~
Utíkáš,
zkomíráš,
přesto běžíš dál.
Zastavíš,
svým životem zaplatíš.
~
Nikdy jsem si vlastně neuvědomil, jak moc nenávidím chuť trávy a jak moc nenávidím Petera.
Oči jsem měl křečovitě zavřené, protože kdybych je otevřel, tak bych se asi rozbrečel. Tohle je tak ubohé. Nejsem schopný se ani bránit. Jen kňourám jako fena, když hárá.
Znovu mi přitlačil hlavu do hlíny a já se marně pokusil osvobodit své ruce z pokroucené polohy za zády. Kolenem mě přidržoval u země a k uším mi doléhalo posměšné bučení. Chtěl jsem si jen v klidu sednout do trávy, hleděl jsem si svého, neřekl jsem jediného křivého slova, ale stejně... Proč bych ji pomluvil, vždyť jsem s ní. Já se s tou holkou cucal, proč bych shazoval teda i sebe?! Tohle všechno jsem si mu přál vykřičet do obličeje, ale to bych musel mít možnost vůbec normálně dýchat.
Konečně mě pustil a já zhluboka oddechoval. Posadil jsem se. Jejich slova jsem vnímal jen jedním uchem a nově přijaté informace jsem zase pouštěl z mysli ven. Jejich komplexy z toho, že mají malého ptáka mě doopravdy nezajímaly.
Nikdy jsem se nepral. Nikdy jsem nic neřešil pěstmi. Neumím se rvát, problémy řeším rozumem. Dělá to ze mě menšího chlapa? Nedělá. Kdo rozhoduje o tom, kdo je a kdo není chlap. Jsem chlap, protože mám penis, to je všechno. Ženská je ženskou, protože má vagínu. Záliby, síla a to další už je jedno. Už mě unavuje, jak každý zpochybňuje moje mužství. Jak mě každý označuje za buzíka. Za lemru.
„Koukej, jak čumí, ten by tě teď zabil, vole."
Vážně jsem se tak díval? Jako smrti chtivá bestie? Jistě. Nejradši bych mu doopravdy jednu vrazil. Já, míruchtivé, nekonfliktní stvoření jsem teď zatínal pěsti a dusil jsem se vzteky.
„Co? Chceš mi něco říct?" vytáhl mě na nohy a svůj obličej přiblížil k tomu mému natolik, až jsme se skoro dotýkali špičkami nosů. Dýchal mi do obličeje a nedalo se nevšimnout, že krčí obočí. Ti dva jsou určitě příbuzní, protože ta podoba je víc než nepříjemná.
„Nebo se mám zeptat na něco tvé sestry? Třeba za kolik by mi ho vyhulila tentokrát?"
Nevím, proč jsem to... Nechtěl jsem to udělat. Teda vlastně ano, ale nikdy bych nevěřil, že to vážně. Vrazil jsem mu. Ne, nebyla to žádná facka, žádné plácnutí. Byla to nefalšovaná rána do čelisti, z které mě bolela ruka jako dívá a nehorázně moc mi v ní brnělo. Vážně, vždyť to muselo bolet víc mě než jeho. Má to jen trošku červené. Jen, jen trošku nateklé a je jen trošičku naštvaný.
Kdo uteče, ten vyhraje.
Jak pravdivé to slovní spojení a jak je možné, že jsem běžel tak rychle? Byl jsem rychlý jako kulový blesk. Jako koště Harryho Pottera, jako jako...
Dech mi přestal stačit už po pár metrech. Plíce jsem měl v jednom ohni a měl jsem dojem, že ty plíce vyplivnu. I tak jsem se vytrvale ploužil dál. Během se to už nazvat nedalo.
Vždy mě zajímalo, jestli taková gazela, když běží o život pozná, že je to ztracené a lvi ji doženou. Já to totiž poznal a stejně jako ta gazela jsem nezastavoval. Stále jsem bojoval, i když nebylo možné dosáhnout šťastného konce.
„Co to vyvádíte, vy chuligáne?!" ozvalo se, když jsem omylem vrazil do jednoho z chodců. Očividně muž si mě ale přidržel u sebe a nedovolil mi pokračovat v útěku.
„Pane profesore!" vyhrkl jsem, ale to mě už muž znechuceně pustil a chystal se na mě vychrlit svou poučnou salvu nadávek.
Nic z toho se ale nestalo. Nejspíš se lekl těch asi čtyř lidí, co se za mnou hnali jako rozzuření býci. Nepřítomně mě zase chytil za předloktí a trochu se mnou smýkl do strany. Tak či tak jsem si byl teď jistý, že neskončím jako kus roztrhaného papíru.
~
Teď je to asi úleva.
~
-
Zdravím a moc se omlouvám, že minulý týden nevyšla kapitola. Bohužel mi to časově vůbec nevycházelo. Příští týden ale s novou kapitolou můžete určitě počítat. Snad se dnešní kapitola líbila. 😊