Pohled Winter
"Táta je tady!" zamumlala jsem vyděšeně potom, co jsem položila Willymu ruce na jeho odhalenou hruď a trochu zatlačila. Okamžitě se ode mě odtáhl a přimhouřil oči. Hudba najednou nehrála, ovšem místo ní byl slyšet tátův křik.
"Sakra!" řekl William a posadil se, načež si rychle začal zapínat knoflíčky košile, ale nakonec přestal, jelikož mu došlo, že na tohle zrovna nemá teď čas. "Musím vypadnout!" oznámil věc, kterou jsme moc dobře věděli. Přikývla jsem, a potom hned vstala z postele.
"A rychle! Táta jde nahoru!" pronesla jsem, jelikož jsem slyšela tlumené kroky. Vzhledem k tomu, že jsem tady bydlela odmalička, jsem dokázala hravě poznat, kdo šel. "Oknem!" sykla jsem na Willyho, který si sbíral všechny svoje věci z podlahy. "Šup šup" pobídla jsem ho a otevřela okno, abych mu aspoň částečně pomohla.
"Nikdy jsem nemyslel, že v tomhle věku budu muset utíkat od svojí holky oknem." říkal si pro sebe nespokojeně Willy, když prolézal ven okenním rámem na střechu, ze které potom musel skočit. Nebylo to zase tak vysoko, Andrew to jednou skočil a nic se nestalo. O Williemovi jsem si teď nebyla moc jistá, jelikož se ozvala podivná ráda, když dopadl na zem.
"Jsi v pořádku?" položila jsem otázku s obavami v hlase. Vyklonila jsem se z okna a snažila se Williho zahlédnout, ovšem byla moc velká tma, nemluvě o tom, že jsem měla i špatný úhel. Netrvalo dlouho a Will se ozval.
"Jo." ozval se, načež jsem si oddychla. "Skočil jsem do křoví." oznámil a já chtěla něco říct, ovšem kroky táty byly už moc blízko. Potichu jsem zavřela okno, rychle si přetáhla tričko přes hlavu, jelikož jsem byla jenom v podprsence, a skočila na postel. Zrovna v moment, kdy se ozvalo klepání, jsem popadla do ruky knížku, aby to vypadalo přesvědčivě.
"Winter?" oslovil mě táta, potom, co vešel do pokoje. Jeho hlas už nebyl naštvaný, spíš naopak. Vzhlédla jsem směrem k němu od knížky, přičemž jsem se tvářila, jako kdybych byla ještě před několika vteřinami začtená. "Proč jsi nezavolala?" položil otázku s povzdychem, během čeho mířil k posteli. Sledovala jsem ho a nakonec se trochu posunula, aby měl táta víc místa na to, kam si sednout.
"Nechtěla jsem vám kazit víkend." odpověděla jsem a zavřela knížku, načež jsem jí položila vedle sebe. Nevěděla jsem, co víc říct. Nervózně jsem se kousala do rtu a sledovala tátu, který se díval před sebe a frustrovaně si prohraboval vlasy.
"To je sice od tebe hezké, ale teď máme celý obývak vzhůru nohama." prohlásil, ale takovým způsobem, že jsem věděla, že neviní mě. "No nic, budeme to řešit až zítra. Neměla bys náhodou spát? Je pozdě." řekl starostlivě, když se koukl na hodiny na mém nočním stolku.
"Jo, nejspíš bych měla." odpověděla jsem, ale přitom mi bylo jasné, že spát opravdu nepůjdu. Dalo by se o mně říct, že jsem byla noční tvor. Teprve v dobu, kdy všichni šli spát, jsem já začínala něco dělat, úkoly do školy a podobně. "Je už fakt pozdě." zopakovala jsem, lehla si, a pak se zachumlala do deky.
"Dobrou noc, Winter." popřál mi táta potom, co se ke mně sklonil a dal mi pusu na čelo. Nepatrně jsem se usmála nad tím, jak dokázal rychle měnit nálady. Ještě před chvílí křičel, ale teď to byl zase milující otec.
"Dobrou." zamumlala jsem a zavřela oči, přičemž jsem čekala na moment, kdy táta zhasne a odejde z pokoje, ovšem k tomu momentu nedošlo. Pomalu jsem otevřela oči a moje srdce vynechalo úder, jelikož jsem spatřila, jak se táta ohnul a vytáhnul něco zpoza postele.
"Winter, co dělá pod tvojí postelí kravata?" zeptal se táta, během čeho si prohlížel tmavě modrý kus látky v ruce. Posadila jsem se a nutila svůj mozek okamžitě něco vymyslet, protože podle jeho reakce jsem usoudila, že hned nemyslel na ten nejhorší scénář.
"Kravata?" zopakovala jsem po něm, jelikož jsem potřebovala nějaký čas. "Ehm, já, jak jsem byla nakupovat s Poppy, tak jsem jí koupila." oznámila jsem a v hlavě si dala facku za to, jakou jsem řekla hloupost. Než jsem stačila povědět něco dalšího, tak táta promluvil znova.
"Proč bys kupovala kravatu?" položil otázku s přimhouřenýma očima, což neznačilo nic dobrého. Věděl, že se tady něco děje, ale naštěstí jsem věděla, jak na něj. Napřímila jsem se a zhluboka se nadechla.
"Protože se mi líbila a myslela jsem si, že se bude líbit i tobě. Původně jsem ti jí chtěla dát k narozeninám, ale…“ nechala jsem to volně vyplynout do ztracena a pokrčila rameny. Pokud táta něco miloval, tak to byly dárky. Sice to nepřiznal, ale vždycky mu to udělalo strašnou radost. Člověk nikdy nemohl přehlédnout jeho rozzářené oči, byl snad jako malé dítě.
"K narozeninám?" zeptal se, přičemž jsem viděla, jak se něco v jeho tváři změnilo. Jeho hlas už nebyl tak chladný, spíš naopak. "Mám je ale až za dlouho." dodal po chvíli a mně už bylo jasné, jak je z toho šťastný.
"Já vím, ovšem na tom nezáleží, ne?" pronesla jsem řečnickou otázku a pokrčila rameny. "Víš, asi bych tu kravatu měla vrátit." nadhodila jsem po chvíli ticha, přičemž jsem se modlila, aby mi to vyšlo. "Už jsi jí viděl, takže by to, pak nebylo žádné překvapení a..." pokračovala jsem dál a tvářila se, jako kdyby mi to bylo doopravdy jedno.
"Byla by škoda jí vrátit." řekl táta uznale. "Co kdybych si jí teď nechal a ty bys mi pak už nemusela nic kupovat k narozeninám?" navrhl. Netušila jsem, co bych na to měla říct, jelikož jsem nemohla dovolit, aby si táta vzal Willyho kravatu.
"Anebo bych jí mohla vrátit a vyměnit za jinou." řekla jsem a doufala, že to zabere, ovšem štěstí mi v tuhle chvíli nepřálo.
"Tahle se mi líbí." oznámil a znovu si prohlédl kravatu ve svých rukách. "Navíc je to Dior. Ta musela stát hodně, kde jsi vzala na to peníze?" položil táta otázku. Bylo na něm vidět, že ho odpověď opravdu zajímá, což mi moc nepomáhalo. To Willy nemohl nosit obyčejné kravaty jako všichni ostatní?
"Nějaké peníze mám našetřené." pronesla jsem, i když to nebyla pravda. Pokud mi něco nešlo, tak to bylo šetření. Jakmile jsem měla nějaké peníze, tak jsem je jednoduše musela utratit, protože jsem vždycky něco nutně potřebovala. Třeba nedávno jednu pěknou kabelku a předtím letní šaty.
"Aha." přikývl, a potom se na krátký moment zamyslel. "Co kdybych ti za ní dal peníze? Přeci jen je to celkem dost, co jsi za to utratila a myslím, že-" chtěl mluvit dál, ale já mu skočila do řeči, jelikož jsem vážně nechtěla dostat od něho peníze za Willyho kravatu.
"To je dobrý, tati." ujistila jsem ho a donutila se nepatrně usmát. "Jednoduše si tu kravatu nech a ber to jako odškodnění za tuhle party? Nebo si něco vymysli." vydechla jsem, protože jsem na tohle už vážně neměla. "A už bych chtěla spát. Jsem unavená." oznámila jsem po chvíli, i když jsem na spánek v tuhle chvíli vážně pomyšlení neměla.
"Ehm, jasně. Jdi spát." pronesl a na tváři se mu objevil úsměv, který jsem mu oplatila, i když to stálo hodně námahy. "A děkuju." řekl. Jen jsem kývla a znovu si pohodlně lehla, přičemž jsem sledovala tátu, jak odchází z místnosti. Přemýšlela jsem nad tím, jak Willimu vysvětlím, že táta má jeho kravatu. Z ničeho nic mě opět vyrušil tátovo hlas z myšlenek. "Winter, a proč byla pod postelí?" zeptal se, přičemž držel kliku od dveří v ruce.
"Protože tam schovávám všechny dárky."
"Podívej se, Andrewe, kdo přišel domů." řekla Chloé, potom co jsem vešel do ložnice. Usmál jsem se při pohledu na Chloé chovajícího malého Andrewa, kterému byly dneska přesně dva týdny. "Táta." dodala po chvíli a mrkla na mě, načež jsem hned zamířil k nim.
"Ahoj." pozdravil jsem a natáhl se, abych mohl Chloé políbit na čelo. "Jak se máš prcku?" zeptal jsem se malého a pohladil ho opatrně po hlavičce, přičemž jsem si nemohl pomoc od širokého úsměvu na tváři.
"Určitě se má skvěle. Teď se najedl." řekla Chloé, a pak položila malého do postýlky. Krátce se na mě podívala, ale nakonec upřela pohled na Andrewa a opřela se rukama o kraj dřevěné postýlky. Pozoroval jsem je, dokud jsem si nestoupl za Chloé a neobjal jí kolem pasu.
Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem si v životě nikdy nepřipadal šťastnější, i přesto, že jsem se teď posledních několik nocí pořádně nevyspal, měl v toho práci nad hlavu a byl ve stresu. Stačilo se podívat na Andrewa a hned jsem věděl, že to všechno za to stojí. Stála za to i moje málem rozdrcená ruka u porodu. Neřekl bych, že Chloé by dokázala mít tak pevný stisk a taky, že by mi řekla tak hrozné věci, ale všichni mě potom uklidnili, že to bylo jenom kvůli jejím bolestem.
"Koupil jsem tvojí oblíbenou čokoládu." zamumlal jsem Chloé po nějaké době do ucha s tím, že jí udělám radost. Když byla těhotná, tak čokoládu jedla snad pořád, stejně jako další hromadu věcí. "Je dole v kuchyni." dodal jsem jen pro informaci.
"To jsi hodný, ale myslím, že bych teď sladké měla omezit." řekla tišším hlasem, aniž by se na mě podívala. Tiše jsem si povzdychl a položil jí hlavu na rameno. "Čím dřív zhubnu, tím líp." pronesla po několika vteřinách.
"Nepotřebuješ hubnout." ujistil jsem jí, díky čemu jsem si od ní vysloužil pohled, o kterém jsem nevěděl, co si myslet. Trochu jsem přimhouřil oči. "Máš jenom o něco větší křivky a na to si rozhodně nemůžu stěžovat." zamumlal jsem oproti jejímu krku, načež jsem jí tam políbil.
"Jestli se ti líbí křivky v teplácích a vytahané mikině, tak jsem celá tvoje." pronesla a kysele se k tomu zašklebila. Možná poslední dobou nenosila šaty, podpatky, neměla perfektně upravené vlasy, ale to neměnilo nic na tom, jak krásně vypadala. Vlastně mi přišla ještě krásnější.
"Mně by ses líbila ve všem." řekl jsem, a ani ne vteřinu na to se v místnosti ozval pláč. Chloé si tiše povzdychla, ale hned se natáhla pro Andrewa do postýlky, což znamenalo, že jsem jí pustil a o kousek odstoupil.
"Jsi strašný lhář." pronesla po chvíli s protočením očí a já na to jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Proč pak zase brečíš?" zeptala se Chloé Andrewa, který pořád brečel. Kolébala ho, čímž se ho snažila utišit. "Co kdyby se o tebe teď postaral táta, aby se maminka konečně mohla na chvíli vyspat?" navrhla a podívala se na mě.
"Ehm, jasně." odpověděl jsem a vzal si od ní opatrně malého, který skoro hned přestal brečet.
"Jak to děláš?" zeptala se mě Chloé s přimhouřenýma očima, ale nakonec jen mávla rukou. "To je jedno. Hlavně ať nebrečí, najezený je. Já se jdu vyspat, mám pocit, jako kdybych už roky nezamhouřila oči." oznámila a vydala se k posteli, zatím co já se vydal z ložnice a zavřel za sebou dveře.
"Co bys řekl na to, Andrewe, že by ses koukl s tátou na fotbal?"
"Dále." křikla jsem potom, co jsem uslyšela zaklepání na dveře. Zrovna jsem si stahovala písničky, i když jsem se spíš měla věnovat referátu do školy, ale na tom nezáleželo. Času bylo dost, například v neděli večer.
"Táta chce, abychom šli všichni dolů do obýváku. Však víš, kvůli tomu včerejšku." oznámil Andrew, jakmile vešel do pokoje. Poškrábal se na zátylku, přičemž mě sledoval. Kývla jsem na souhlas, zaklapla notebook a vstala od stolu.
"Ehm, jasně." řekla jsem a vydala se pryč ze svého pokoje, ale jakmile jsem stála kousek od Andrewa, tak jsem se zastavila. "Neřekneš tátovi o tom včerejšku, že jo?" zeptala jsem se ho tišším hlasem, jelikož jsem se potřebovala ujistit.
"Neřeknu." odpověděl Andrew stejným tichým hlasem a mrknul na mě, což byl náš znak odmalička, když jsme se navzájem kryli. Vděčně jsem se na něho usmála. "Ovšem mělo by ti být jasné, že na to jednou přijde, už jenom kvůli tomu, že pracuje v jeho firmě." řekl věc, kterou jsem moc dobře věděla. "A na ten moment se těším, jelikož bude vtipný ho sledovat, tak naštvaného. Až zjistí, že nejsi jeho malý nevinný andílek." dodal a já ho bouchla hravě pěstí do hrudi.
"Jo, to bude vážně vtipný." zopakovala jsem po něm, ale s ironickým podtónem, kterému jsem se v tuhle chvíli nemohla ubránit. "Damien měl pravdu, když řekl, že jsme všichni teoreticky mrtví." řekla jsem, a pak si povzdychla.
"Měl sice pravdu, ale zase tu není pak taková nuda." namítl Andrew s významným pohledem. "Nikdy bych neřekl, že se za rok změní tolik věcí, i když tátovo vlasy zůstávají pořád stejný." řekl docela zamyšleným tónem.
"To zůstávají." musela jsem souhlasit, protože jsem snad tátu neviděla s jiným účesem než teď, teda pokud jsem nepočítala fotky, které byly pořízené před naším narozením. Většinou bylo, že lidi v mládí měli dlouhé vlasy, a pak si je nechaly zkrátit, ale u táty to bylo naopak. Teď měl dlouhé vlasy. "Vlastně celkově je pořád stejný. Jako kdyby vůbec nestárl." oznámila jsem a Andrew přikývl na souhlas.
"Pravda." pronesl brácha, ale najednou se zašklebil. "Sakra, o čem se to právě bavíme?" položil spíš řečnickou otázku a objal mě kolem ramen. "Radši pojď." pobídl mě a vydal se společně se mnou ze schodů do přízemí, kde už seděl chudák Damien na pohovce. Mamka seděla v křesle, Lacey v dalším a táta přecházel z místa na místo, přičemž zkoumal svůj milovaný míč v rukách.
"Konečně jste tady. Posaďte se." řekl táta, aniž by se na nás podíval, což rozhodně nevěštilo nic dobrého. Oba jsme si s Andrewem sedli a čekali na to, co bude dál. "Jelikož už tu jsme všichni, tak můžeme začít." pronesl a konečně se na nás koukl. Soudě podle jeho výrazu ve tváři jsem Damiena litovala ještě víc. "Jak jistě víte, tak náš milovaný Damien, včera uspořádal večírek, díky kterému bude mít od teď měsíc domácí vězení a může být ještě rád. Bude taky muset všechno uklidit a-" táta chtěl mluvit dál, ovšem Damien mu skočil do řeči, což nebyl zrovna nejlepší nápad.
"Ale to-" k jeho smůle moc neřekl, jelikož táta se na něho chladně podíval a začal opět mluvit.
"Žádný ale. Jinak zmínil jsem se, že nesmíš mít žádné návštěvy, počítačové hry a podobně?" pronesl o něco hlasitěji a s významným pohledem. Pravdou bylo, že pro Damiena by nebyl trest být doma, jelikož by doma pořád, ale bez Lexe a her to už trest byl. "No nekoukej tak na mě, zasloužíš si to. Zničil si mi míč s podpisy všech hráčů Chief! Víš, kolik stál a jakou měl pro mě hodnotu?" zeptal se táta a tentokrát měl zvýšený hlas, vlastně už zuřil. V rukách mačkal míč, nebo spíš to, co z něho zbylo. Chodil sem a tam, čím se nejspíš snažil uklidnit, ale nedařilo se mu to. "Nemluvě o tom, že v tomhle obýváku byla kvůli tobě koza." dodal naštvaně. Všimla jsem si, jak mu na krku a na čele vystupovala žíla. Také jsem postřehla, jak byl Damien bledý. Nedivila jsem se mu.
"Byla to ovce, tati. Ne koza." ozval se Andrew, který se teď pobaveně šklebil. Jak se zdálo, tak si tuhle situaci užíval. Byl rozvalený na pohovce a poklepával z nohou. "A myslím, že v tomhle pokoji už byli mnohem horší věci." namítl, díky čemu teď směřovala plně tátova pozornost na něho a ne na Damiena. Byl to od něho chytrý tah. "Jinak zmínil jsem se vám, že byste měli vyčistit gauč?" zeptal se řečnicky a povytáhl obočí. Rozhlédl se po všech. "Ne? Moje chyba." zamumlal jakoby nic a zvedl ruce v obraném gestu. Táta se prudce nadechl, a pak vydechl. Nikdy jsem ho naštvanějšího neviděla, což mě děsilo.
"Myslím, že už by to pro dnešek stačilo." ozvala se z ničeho nic mamka, která tímhle nejspíš zachránila celou situaci. Stoupla si a udělal několik kroků v před, načež položila tátovi ruce na ramena. "Damien má svůj trest a ví, že už nic podobného neudělá. Taky víme, že máme nechat vyčistit gauč. To opravdu stačí." řekla a její hlas byl oproti tátovu naprostý klidný. "Harry, měl by sis jít lehnout. Celou noc si nespal a..." pronesla směrem k tátovi, přičemž se její hlas vytratil do ztracena.
"Půjdeš se mnou?" zeptal se a my všichni ostatní radši odvrátili pohled. Tvářila jsem se, že není nic zajímavějšího, než zkoumat vázu na konferenčním stolku. Netrvalo dlouho a rodiče odešli nahoru. V místnosti se rozhostilo trapné ticho, jelikož jsme všichni přibližně tušili, co se děje.
"Ehm, najednou jsem dostal hlad." promluvil Andrew jako první po chvíli. "Nezajde si se mnou někdo někam na jídlo?" zeptal se a vstal. Podíval se po nás a já okamžitě přikývla, stejně tak i Lacey, akorát Damien se tvářil nejistě.
"Nemůžu, mám domácí vězení." řekl s povzdychem, ale ani ne vteřinu na to se ozvalo bouchnutí dveří následované smíchem. "Anebo víte co? Kašlu na to, půjdu." oznámil, stoupl si a vydal se s námi rychlým tempem ke dveřím.
---------------------------------
♦ Tak tady máte pátou kapitolu. Nějak rychle to utíká, jelikož si moc dobře pamatuju, jak jsem se těšila na to, jak začnu. No nic :D Doufám, že se vám takhle část líbila, jelikož jsem si na ní dala opravdu záležet :D
♦ A na závěr bych zase moc poděkuju za vaše votes a komentáře, opravdu to pro mě moc znamená a taky mě to neuvěřitelně motivuje napsat novou část :) Opět by mi udělalo radost, kdybyste vyjádřili svůj názor v komentářích :)
S pozdravem Charlotte :)
PS: Měla jsem nějaké problémy se zveřejňováním kvůli wattpadu, takže se omlouvám za případné problémy :)