Nevím, jak dlouho mi trvalo se vrátit dovnitř. Ale podle mých zmrzlých rukou odhaduju, že hned to nebylo. Mrazilo mě na zádech ještě dlouho potom. Nějak si neuvědomuju, že tady tyhle rádoby výhružky jsou až moc pravdivé. Vždyť já pořád nevím, jestli Jennette vážně nezabil. Tu možnost jsem ještě pořád nevyloučila. Proč taky? Nedal mi žádný důvod si to nemyslet. A já se sním jak pitomec scházím o samotě. Ne, že bych za ním chodila s potěšením, ale měla bych víc přemýšlet. Vždyť ten chlap mohl někoho zabít, Chloe! Vlastníma rukama.
Musela jsem se nad tou představou oklepat. Ale vždyť on působí tak.. já sama nevím. Je dost tajemný, ale myslím, že ne až v tak špatném smyslu. Ale v téhle situaci zůstat nemůžu. Buď se v tom přestanu šťourat úplně a budu se mu vyhýbat nebo se pokusím zjistit pravdu. Možná jsem už dopředu věděla jakou možnost si vyberu. Možná jsem to věděla hned potom, co jsem se sem vrátila. Chci to vědět. Ať už je to cokoliv.
"Jste v pořádku slečno?" proletěla mi najednou před očima ruka. Seděla jsem u slečny Marco v kanceláři. Poslala pro mě, že má pro mě nějakou práci. Jen ještě musela něco vyřídit na počítači, takže jsem tu zase seděla v tichu. A v tichu se moc přemýšlí.
"Ano, omlouvám se. Zamyslela jsem se." usmála jsem se na ni. Zřejmě na mě už chvíli mluvila, když musela dojít až ke mně a zamávat mi rukou před obličejem.
"Stalo se venku něco?" zeptala se starostlivě a zvědavě zároveň. Mluvila o mém setkání s princem.
"Ne, nestalo. Mělo by?" popřela jsem na oko nechápavě. Jasně, že se něco stalo. Stalo se to, že Nolan nejspíš odhalil svojí nejděsivější stránku.
"Jste celá rozhozená od doby, co jste se vrátila," podotkla. Jo, to já vím taky. Ale ona to vědět nemusí. A tak jsem jen kývla rameny, "nebyl na vás hrubý?"
"To ne slečno. Právě, že.. byl milý." odpověděla jsem nejistě. Snažila jsem se v jejím pohledu zjistit, jestli z mého hlasu poznala, že když je princ milý, není to dobré znamení.
"Milý?" ujišťovala se se zamračeným výrazem. Němě jsem přikývla, když na mě zůstala koukat, "dávejte na sebe pozor." řekla rychle než se otočila a přešla zpátky ke svému stolu.
Cože? To mě mělo uklidnit? Dobře, právě mě vážně vyděsil fakt, že se o mě slečna bojí jen protože byl na mě princ milý. Sice děsivě milý, ale milý. Sakra.
"Říkala jste, že pro mě máte práci?" změnila jsem téma.
"Ach, ano. Poprosila bych vás, aby jste vyplnila pár formulářů kvůli tomu prvnímu programu. Všechny informace by měli být v dokumentech, co jste dostala." poukázala na tenké desky. To je dobré znamení, nebude toho moc.
"Dobře, ještě něco?"
"Zatím ne, děkuji. Nevadí vám to? Já to opravdu nestíhám, ale věřím, že před prvním programem už dostanete pořádnou práci." řekla s omluvným pohledem. Je pravda, že dělám zatím jen samou podřadnou administrativu, ale aspoň budu mít čas se zaběhnout do režimu.
"Vůbec ne. Každý nějak začínal." usmála jsem se.
"Jste zlatá. Až to budete mít, přineste mi to sem, prosím." požádala mě a pak se začala přehrabovat ve vlastních papírech. To byl jasný signál pro to, abych odešla. Popadla jsem tedy tu kupku a připravila se odejít.
"Jistě." zaslechla jsem jen krátké děkuji, ale to už jsem byla napůl cesty ze dveří. Pak jsem si ale na něco vzpomněla a hned to otočila zpátky.
"Promiňte, můžu mít ještě jednu takovou otázku?" zeptala jsem se váhavě ode dveří.
"Jistě slečno." pobídla mě, když ke mně zvedla pohled.
"Ehm, má princ někde nějakou kancelář nebo něco takového, kde bych ho mohla najít?" mojí otázka ji lehce překvapila. Asi si vzpomněla, jak jsem před pár minutami z něj byla úplně rozhozená a najednou ho sama sháním.
"Ano," řekla překvapeně, "Princ má kancelář o patro nad vaším pokojem. V levém křídle úplně na konci."
"Mockrát děkuju." řekla jsem rychle a než stačila mít další otázky, rychle jsem odešla. Musím mu vrátit to sako. Nepřijde mi správné ho mít u sebe. Už jen to, že je momentálně přehozené přes mou židli mi nedělá dobře.
Prvně ale udělám práci. Takže jsem se vrátila do pokoje, pro jistotu zamkla a posadila se ke stolu. Ta vůně, která se linula z poza mých zad mi nedala a já si to sako přes sebe naposledy přehodila. Uklidňovalo mě to.
Pak už jsem ho na mých ramenech ani necítila, takže mě objímalo po celou dobu práce. Ta nebyla složitá. Vyplňovala jsem místo, čas, počet hostů. Zřejmě nějaké objednávky pro dodavatele a zajišťovatele prostor. Měla jsem to hotové rychleji, než jsem myslela.
Přemýšlela jsem, jestli to nejdřív půjdu odevzdat a nebo ty další.. povinnosti. Nakonec jsem usoudila, že kdyby se mnou chtěl vést nějaké delší konverzace, tak se aspoň můžu vymluvit na práci.
Najít jeho kancelář by nemělo být těžké. Všechny důležitější místnosti mají vždy nějak zvýrazněné dveře. Tuším, že tady tomu nebude jinak. A to se mi potvrdilo, když jsem vyběhla schody ještě o patro výš a už od schodiště přes celou chodbu si byla jistá, které dveře to jsou. Byly celé černé. Já vlastně v tomhle patře asi ještě nebyla. Nevím přesně, kde se nacházel zlatý sál, ale myslím, že dvě patra jsem předtím nešla. Bylo to tu jiné. Takové majestátní a jednoduché. Všechen nábytek, co byl na chodbě byl jen z lakovaného dřeva. Občas nějaká skleněná vitrína nebo čalouněná židle, ale jinak vše dřevěné. Mělo to tu krásnou atmosféru.
K těm černým dveřím jsem došla až po chvilce. Za prvé jsem nikam nespěchala a za druhé ty chodby tady jsou zatraceně dlouhý. Ale už jsem tady. Tyhle dveře jsou taky ze dřeva. Ale z hodně tmavého a potřeno ještě ke všemu tmavým lakem. Nejsou černé, je vidět struktura dřeva, ale jsou dost tmavé na to, aby tak vypadaly.
Snažila jsem se moc nepřemýšlet nad tím, co dělám. A tak jsme jednoduše zaklepala. A dost hlasitě na to, abych si byla jistá, že mě dotyčný uslyší. Když se ale nic nedělo, zkusila jsem to znovu. A znovu. A znovu. Pak jsem si uvědomila, že by mě mohl někdo vidět a myslet si, že jsem blázen, protože klepu na dveře, za kterými evidentně nikdo není. Já ale nechtěla odejít s tím sakem v ruce. Prostě mu ho tady nechám.
Opatrně jsem zkusila, jestli jsou dveře zamčené. Zámek však povolil a samy dveře se otevřely lehce. Trochu víc jsem do nic zatlačila, aby se otevřely úplně a já měla stoprocentní jistotu, že tam nikdo není.
Místnost to je velká. Obrovská. Přímo naproti mě je mohutný stůl a za ním několika křídlové okno, které je v podstatě přes celou stěnu. A barvu pokoje jsem nemohla odhadnout ani podle zbylých stěn, protože ty byly přestavěné na knihovnice až ke stropu. Ani kousek zdi nebylo holé. Vypadalo to úžasně a krásně to tu vonělo lesem a starými knihami. Kupodivu žádné nebyly zaprášené.
Naklonila jsem se, nahlédla víc do místnosti a když jsem si byla jistá, že tu skutečně nikdo není, zavřela jsem se uvnitř. Neplánovala jsem tu být nějak dlouho, tak jsem rychle přešla k tomu stolu, obešla ho a chystala se sako přehodit na kožené křeslo, které bylo za ním. Ještě naposledy jsem si k němu přičichla, než jsme tak udělala. Přehodila jsem ho a ještě trochu uhladila, aby bylo ro nejmíň zmuchlané.
Pak jsem se trochu rozhlédla. Z poza stolu ta místnost vypadala ještě úchvatněji. Velké okna zajišťovaly dostatek přírodního světla a tím oživení celé místnosti. Ani tu neměl nepořádek, což by mě asi nemělo překvapovat. Stůl měl několik šuplíků a na stole měl položenou jen jednu hromádku nějakých dokumentů. Hned vedle toho měl úhledně srovnané tři propisky.
Nemohla jsem si pomoct a ještě se po místnosti prošla. Zkoumala jsem hřbet snad každé knihy, kterou jsem zahlédla. Byla jsem zvědavá co čte. Tedy jestli vůbec čte a nemá to tady jen jako rekvizitu. Knihy ale vypadají omakané, jakoby jich aspoň pár někdo četl znovu a znovu dokola. Obdivovala bych, kdyby byl takový čtenář. Jednu nedokonalost to ale mělo. Cigarety.
Jedna krabička se válela těsně u knihovny tak, že jsem si ji nemohla všimnou když jsem přišla. Trochu by mě překvapilo, kdyby kouřil. Stále je tady šance, že upadla jednomu z jeho hostů. A já nemám ráda nepořádek, nemohla bych ji tam jen tak nechat ležet. Sehnula jsem se pro ní, abych ji při nejmenším zvedla ze země. Při tom na mě ale vykoukl jakýsi tenký zápisník. Byl zastrčený těsně nad zemí, mezi přechodem dvou knihovnic. Byl vidět jen růžek, ale díky tomu, jak jsem byla nízko jsem si ho všimla.
Na chvíli jsem se zasekla než jsem ho vytáhla. Zaposlouchala jsem se, jestli náhodou neuslyším něco, co by naznačovalo něčí příchod. Nic jsem neslyšela a tak touha zjistit víc překonala strach. Zápisník tam byl dost na těsno, tak doufám, že se mi ho povede dostat zpátky. Vytáhla jsem ho a potěžkala v ruce. Jeho obal byl už vybledlý, ale bylo poznat, že na něm nebylo nic zajímavého. To se ale nedalo říct o obsahu.
Hned jak jsem ho otevřela, věděla jsem, že o tomhle se nikdo nesmí dozvědět. Ze všeho nejdřív na mě vypadla polaroidová fotka. Princ a Jennette. Bylo to focené na houpací síti, kdy si oba zakrývali oči rukou před sluncem. Jennette držela druhou rukou foťák a Nolan si svojí druhou rukou podepíral hlavu. Tak krásný úsměv jsem na něm neviděla. Oba se usmívali. Šťastně a spokojeně. Byli nádherní.
Fotku jsem vrátila zpátky, abych se mohla podívat dál. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem přečetla první větu ručně psaného textu. To co jsem právě měla v ruce, byla Nolanovo žádost o ruku. Trochu jsem listovala. Bylo to jedno vyznání lásky za druhém. Jednou přeškrtané, jindy ne. Dával si dohromady žádost o ruku. Zasekl se mi dech v krku, jak mile jsem došla ke konci toho zápisníku.
Na pár stranách nebylo nic jiného než škrtance. Dost agresivní škrtance. Bylo to poznat podle rozdrásaného papíru, který se sem tam objevil. Musel si na tom vybíjet zlost. Nechtěla jsem to číst celé. Nemůžu mu vzít všechno jeho soukromí, ale poslední stránku jsem si přečetla do detailu. A to hlavně z jednoho důvodu. Byla tam jen jedna jediná věta.
Omlouvám se
Hlasitě jsem ten zápisník zaklapla a pořádně se nadechla. Myslím, že to mi stačilo. Pokud jsem to dobře pochopila, Jennette zemřela dřív než ji požádat stihl. Musela to být nehoda. Přece by nezabil někoho, s kým chtěl strávit zbytek svého života.
Chtěla jsem ten zápisník začít strkat znovu zpátky, když z něj něco vypadlo. Tím jak jsem ho otočila, se uvolnilo něco, co bylo schované v jeho hřbetu. Musela jsem trochu zamžourat, abych ji byla jistá co to je.
Prsten.
Krásný, jemný prsten. Takový, jaký by si asi každá přála. Možná, že přesně v tuhle chvíli mi došlo, že jsem zašla dost daleko. Rychle jsem ten prsten vrátila a zápisník schovala mezi knihovnice zpátky. Pak jsem se vydala pryč. Otevřela jsem dveře, nejdřív se rozhlédla, jestli na chodbě nikdo není a až potom rychle vykročila ke schodišti.
Plán byl jasný. Odnést dokumenty slečně Marco do kanceláře a rychle vypadnout, abych si všechno mohla srovnat v hlavě.
Seběhla jsem jedno patro a sebrala dokumenty a svoje věci najednou s tím, že už se sem dneska nevrátím. U dveří jsme se ohlédla a zjistila, že tu mám neskutečný bordel. Ale dnes už jsem nějak neměla sílu vrátit se a uklidit to. Holt to bude muset počkat do zítra. S povzdechem jsem konečně za dneškem zavřela dveře, připravená odejít.
Sešla jsem poslední schod přesně ve chvíli, kdy do mě někdo narazil. Dokumenty mi samozřejmě vyletěly z rukou a rozházely se všude okolo.
"Promiň, nechtěl jsem do tebe vrazit tak silně." ozval se vedle mě provinile Ron.
"Musím uznat, že se objevíš přesně ve chvíli, kdy to nečekám." zasmála jsem se a podřepla si, abych mohla ty papíry zase sesbírat. Ronald se přidal.
"Taky tě rád vitím." mrknul na mě.
Sebrala jsem poslední list a spojila se vším, co mi podával Ron. Bylo to během vteřinky. Než jsem se zvedla, všechny papíry jsem srovnala tak, aby byli všechny stejně. Ono stačí, že budou určitě přeházené. Pak jsem se narovnala. V tu chvíli jsem si všimla, že jsme netušila jak moc je Ronald blízko. Šibalsky se na mě usmíval, až tu jeho náladu přenesl i na mě. Nedokázala jsem se na něj zlobit. Najednou mu ale úsměv ztuhl a hluboce se zamračil.
"Chloe?" zeptal se zmateně.
"Ano?" nechápala jsem co se děje. Vypadal až moc zaraženě.
"Proč z tebe cítím Nolanovo parfém?" optal se na jeho vkus až docela naštvaně. Asi jsem přestala dýchat. Propaloval mě pohledem, když čekal na mojí odpověď. Já mu jí ale nejspíš momentálně nebyla schopná dát.
"Jak si můžeš být jistý, že je jeho?" plácla jsem tu největší pitomost, co mi přišla na mysl. Teď jsem musela znít neskutečně hloupě.
"Protože tenhle parfém nikdo jiný nemá, Chloe," řekl zklamaně, "nechal si vyrobit svojí vlastní recepturu. Docela snobský, nemyslíš? Navíc to smrdí tak otravně silně a dlouho." odfrknul si a odvrátil pohled.
"Já.." nadechla jsem se k odpovědi, ale nic jsem ze sebe nedostala. Nevím co bych mu měla říct. Ale taky ho nemůžu nechat myslet si něco, co není pravda.
"Poslouchám." vrátil ke mně pohled a chytil mě za zápěstí. Asi kdybych měla v plánu začít utíkat. Bylo na něm vidět, že bez odpovědi neodejde.
"Ronalde, jdeš zase pozdě," ozvalo se najednou od schodů. Oba jsme tam okamžitě stočili pohled, aby jsme viděli Nolana, jak se ležérně opírá o zábradlí a sleduje celou tuhle situaci. Asi jsem vypadala kvůli Ronaldovi trochu vyděšeně, protože na mě pohledem chvíli setrval a nakonec se lehce ušklíbnul, "budu čekat dlouho?" popohnal Ronalda.
Ten se na mě jen rozzuřeně se zatnutou čelistí podíval a odešel bez odpovědi. Když bez dalšího slova odešli a já si hlasitě oddechla, došlo mi, že nevím, jestli mě právě Nolan zachránil nebo mi spíš víc zavařil.