž Adam.
●●●
Adam
Tříštění porcelánu mi nepřineslo téměř žádné uspokojení. Po Gabrielovi jsem házel věcmi tak často, že mě to přestalo bavit. A to znamenalo krizi dosud nepoznaných rozměrů. Víte, co bylo nejhorší? Já bych ani sám sobě nebyl schopný odůvodnit, proč jsem po něm tu vázu mrsknul. Nevím, proč jsem to udělal, prostě se mi chtělo. Já to od něj taky schytával na denním pořádku. Součástí našeho společného soužití bylo více násilí než kdy dříve. Ale on aspoň věděl, proč mi to dělal, měl k tomu pokaždé nějaký, i když jen těžko ospravedlnitelný důvod. Já byl psychicky úplně mimo. Vlastně jsem se nacházel v takovém stádiu, kdy jsem sám nevěděl, kdo jsem, co vlastně chci. Měl jsem výkyvy nálad o sto osmdesát stupňů, vážně jsem se v některých chvílích nepoznával.
Pokud jsem si něco opravdu přál, tak pohnout nazpátek ručičkami času, vrátit se do jedné z těch chvil, kdy jsem byl šťasný... Kdy jsem měl Tommyho. Ale každá vzpomínka na něj mě bolela víc, než jakákoliv od Gabriela utržená rána. Tak zoufale jsem se tomu snažil od první chvíle zabránit, až se to stalo. Opustil mne. Miloval jsem ho, dělal jsem jen to, co jsem pro něj považoval za nejlepší... Ale nestačilo to. Pokaždé dělám vše, co je v mých silách, ale vždycky je to málo! Někdy jsem cítil vztek i vůči němu. Vyčítal jsem mu, že mne zradil, najednou porušil všechny ty sliby a přísahy, které jsme si ve vztahu kdy dali. Byl mou jedinou nadějí a zmizel mi z dosahu stejně, jako všechny ostatní. Ale mnohem častější byly ty chvíle, kdy jsem veškerou svou nenávist cílil na sebe samého. Zabil jsem ho. Lhal jsem mu, vodil jsem ho na falešném obrázku, nechal jsem ho zamilovat se do někoho, kým ve skutečnosti nejsem. Jsem nevypočitatelná příšera, v čemž mne mé současné chování jen utvrzovalo. Téměř jsem si přestal zakrývat kočičí podobu svých očí. Stálo mě to příliš energie, často mi to nešlo vůbec. Proč bych to měl vlastně popírat? Jsem nebezpečné monstrum a nikdo by mě neměl milovat.
Od toho se odvíjelo i bujně rozkvétající domácí násilí. Já to vlastně někdy vyvolával dokonce záměrně. Schválně jsem na Gabriela tlačil, dělal scény, štval ho k nepříčetnosti, aby se ani trochu nedržel zpátky a co nejvíc mi ublížil. Nepotřeboval jsem sebepoškozování, když jsem na to měl jeho. A práce odvedená Gabrielem bývala leckdy více než důkladná. Nenáviděl jsem ho. A ještě víc jsem nenáviděl tu část mého já, která si přeze všechno přála, abych s ním byl schopný žít. Tím myslím, mám snad jinou možnost? Tommy mě nechce. Gabriel svým způsobem ano, přestože to dává najevo tou nejhorší možnou cestou. Nikdy mě nenechá odejít. Budeme jen já a on, navždy. Věděl jsem, že kdykoliv se ho pokusím opustit, vždycky si mě najde a všechno zničí. Nenáviděl jsem ho, přísahám na vše, co mi kdy bylo drahé, že jsem ho nenáviděl! Vidina nekonečného života s ním se v mých představách rovnala peklu na zemi bez možnosti úniku. To bylo taky šílené, ta ponorka. Dříve, když mi to s ním začalo neúnosně přerůstat přes hlavu, mohl jsem se prostě sebrat a odejít, dát si od něj třeba několikaletou pauzu. Ale teď jsem se cítil jako zavřený v jedné vězeňské cele s psychopatem. Odejít jsem si netroufal, protože jsem tušil, co by následovalo. Navíc, pokud jsem s ním, chráním tím Tommyho. A pokud je to jediná věc, kterou pro něj ještě můžu udělat, ať se tak stane.
Před Gabrielem jednoduše nebylo úniku. To byl prostý fakt, s kterým jsem musel počítat. Jedinou cestou, jak učinit náš společný život snesitelnějším, se mi zdálo s ním vycházet. Snad ho i milovat. Kdybych Gabriela miloval, nebyl by věčný život zase tak špatný. Snažil jsem se. Úporně jsem se snažil přinutit se k tomu, abych s ním chtěl být, začal k němu cítit dejme tomu lásku... Ale nešlo to. Prostě nešlo. A s každým dalším pokusem jsem jen více a více zrazoval své svědomí a přesvědčení. Jediný výsledek byl, že jsem se sám sobě ještě o to víc hnusil.
A tak se dostáváme zpět k porcelánové váze. Byl to vlastně takový koloběh šílenství. Včera v noci jsme si s Gabrielem tradičně vjeli do vlasů. Pak jsme oba strávili nějaký čas trucováním. Gabrielův dům byl naštěstí dost velký na to, abychom se nemuseli potkávat, když jsme nechtěli, jinak bychom z něj za chvíli udělali kůlničku na dříví. Časem se mi to nějak rozleželo v hlavě. Nechtěl jsem být sám, respektive jsem to se svými výčitkami a nevypočitatelnými náladami už nemohl vydržet. Zoufale jsem ty hlasy potřeboval přehlušit. Čímkoliv. Hledal jsem jakoukoliv úlevu, rozptýlení. Když jsem Gabriela našel, narychlo strkal nějakou knížku do knihovny. Asi neměl v můj psychický stav plnou důvěru a obával se, abych mu z ní na místě neudělal salát. Horní patro s knihami bylo jinak takovou šedou zónou, kde jsme drželi naše destruktivní sklony pod pokličkou. Omluvil jsem se za něco, o čem jsem byl stále přesvědčený, že byla jeho chyba, a vyjádřil jsem přání, aby šel se mnou dolů a vyšukal mi mozek z hlavy. V čemž mi on velmi ochotně vyhověl. My dva jsme při sexu neměli přesně dané role. Gabriel byl svou povahou autoritativní, to on vážně uměl, takže mu dominantní pozice rozhodně nedělala problém. Vlastně to za současné situace bylo i častější než obvykle. Prostě mě s sebou vláčel na cestě životem, v podstatě pasivně a proti mé vůli. Sladká tečka na závěr v podobě sladké a od všeho odprošťující extáze se nedostavila. Teď nemluvím o orgasmu, ale o těch chvílích, které následují. S nádherně vyčištěnou hlavou ležíte s tím druhým v náručí, je vám prostě hezky... Nic z toho nenastalo. Hned, jak byly uspokojeny mé nejakutnější fyzické touhy, výčitky se hned vzápětí vrátily ještě silnější než dřív. Co to se sebou proboha dělám? Proč ho nechávám, aby si se mnou takhle hrál? Možná proto, že já už nemám za co bojovat. Cítil jsem se podobně provinile jako když odvykající kuřák rezignuje a zapálí si. Mé morální zásady byly poraženy a měl jsem proto na sebe neskutečný vztek. Po sexu jsem dlouho mlčel a snažil se své emoce nějak ovládnout. Civilizovaně jsem se oblékl. Pak jsem popadl tu vázu z nočního stolku, podíval se na Gabriela, který se stále nahý a se slastně zavřenými víčky slunil u okna, a vší silou ho s ní vzal po hlavě. Vlastně ani ne proto, že by mě něčím akutním naštval. Z mé strany to byl akt čirého zoufalství.
Gabriel mě stejně pohotově trefil květináčem s domácí palmou, který stál vedle parapetu. Co nejrychleji jsem odtamtud zdrhl, než situace mohla stihnout vygradovat v bitku a další likvidaci řezaných či pokojových rostlin. Neomylně jsem zamířil nahoru do knihovny. Byl jsem si jistý, že tam se ke mně Gabriel nějakou chvíli rozhodně netroufne přibližovat, ne když jsem v náladě, kdy mám tendenci házet věcmi. Jakmile jsem dorazil ke svému útočišti, začaly mi z očí padat první slzy. Zanechávaly mi na tvářích černé potůčky. Slepě jsem procházel pokojem a hledal místo, kde se budu moct uhnízdit a pustit to ze sebe naplno. Nic jsem si v ten okamžik nepřál víc, než mít zpátky svůj starý život, mít zpátky Tommyho... Jenže události vzápětí nabraly zcela nečekaný spád.
Procházel jsem jedním zákoutím a náhle jsem ve vedlejší uličce spatřil nervózně přešlapovat svého milovaného andílka. V první chvíli jsem si byl zcela jistý, že mi přeskočilo. Často jsem uvažoval nad tím, jestli coby démon s lidskými vlastnostmi můžu ze svého údělu jednoho dne nadobro zešílet. Nuže, zdálo se, že ta chvíle právě nadešla. Tommyho halucinace na mě nejdřív zírala podobně vyšokovaným pohledem jako já na ni. Právě jsem vduchu žasl nad tím, co můj pomatený mozek vede k tomu, že si Tommyho představuje oblečeného zrovna v tričku s provokativním růžově třpytivým nápisem a v extravagantních kozačkách. I to mě jen utvrzovalo v přesvědčení, že jsem si setkání s ním musel celé vymyslet. Vypadal sexy, o tom žádná, jen jsem si vážně neuměl představit, že by se opravdový Tommy takhle dobrovolně vymódil. Jak jsem se zbláznil, tak asi na povrch začínají vyplouvat některé mé dosud netušené fetiše...
Pak ale ta vidina upustila na zem knihu, kterou držela v ruce, rozeběhla se ke mně a skočila mi do náruče, až mě málem porazila. Co je to za halucinaci, když dokáže tohle?
"Adame! Proboha, co se ti stalo?! To ti udělal on?" zhrozil se, když se trochu odtáhl a pořádně si mě prohlédl. Musel jsem vypadat jedním slovem otřesně. Celý špinavý od slz, krve a hlíny z květináče. Nemluvě o tom, že palma není zrovna malá rostlina a nebyla zasazená ve zrovna malém a lehkém květináči, takže jsem si raději ani nedomýšlel, co mi to udělalo s obličejem. Nikde tu nebylo po ruce zrcadlo, ale podle Tommyho nadmíru zděšené reakce jsem usuzoval, že se mi nárazem způsobené zranění ještě nestihlo vyléčit.
"Ty jsi opravdu tady? Vždyť přece konečně znáš pravdu... nenávidíš mě..." nerozumněl jsem jeho náhlému zjevení. Část mě tomu stále nechtěla uvěřit.
"To celé je lež, přísahám! Gabriel mě ke všemu přinutil, chtěl, aby sis to myslel. Vyhrožoval mi, držel Jerryho, zabil by ho, kdybych ti řekl něco jiného, než on dovolil... Promiň, promiň, promiň je mi to tak strašně líto! Měl jsem něco udělat, vymyslet, jak ti to třeba naznačit..." snažil se mi říct, ale samotnému se mu draly slzy do očí. Natáhl ke mně ruku a chtěl mě jemně pohladit po zraněné tváři. Uchopil jsem jeho dlaň do své a propletl mu s ní prsty. Ne proto, že bych se mu v tom pokoušel zabránit, jen abych mu mohl bezpečně vést ruku tak, aby se nedotkl mé pomalu zasychající krve, která by ho popálila.
"Tommy... Ale jak to, že se na mě po tom všem nezlobíš?" vydechl jsem nevěřícně, stále se marně snažíc naše nečekané setkání nějak logicky odůvodnit. Kdyby se přede mnou místo něj náhle objevil opravdový anděl, nedivil bych se víc.
"To si piš, že se na tebe zlobím! Za to, o čem všem jsi mi lhal, bychom nějakou dobu měli tichou domácnost, žádné se mnou v posteli, nechal bych tě nocovat hezky na gauči, klidně i ve tvém vlastním baráku... Ale nikdy, nikdy bych tě doopravdy neopustil! Slíbil jsem přece, že s tebou zůstanu a pomůžu ti. Jsi můj osudový muž a na tom nikdo nic nezmění. Miluju tě, Adame..." vyslovil na závěr ta nejkrásnější slova, o kterých jsem si myslel, že je od něj již nikdy neuslyším.
"Lásko..." přál jsem si mu toho říct tolik, ale knedlík v krku mi v tom úspěšně bránil, tak jsem doufal, že se mi všechny mé emoce podaří vpravit do tohoto jediného slova. Znovu jsem k sobě Tommyho pevně přitiskl. Když jsem si byl jistý, že to dobře snáší, láskyplně jsem se otřel svým nosem o jeho. Strávit zbytek věčnosti v této chvíli, po ničem jiném jsem netoužil.
"Já vím, že mě chceš zachránit, ale prosím tě, musíš odsud hned utéct pryč! Miluji tě, ale kdyby se ti mělo něco stát... Gabriel je dole, jestli zjistí, že tu jsi..." Jakmile se mi podařilo plně akceptovat skutečnost, že je Tommy opravdový a opravdu mě tady našel, pustil jsem se do panikaření. Šílený tu nejsem ani tak já, jako on! Nechtěl jsem si ani domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby ho místo mě našel Gabriel! Vždyť přijít sem se pro něj téměř rovná sebevraždě!
"Ale ty půjdeš se mnou! Nenechám tě s ním samotného! Ještě když vidím, co ti dělá!" přemlouval mě Tommy, obdobně hysterický z nyní již téměř nerozpoznatelných pozůstatků po dopadu masivního květináče na mou hlavu.
"Nemůžu. Tohle je jediný způsob, jakým tě můžu ochránit. Znovu si tě najde, počká si na chvíli, kdy nebudu dávat pozor, ublíží ti..." naléhal jsem se zbožným přáním, aby alespoň jednou dostal rozum. Ničilo mě pomyšlení, že se ho v podstatě dobrovolně vzdávám. Ale všechno lepší, než ho podruhé vidět umírat! Já už to s Gabrielem zvládnu... nějak.
"Ale vždyť teď akorát ubližuje tobě!" namítal Tommy proti mým předchozím argumentům.
"Je to mnohem lepší než vypadá. Ani to tolik nebolelo a vždyť to znáš, hned to zmizí... A já si začal, tak je to vlastně i celkem zasloužené..." pokoušel jsem se svůj stav bagatelizovat, ale evidentně se mi to příliš nedařilo. Už jsem nebyl tak viditelně pomlácený, ale pořád jsem místo hrdiny připomínal spíš zuboženou hromádku neštěstí. Kdysi jsem byl herec, uměl jsem předstírat, jenže na mém místě by tohle neuhrála ani Meryl Streep se svým milionem Oscarů. Minimálně na Tommyho můj pokus žádný velký dojem neudělal.
"Zasloužené? Ani náhodou! Jdeš se mnou, a to hned!" oznámil mi nesmlouvavě a vypadalo to, že by mě s sebou nejradši rovnou někam odtáhnul. Netušil jsem, jakým způsobem se sem dostal a jak nás našel, ale jedna věc byla jasná. Tohle mu prostě nemůžu dovolit.
"Tommy, ty neznáš Gabriela, tak jak ho znám já..." chystal jsem se ho dále přesvědčovat, ale Tommy mne v půlce věty přerušil.
"Ne, to ty Gabriela vůbec neznáš! On není to, co si myslíš. Něco jsem se o něm dozvěděl. Je to úplně šílené, ale Adame, teď mi musíš věřit! Gabriel je ve skutečnosti..." začal mi rychle vyprávět, ale pak zničehonic náhle umlkl a vyděšeně se zadíval někam za mé rameno. Nemusel jsem se ani ohlížet, abych věděl, že se za mnou právě objevil ten, o němž právě hovoříme. A když jsem to přeci jen udělal, bylo na něm od prvního pohledu patrné, že přímo pekelně zuří.
Ahoj lidi, žiju, ale zpomalené vydávací tempo zatím stále trvá, takže na příští kapitolu se můžete těšit zase v neděli za 14 dní. :)