ADRIANA „Já a čumět?" vyprskla jsem „Pouze jsem si vás prohlížela, pane, rozhodně jsem na vás nečuměla. Já nikdy nečumím. Jen ráda pozoruji." ...přesně takhle začal rozhovor s tím zvláštním mladíkem, který mi velmi brzy obrátil život vzhůru nohama a přivedl mě k tomu možná i tomu trochu bláznivému nápadu vytvořit onen spolek pro lidi, kteří si chtějí pokecat se zatím nedostudovaným psychologem - tedy mnou... JOSH „Ale co je tak špatného na tom, že tvůj nelepší kámoš je ti hned po ránu hodně sympatický?" proletělo mi hlavou, když jsem se otáčel čelem. Abych na něj lépe viděl. V tu chvíli jsem zapomněl na Sandru, na cestu k mé skoro tchýni, na veškeré své rodičovské povinnosti a myslel jen na Irvina a na naši fotku. ROBERT Nechtěl jsem tam. Nevěřil jsem holce, co se snaží hrát si na psycholožku a přitom ani nezačala žít. Co ta může vědět o životě? Beztak tam bude jen pubertální cháska, která se po týdenním vztahu rozešla se svou drahou polovičkou a teď o tom chce vykládat ostatním životem zklamaným dětem. Jenže já neměl na výběr. Adama jsem miloval tak, jak jen otec může, ale matku jsem mu nahradit nedokázal. Když mi tedy ve schránce přistál letáček s nabídkou bezplatné psychologické konzultace, mí přátelé neváhali a dostrkali mě až sem. Ke dveřím bez zvonku s ohmatanou klikou. Napočítal jsem do tří a zaklepal.