Už uběhly dva dny od dne, kdy jsem se Šimonem pracovala ve zmrzlinovém stánku. Dneska jsem šla zase na atletiku. Ale asi poslední dva týdny mi to nešlo. Prostě nevím co se stalo, ale mám nějaký blok a je to teď na hovno.
Dneska byl jeden z nejhorších dnů v mým životě. Začalo to tím, že po dnešním tréninku ke mně přišla trenérka a vážně promluvila :
,,Verčo, potřebovala bych si s tebou promluvit..." řekla. Úplně jsem ztuhla a zalila se potem. Vůbec jsem neměla ponětí co se mnou chce probrat...
,,Asi sis všimla, že teď ses trochu zhoršila a výsledky jdou hodně dolů...." začala. Potom přišlo to nejhorší - řekla mi, že pokud se to nezlepší, tak bych musela odejít... Zastavilo se mi srdce. Atletika pro mě hrozně moc znamená a teď ....... byla jsem jako omámená a šla do šatny.
Už jsem tam byla jen já a Šimon. Mlčky jsem házela věci do vaku, div jsem se nerozbrečela. Šimon se na mě podíval a starostlivě se zeptal :
,,Děje se něco ? " Přišel ke mně a dal mi ruce kolem boků. Zadívali jsme se sobě navzájem do očí. Hned se mi ale nahrnuly slzy do očí a já se rozbrečela. Už jsem to nevydržela. Obejmula jsem ho a plakala. Šimon mě pevně tisknul k sobě. Po chvilce jsme se posadili a já jsem mu všechno řekla. Opět mě obejmul a uklidňoval mě, že to bude lepší, že určitě nebudu muset odejít, ale já si sama sebou nebyla jistá, že to zvládnu.
Zvedl se a za ruku se mnou šel do velké místnosti, která byla v budově. Byla zde malá kuchyňka, velký jídelní stůl, postel pro poraněné, skříně plné dresů a ručníku a oddělená koupelna. Posadila jsem se na židli u stolu a Šimon mi donesl vodu. Sedl si tam ke mně a díval se jak piju. Najednou jsme uslyšeli jak někdo zvenčí zamyká budovu, ve které jsme byli. No jo - bylo už šest hodin takže čas, kdy se areál zavírá. Šimon běžel ke dveří a křičel aby nás tady nezamkli. Já vyběhla za ním a bouchala na dveře. Pozdě. Všude bylo zamčeno a a na oknech mříže. Neměla jsem ani mobil abych někomu zavolala.Byli jsme tu uvěznění.