20.12.1976
Život dokáže být krutý a zlý tak, jak by to nikdo jiný nedokázal, ale také shovívavý a radostný. Dává i bere, ovšem je na každém z nás jak se k němu postaví.
Ač Severus pochopil vše, co mu ředitel školy řekl, nedokázal se tomu postavit. Neustále žil ve svých představách co by bylo, kdyby....
Místo, aby času, který mu byl dán využil ke svému rozvoji, k objevování nových věcí a zážitků, raději nenápadně, avšak nesmírně často sledoval Harryho. Sám sebe týral pozorováním černovlasého chlapce, který si čím dál více rozuměl s Lupinem.
Občas, ale opravdu zřídkakdy, se napomínal za to, jaký je hlupák, za svou žárlivost a v neposlední řadě za své city. Všechno zakládal na představě, že Harry je jako on. Nebo jako Lupin. Kde však bere takovou jistotu? Byla by nesmírná náhoda, aby byli tři lidé, kteří jsou nějakým způsobem propojeni, stejné orientace.
Té, kterou společnost nijak zvlášť neschvaluje. Tohle uvědomění vždy trvalo jen chvíli, pak se Severus opět vrátil do zajetých kolejí.
Stejně tomu bylo i dnes. Spatřil Harryho s Lupinem jak stoupají po schodech na astronomickou věž.
Aniž by přemýšlel nad nevhodností svého počínání, tichým krokem se vydal za nimi, aby si vyslechl o čem si povídají.
„Příště se více obleču. Nevěřil bych, že je v lese taková zima.“
Když Snape nenápadně vykoukl, viděl jak si Lupin tře ruce a Harry vytahuje hůlku.
„Jsi kouzelník, Reme. Něco jako ohřívací kouzlo ti nic neříká?“
„Na to jsem nepomyslel. Díky.“
„Za málo. Já už to dělám automaticky, vždyť v lese trávím skoro každý den.“
„Co by na to řekl Brumbál, kdyby věděl, že se druhák potuluje po Zapovězeném lese.“
Remus se sice smál, ale v hlase byla poznat i jistá obava, která Harryho pobavila.
„Remusi, Brumbál je ředitel Bradavic a rozhodně ne bezdůvodně. Nepochybuju o tom, že o mých návštěvách lesa dávno ví.“
„Pokud ano, tak mě udivuje, že ti to ještě nezakázal.“
Harry se tentokrát začal hlasitě smát a ukrytého Severuse bodlo u srdce. Býval to on, kdo Harryho vždy dokázal rozesmát, tak proč se směje bez něj?
„Ty věříš tomu, že Brumbálův zákaz by něco změnil? Copak mě ani trochu neznáš?“
„Taky pravda. Těšíš se domů na Vánoce?“
Smích rázem utichl a Harry se postavil k zábradlí.
„Rozhodl jsem se, že letos zůstanu tady.“
„Cože? Proč jsi mi nic neřekl? Taky bych zůstal.“
„Právě proto, Remusi. Máš rodinu za kterou musíš na svátky jet. Já už ne. Jezdil jsem domů kvůli Margot a -.“
Harry zmlknul. Ještě pořád měl v sobě příliš mnoho čerstvých ran, než aby byl schopen o něm bez problému mluvit.
„A Snapeovi. Rozumím. Stejně jsi mi to měl říct, Harry.“
Rozhostilo se ticho, takové příjemné a chápavé jako uklidňující objetí, než ho Remus přerušil.
„Pořád to nějak nechápu. Přišlo mi, že jste jako James a Sirius, nerozlučná dvojice, která se k sobě nikdy neotočí zády.“
„My se ale neotočili k sobě zády, Reme. Jen máme natolik rozdílné názory, že by naše přátelství trpělo.“
Remus se na Harryho podíval s obdivem v očích, než se zeptal na řečnickou otázku.
„Tobě není dvanáct, že?“
Harry zblednul a vyděšeně se na Remuse podíval.
„J-jak to víš?“
Ve chvíli, kdy uviděl Remusovo překvapení si uvědomil, že se právě sám prozradil.