(NEDĚLE, 28. října 2018)
VYTRVALEJ DÉŠŤ
ČÁST 2.
Takže ten rozhovor proběhnul velice hladce. Ne. Teď – o několik hodin později –, když jsem si to přehrával v hlavě, mi došlo, že to vlastně byla velká paráda. Ta ženská z Clashe byla sympatická a evidentně už zběhlá ve svý profesi, protože se neptala na žádný kraviny. Všechno k věci až na pár osobnějších otázek, který jsme s klukama většinou zahráli do autu tím, že jsme se obloukem vrátili k muzice. A já z toho měl velice dobrej pocit... i přesto, že jsem se tak trochu zmínil o Tate a nebyl si jistej, jak to ona sama vezme. Jenže k daný otázce to prostě bylo potřeba a bylo to správný. Byla součástí mýho života, usazená v mojí mysli a tím pádem nezpochybnitelně ovlivňovala moji tvorbu. Nemohl jsem ji vynechat.
A tak jsem se rozhodl přestat se tím stresovat a dát jí prostě přečíst vydanej rozhovor až vyjde v prosincovým čísle. Radši žádat o odpuštění než o dovolení, no ne?
Nad tou myšlenkou jsem se ušklíbnul a zalil si u linky v kuchyni dnešní třetí kafe. Po návratu z kavárny jsem sice ještě naprosto neplánovaně odpadnul na gauči, ale pořád jsem byl napůl mrtvej. Což se moc nehodilo vzhledem k tomu, že měl co nevidět dorazit Chad, abysme mrkli na pár novejch písniček a možná i něco nahráli.
Vytáhnul jsem ze zadní kapsy kalhot telefon a zkontroloval zprávy. Na messengeru před víc než půl hodinou přistála zpráva od Tate.
Tate
Jak se vydařil ten rozhovor? Myslela jsem na tebe.
15.12
Obratem jsem odepsal.
Ollie
Myslím, že jsme to zvládli. Jakože skutečně zvládli.
Jak to vypadá s těma holčičíma záležitostma? Chybíš mi.
15.48
Chvíli jsem čekal a když mi nepřišla odpověď, odložil jsem mobil na linku a usadil se na barovou stoličku i s kafem. Prstama jsem začal do pracovní desky vyťukávat povědomej rytmus a snažil se přemejšlet.
Musela bejt čarodějka. Vážně. Protože to, jak poslední dobou zaměstnávala moji mysl, bylo až skoro nepřirozený. Miloval jsem ji, o tom nebylo pochyb. Ale bejt bez ní, bylo jako přijít o svoji druhou polovinu. Neustále jsem někde v podvědomí cejtil neurčitej neklid. Tah. Brnění v konečcích prstů. A všechno to ustalo, až když byla zpátky u mě. Pořád jsem si nebyl jistej, jestli je to dobře nebo ne.
S povzdechem jsem si přejel dlaní po obličeji a pak se natáhnul po svým koženým diáři, kterej se válel kousek ode mě. Nalistoval jsem jednu z mála prázdnejch stránek a vyndal propisku, která byla zastrčená v poutku hned za sponou.
Přimhouřil jsem oči na ten zažloutlej papír a rozhodl se dát všemu uvnitř svobodu. Přestat přemejšlet a jen vnímat věci, který chtěj na povrch. A propiska v mý ruce se začala hejbat téměř bez mýho přičinění.
Za deštivý noci
V nekonečným chladu
Zastavil se čas
Tou nejistotou, která
Hromadí se v nás
Cejtím tvý světlo
Rezonující tmou
Přivírám oči
Hledám svejch tisíc důvodů
Proč do neznáma skočit
Refrén (1):
Stojím uprostřed deštivý ulice
Kapky procházej mojí duší
A já čelím svýmu strachu
Když tvůj hlas vstupuje do mejch uší
Jsi ta jediná, pro kterou
Bych padnul a zase vstal
Jsi ta jediná
Prosím, zpívej pro mě dál
Světlo rozpíjí
Okraje vesmíru
Zatímco proplouvám do světa snů
Jsem na pokraji sil
U konce svejch dnů
Tváří v tvář
Pohltí mě tvůj jas
Tak stejná a přesto jiná
Tak známá a tak cizí
Budeš navždy vinná
Protože jsi změnila pravidla
Otevřela stavidla
A já nedokážu dál bdít
Refrén (2):
Stojím uprostřed deštivý ulice
Kapky procházej mojí duší
A já čelím tvojí lásce
Když tvůj hlas vstupuje do mejch uší
Jsi ta jediná, o kterou
Jsem kdy bojoval
Ta jediná, kterou
Jsem kdy miloval
Prosím, zpívej pro mě dál
O půl hodiny později jsem ten text pročítal už tak po stý a přemejšlel nad tím, jestli je to dost dobrý. Bylo to jiný než cokoliv, co jsem kdy napsal... ale bylo to opravdový. Bylo to něco, co mělo skutečnou váhu. A to nejspíš stačilo.
A já se musel zlehka usmát, když jsem si uvědomil, že se nemůžu dočkat, až k tomu začnu nahrávat tu melodii, která celou dobu neodbytně zněla v mý hlavě.
Bytem se rozlehlo otravný zvonění a já ještě rychle mrknul na mobil, než mi sem vpadne Chad.
Tate
Mám za vás radost, Ollie. Vážně se těším, až si ten rozhovor budu moct přečíst! (:
Hádám, že bych tak do hodiny mohla přijít. Pokud nechceš dorazit na noc ke mně... ?
PS: Už jsem ti řekla, že tě miluju?
16.08
Ollie
Mám naplánovanej dlouhej pobyt v horký vaně, takže bych vážně ocenil, kdyby ses tu ke mně připojila. (Vzhledem k tomu, že ty žádnou nemáš.)
PS: Dneska ještě ne... (Můžeme to vyznání spojit s výše zmíněnou vanou?)
PS2: Dorazil Chad, takže koupel bude muset počkat... nebo ho prostě můžu vyhodit, až přijdeš.
16.19
Odložil jsem telefon zpátky na linku, zvednul se ze stoličky a došel otevřít. Když na mě vykouknul Chadův dnešní nesmazatelnej úsměv, musel jsem ho opětovat. „Ještě ses z tý euforie neprobral?" zeptal jsem se a ustoupil stranou, aby kolem mě mohl projít dovnitř.
Měl na sobě svý standardní oblečení – černý džíny, tmavý triko, košile a kožená bunda. V ruce svíral pouzdro na kytaru, který rovnou došel opřít o gauč. Stáhnul ze sebe bundu a zlehka se na mě zazubil. „Nemůžu si pomoct. V poslední době se děje až příliš mnoho dobrejch věcí na to, abych se držel při zemi."
Zabouchnul jsem a zamknul. „Jo, ale je to divný."
Povytáhnul na mě tmavý obočí. „Co jako?"
Pomalu jsem se vydal k lednici. „Ten tvůj úsměv," objasnil jsem mu a vyndal plechovku piva, kterou jsem mu rovnou hodil, „nikdo z tvýho okolí na to není zvyklej. Po pravdě řečeno nás tím trochu děsíš."
Zlehka se tomu uchechtnul a zavrtěl hlavou, než plechovku otevřel. Pak zapadnul do gauče a dlouze si přihnul. Když odkládal pivo na konferenční stůl, zase se zaměřil na mě. „Měl bych bejt uraženej? Protože mě to vlastně celkem těší."
Tentokrát byla řada na mně, abych nevěřícně zavrtěl hlavou. Nalil jsem si do sklenice Mountain Dew, popadl z linky svůj otevřenej diář a hodil ho před Chada na stůl.
Chvíli se díval na moje písmo a pak ke mně vzhlídnul. „Co je to?"
„Nejnovější vydání Bible. Co by to asi bylo?" zeptal jsem se s jistou dávkou sarkasmu a se svojí sklenicí jsem zapadnul na gauč vedle něj.
Ani se nenamáhal odpovídat. Okamžitě se začetl do textu, zatímco na jeho čele naskočilo několik malejch vrásek, jak se zamračil. A mračil se čím dál víc.
A upřímně řečeno, já z toho byl trochu nervózní. Byl to Chad. Na jeho názoru mi záleželo. Navíc měl zcela evidentně cit pro hudbu či jakoukoliv jinou formu umění. Pokud to neodsouhlasí, tak tohle s naší kapelou zpívat nebudu.
Trvalo to dlouho. Tak dlouho, až jsem si byl jistej, že to musí číst minimálně po druhý... nebo spíš po třetí. Předklonil jsem se, zapřel lokty o kolena a prstama zabubnoval do stolku před sebou. „Tak co říkáš?"
„Máš k tomu instro?" zeptal se, aniž by ke mně od notesu vzhlídnul.
Idiot.
„Nemám... Zatím je jen v mojí hlavě. Ale co říkáš na ten text?"
Našpulil rty a několikrát jima zahýbal jako bloncka v pubertě, která se nemůže rozhodnout, jestli chce fotbalistu nebo toho nepopulárního týpka s muscle károu. „Říkám, že po tomhle se ti při koncertech budou na hlavu snášet kalhotky. Kvanta kalhotek," poznamenal se špatně potlačovaným pobavením a konečně se na mě podíval. „Jsi na to vůbec připravenej?"
S rozčíleným zavrčením jsem se natáhnul a vyrval mu diář z ruky. „Serem na to. Věděl jsem, že ti to nemám ukazovat."
„Tak proč jsi to udělal?"
Nikdy mi nic neodpustil, že ne? Povzdychnul jsem si a přiznal: „Nejspíš proto, že by byla fajn změna pro jednou zpívat o něčem jiným než o životním zoufalství, hněvu a nenávisti, Chade."
Opřel se do gauče a povytáhnul koutek v úst v jakýmsi vědoucným gestu. „S tím souhlasím... Myslím, že by z toho byla dobrá balada, vážně. Jen žádný akustický kytary. Nemám rád, když je to až moc utahaný."
„Jasně, na tom se shodnem," souhlasil jsem, zase odložil diář na stůl a vstal z gauče, abych došel do ložnice pro španělu.
Když jsem se vrátil zpátky, Chad už vytahoval z pouzdra svou vlastní kytaru. Usadil si ji na klíně a čekal, až zapadnu na místo vedle něj. „Takže jakou máš představu?"
„Uvidíme..." vydechnul jsem potichu, přimhouřil oči a snažil se soustředit na tu melodii, která mi pořád hrála v hlavě. Znova a znova. Neměnnej rytmus, kterej vycházel z útrob mý hrudi. Párkrát jsem zkusmo přehrál několik akordů a postupně to dolaďoval. A než mi to došlo, Chad se připojil ke mně a zkoušel do toho přidávat různý vyhrávky.
Když jsme ten samej part opakovali už po třetí, podívali jsme se na sebe a nejspíš ani nebylo potřeba nic říkat, abysme pochopili, že tohle bude to ono. Po čtvrtý jsem do toho zazpíval refrén a byl jsem s tím sakra spokojenej.
„Do háje, to zní parádně," utrousil Chad a přestal hrát. Přitáhnul k sobě můj notes a popadl propisku, aby do textu připsal akordy.
Na lince cinknul můj telefon a já odložil kytaru, abych se došel podívat, co mi přišlo. Tak nějak jsem předpokládal, že je to Tate, protože mi předtím neodpověděla.
To jsem se ale šeredně mýlil.
Byl to email z velice anonymní adresy a já to nejdřív chtěl smazat, ale výmluvný ‚Víš, co dělá tvoje přítelkyně ve volným čase?' v předmětu mě přesvědčilo o opaku. Rozkliknul jsem to a jako v mrákotách četl slova poskládaný do vět, který mně osobně nedávaly smysl. Ani nemohly.
Jsi jen ubohý bastard, který spoléhá na to, že každou bitvu vyhraje díky zastrašování a fyzické síle. Je mi tě líto, protože ty si myslíš, že jsi vítěz, a přitom nemáš nejmenší tušení, že si na prsou hřeješ hada, co?
Je taková škoda, že mi tvoje přítelkyně posílá svoje eroticky laděné fotky se zoufalými prosbami, abych se k ní vrátil. Nejspíš si konečně uvědomila, jaká jsi nula a nicka. Nebo to, že nikdy nedosáhneš něčeho hodnotného.
Co myslíš? Měl bych ji vzít na milost, ubožáku?
A co když to skutečně udělám? Taky ji napadneš?
Párkrát jsem zamrkal, když se v další části mailu skutečně objevily tři Tateiny fotky. Evidentně byly pořízený v jejím bytě na posteli. Měla na sobě spodní prádlo. Teda pokud se za něj daly považovat dva titěrný kousky krajky zakrejvající její ňadra a klín. Na oněch snímcích byla vyzývavá. Dívala se přímo do objektivu a očima doslova provokovala k akci kohokoliv, kdo na ni pohlédnul.
A já to kurva. Nemohl. Vystát.
Před očima se mi zatmělo. Telefon jsem v ruce svíral čím dál silněji a druhou jsem si přejel po vlasech až k drdolu, za kterej jsem bolestivě zatahal.
„Ollie?" ozvalo se někde z dálky.
„Co?" procedil jsem pracně skrz zuby a snažil se silou vůle povolit svý prsty, který ten neužitečnej kus plastu začínaly drtit čím dál víc. A ve chvíli, kdy jsem chtěl mobilem mrštit proti zdi, mi ho někdo vytrhnul z dlaně. Střelil jsem pohledem po Chadovi, kterej mě propaloval svým intenzivním pohledem, a znova jsem na něj vyjel: „Co je, do hajzlu?"
„Co se kurva stalo?" zavrčel na mě, aniž by se v jeho hlase objevil jakejkoliv náznak strachu.
Zaskřípal jsem zubama o sebe. „Vrať mi ten telefon. Dělej." Bylo to jako poslední varování, protože teď bych byl ochotnej skočit i po něm.
Jenže on se nerozpakoval vykročit proti mně a zařvat mi rovnou do tváře: „Co se kurva stalo?!"
„Srát na to!" zařval jsem zpátky a rozkročil se, jen abych ho nechal narazit do mý hrudi. Ani jeden z nás nebyl ochotnej ustoupit. Zaťal jsem čelist a marně se snažil zkrotit svůj přerývanej dech, zatímco se mi hrudník bolestivě zvedal a klesal. „Tatein bejvalej se stal. Jen se podívej."
Překvapeně na mě zíral, protože nejspíš nečekal, že se ode mě opravdu něco dozví. Jen jsem na něj pokývnul, abych ho ujistil o tom, že má mý svolení. Zvednul dlaň a zadíval se na displej, zatímco já ho obešel a vydal se do ložnice.
Neměl jsem čas tam stát a čekat, až si to přečte. Popadnul jsem mikinu a začal si ji rvát přes hlavu s veškerým vztekem, jenž ve mně doutnal.
V ten moment se z obýváku ozvala souvislá řada dost nevybíravejch nadávek. Hned nato vtrhnul Chad do dveří. Přejel si dlaní po pleši a najednou, jako by nevěděl, co říct, když se na mě podíval. Nakonec z něj vyšlo polorozčílený: „Nemohl bys mě zasvětit?"
Sebral jsem mu svůj telefon a zastrčil ho do zadní kapsy kalhot. „Zabiju ho. To je asi tak všechno, co potřebuješ vědět."
„Ollie!" houknul na mě a strčil do mýho ramene, když jsem se ho zase chystal obejít.
Rozhodil jsem rukama. „Je to lhář! Zasranej lhář! Ne, že bych mu snad jindy věřil, ale na těch fotkách je jasnej důkaz, Chade. Tate si před měsícem nechala udělat novou kérku přes celej bok, takže by tam měla bejt... jenže není. A proto je zcela kurva evidentní, že jsou starý – pravděpodobně z doby, kdy spolu ještě chodili - a on se nás jen snaží rozeštvat tím nejpodlejším způsobem, jakým snad může."
Můj kamarád naklonil hlavu na stranu. „A já tím byl téměř ohromenej. Takže co budeš dělat?"
„Jdu ho zabít," odpověděl jsem bez rozmyslu a zase vykročil vpřed.
Chad zaklel a zapřel se rukama do mejch ramen, aby zatlačil proti.
Vztekle jsem zavrčel a chystal se ho nějakým – jakýmkoliv – způsobem dostat z cesty, jenže on na mě zase začal řvát: „Prober se a začni přemejšlet!"
„Nechci!"
„Ty idiote!" vykřiknul a pak mi dal facku. Regulérní facku, která vyslala vlnu štípání po mý tváři. Byl jsem překvapenej... možná i snad v šoku? Rána pěstí by mě totiž nemohla zaskočit víc.
A Chad se mýmu zmatenýmu výrazu skutečně zasmál, čímž ve mně vyvolal další podvědomej důvod, proč ho uhodit. Kdo, že tady byl idiot? „Mluv. Máš třicet vteřin."
Nejspíš se rozhodl neztrácet čas, protože rychle spustil: „Vážně chceš bejt takovej bezmozek a jen tak si to za ním nakráčet a zbít ho? To kurva vážně? Zkus sakra přemejšlet. Takovej retard na tebe tak akorát podá trestní oznámení, vydře na tobě těžký prachy za ublížení na zdraví, poškodí jméno nejen tvý ale i kapely a ještě tě možná dostane za mříže. Což by zcela určitě nepotěšilo tvoji holku. To bys vážně chtěl?"
Příval hněvu se začal rozpouštět v jeho slovech. „Do prdele," vydechnul jsem poraženě a jen jsem na něj vyjeveně koukal.
Co jsem teď do hajzlu měl dělat?
Chad si viditelně oddechnul, než dodal: „A navíc musíš vzít v potaz fakt, že ten malej úlisnej skřeček má Tateiny erotický fotky někde ve svým počítači a může jich bejt víc. Co myslíš, že se stane, až mu dojde, že jsme s kapelou opravdu prorazili? Že se o nás média opravdu zajímaj? Co když se vás pokusí poškodit veřejně, jen aby si to užil?"
Tohle pro mě bylo jako studená sprcha. Představa, že by Tate vláčel takovým bahnem byla nemyslitelná. A mě to děsilo, protože najednou ta možnost, že by tohle David dokázal svý bejvalý přítelkyni udělat, vypadala reálně. Zatřásl jsem hlavou, jako bych si tak snad dokázal urovnat myšlenky, a udělal jsem od Chada krok vzad. „Do prdele," vyšlo ze mě po druhý, protože můj mozek se zřejmě zastavil a nedokázal vyprodukovat nic kreativnějšího.
On jen přikývnul. „Přesně tak."
Dosednul jsem na postel, opřel se loktama o kolena a přejel si dlaní po tváři. „Chade," vzhlídnul jsem k němu, „já to ale nemůžu jen tak nechat plavat. Tohle je daleko přes čáru na to, abych mu to prominul. Když to udělám, co ho napadne příště?"
Založil si paže na hrudi a s jistým zadostiučiněním pronesl: „Já ale přece neřekl, že to máš nechat plavat."
„Co teda navrhuješ?" zeptal jsem se s podivnou směsicí zvědavosti a nevíry.
„Potřebujeme plán.... zatraceně dobrej plán," zamumlal a promnul si bradu. „Musíme najít způsob, jak ho vyděsit dost na to, aby smazal ty fotky a podobný kraviny ho už nikdy ani nenapadly, ale my byli zároveň krytý. Nesmí proti nám mít jedinej důkaz, že jsme to byli my."
Tázavě jsem povytáhl obočí. „Takže už jsme to my?"
„Snad jsi nedoufal, že mě z tohodle vynecháš?" vypálil na mě se s triumfálním úsměvem.
S určitou hořkostí jsem se tomu uchechtnul. Jasně, že jsem ho z toho nemohl vynechat, protože ať už šlo o cokoliv, my dva jsme si vždycky kryli záda. „Ne, v tom jsem vážně nedoufal." Padnul jsem na postel a zíral do stropu nad sebou. Přemejšlel jsem nad tím, co řekl, a snažil se ze sebe vydolovat cokoliv užitečnýho. Nechtěl jsem do toho zatahovat kluky z kapely, abych jim náhodou nezadělal na nějaký problémy, takže jsme to museli bejt pokud možno jen já a Chad. A jestli to mělo proběhnout jen ve dvou, musí se to promyslet do posledního detailu, což vyžadovalo čas. Jenže ten jsem neměl. Odveta za tohle musela přijít brzy a nečekaně, protože -
A v ten moment mi to konečně sepnulo. „Halloween."
„Cože?" dostalo se mi nechápavý odpovědi.
Rychle jsem se posadil a pak se rovnou vytáhnul na nohy. „Ve středu bude Halloween, ksakru! Masky a všechno. To je naprosto dokonalý, Chade."
Zamračil se na mě. „A co naše alibi?"
A v ten moment se ozvalo cinkání klíčů v zámku a následný bouchnutí dveří. „Je tu někdo?" ozvala se do ticha bytu Tate.
S Chadem jsme se na sebe podívali a on povytáhnul obočí. Nevyřčená otázka, která zcela určitě zněla: ‚Chceš jí o tom říct?'
A nad odpovědí jsem se ani nemusel zamejšlet. Zavrtěl jsem zamítavě hlavou.
Z obýváku k nám dolehlo jakýsi šustění a potom: „Oba tu máte kytary, takže počítám, že tady někde jste... anebo vás unesli mimozemšťani, což je dost možná ta pravděpodobnější verze. Ale ráda bych vám oznámila, že nesu čínu."
„Jsem zatraceně hladovej!" zavolal Chad a rovnou vypálil za ní. To evidentně znamenalo, že se naše plánování odkládá na dobu neurčitou.
Protočil jsem nad jeho reakcí oči a zase ze sebe stáhnul mikinu, kterou jsem odhodil na postel. Vyrazil jsem do obýváku, kde už Tate před Chada pokládala krabičku s jídlem. „Taky tě zdravím, Chade," utrousila k němu s potlačovaným smíchem.
„Jó, jó... hlavně, že máš jídlo," odtušil spokojeně, převzal si od ní vidličku a pustil se do svojí porce.
„Musíš mu odpustit," požádal jsem ji, „za ty léta, co se snaží začlenit mezi lidskou rasu, si pořád nevšimnul, jak málo taktu má." Tate vyprskla smíchy a Chad polohlasem nadával, aniž by se přestával futrovat. Došel jsem až k tý malý zrzce a popadl ji do náruče, což ji zřejmě překvapilo vzhledem k tomu, jak vypískla. Uculila se, ale nevzdorovala mi, když jsem ji pohladil po vlasech a pak ji do nich políbil. „Vlastně chtěl říct, že ti děkuje za večeři a že je od tebe moc milý, jak na nás myslíš."
Chad zakoulel očima a zamával na nás vidličkou. „Jo, to je fakt."
Oba jsme se s Tate uchechtli a ona se ke mně naplno přitulila, když mě objala rukama kolem pasu. Moje dlaně klouzaly po jejích zádech, aniž bych nad tím přemejšlel... aniž bych to chtěl jakkoliv jinak. Sklonil jsem se a zašeptal jí do ucha: „Chyběla jsi mi."
A nemusel jsem se dívat, abych věděl, že se její rty roztáhly v úsměvu, když mi zabořila obličej do hrudi. „Ty mně taky, Ollie."
Narovnal jsem se, stisknul ji o něco pevněji a podíval se přes její hlavu na Chada. Naše výmluvný pohledy se setkaly a on jen mlčky přikývnul. Věděl, že udělám cokoliv. S ním nebo bez něj.
Pak se na mě lišácky zašklebil a já věděl, že celej můj nestabilní duševní klid půjde do hajzlu, když promluvil na Tate: „Řekl ti vůbec Ollie, že máme ve středu koncert?"
Oslovená se ode mě odtáhla a s tázavým výrazem ke mně vzhlídla. „To mi neřekl. Vážně hrajete?"
„No, jasně," přisadil si můj kamarád, kterej bude nejspíš brzy mrtvej. „Halloweenský vystoupení v maskách. Něco tak trochu extra, že jo Ollie?"
„Hmm," zabručel jsem neochotně. A ve chvíli, kdy Tate pohlídla na Chada, jsem nehlasně vyslovil: ‚Zbláznil ses?'
Jak mohl ksakru plánovat koncert, když jsem v tom samým termínu chtěl uskutečnit pomstu Davidovi?
Jenže on vypadal tak spokojeně sám se sebou, že mi bylo jasný, že se v tý jeho pološílený makovici zrodil nějakej totálně šílenej plán, kterej budeme muset zrealizovat.
A toho jsem se bál.
„Jen si budu muset vyřídit pár telefonátů, abysme doladili poslední detaily," sdělil Tate, „ale bude to stát za to, určitě musíš přijít."
Ta malá zrzka v mý náruči vypadala celkem nadšeně... a mně začínalo bejt blbě.