Uvězněný ve vzpomínkách

8.DÍL

Ráno jsem se probudil zrovna, když vycházelo slunce na oblohu a všichni ještě spali. Chtěl jsem jednoduše znovu zavřít oči a spát dál, ale moje tělo se asi cítilo odpočatě už dost. Odpočíval jsem tedy s otevřenýma očima a přemýšlel nad včerejškem a co se bude dít dneska. Chci ho znovu vidět, ale zároveň se bojím. Je z něho úplně jiný člověk. Je chladný a k nikomu se nechová s úctou. I když jsem mladší než on, choval se ke mě velmi dobře a vlídně. Bolí mě ty vzpomínky. Jsou krásné, ale bolestné. Proč to tolik bolí? I když už je tu, tak proč? I když jsem nad tím přemýšlel, tentokrát jsem nevypustil ani jednu slzu. Že by to způsoboval jen jediný pohled na něj? Bylo by to možné.
V pokoji bylo takové ticho, že jsem slyšel, jak s Ji Minem stejně oddechujeme. Vypadal jako spící štěňátko, které je zamotané do klubíčka. Má trochu pootevřenou pusu, ze které vydechuje teplý vzduch z jeho plic. Potichu jsem se posadil a nechal nohy volně vyset, abych na něho lépe viděl. Byl roztomilý. Vůbec nevypadá, že by sem patřil. Asi tak stejně, jako já. Co je na tom špatného mít neviditelného přítele?
,, Eeeh, Kookie." Promluvil ze spaní Ji Min a obrátil se na záda. Poprvé jsem si myslel, že jsem ho nějak vzbudil, ale potom jsem si všiml, že má stále zavřené oči a stále v klidu oddechuje. I tak jsem šel k jeho posteli a zkontroloval ho. Když jsem byl přesvědčený, že opravdu spí, přiblížil jsem se ke dveřím, které nám nechali odemčené. Sáhl jsem po kulaté klice a otočil jí. Dveře se otevřeli a já mohl jít ven na vzduch.
,, Říkal jsi, že tu ještě nějakou dobu budeš." Uslyším hlas za sebou a tak se otočím. Ji Min tam stál s věšenýma rukama, hlavou skloněnou na bok a s jedním okem otevřeným. Musel jsem se usmát.
,, Neboj se, zůstanu tu s tebou a Chimchimem ještě hodně dlouho." Povím mu, i když jsem to od sebe nerad slyšel. Hodně dlouho je... No, dlouhá doba. Ji Min se ke mě zabijácky pomalým tempem přiblížil a zastavil se těsně u mě.
,, Jdi si ještě lehnout." Nakázal jsem mu a otočil se k němu zády. Bohužel jsem se nerozešel, protože mě jedna malá ruka chytla za mé, už zašedlé, triko na zádech a nepustila se.
,, Jdu s tebou." Řekl unaveně a zívl si. Nic jsem nenamítal a spolu s Ji Minem doslova v patách jsme se šli projít na zahradu. Vlastně nemáme ani jinou možnost se procházet někde jinde, ale to mě momentálně tolik netíží. Cítil jsem, že se o má záda opřela ještě jedna část Ji Minova těla a to jeho rozcuchaná hlava. Chtěl jsem mu vynadat, že jsem ho posílal, ať si jde ještě lehnout, ale zřejmě by mě nevnímal. Dopajdali jsme až k lavičce u malého jezírka s rybkami a nádhernou vůní květin, jejichž název jsem neznal. Posadili jsme se na ní a já byl pořád zádama k Ji Minovi, protože se nehodlal jen tak pustit mého oblečení a už vůbec nechtěl opustit příjemnou polohu, ve které se nacházel a ke které se těžko vrací zpátky. Cítil jsem, jak znovu usíná a to mě přimělo usínat taky. Začal jsem být zase unavený, ale oči jsem nezavřel. Ráno bývá často chladno, ale já měl na sobě jenom své zašedlé triko s krátkým rukávem. Naštěstí mě zahříval aspoň trochu Ji Min přilepený na mých zádech. Když už jsem se rozhodl vstát z postele, tak už jen tak neusnu. Rozhlížel jsem se po okolí a přemýšlel, co budu dělat, než mi začne to hrozné sezení. Už aby to bylo za mnou. Po pravdě? Moc se mi tam nechce, ale... Pff... Měl bych teď přemýšlet nad něčím jiným než nad ním.
,, Jung Kookie?" Oslovil mě Ji Min a já na něho pohlédl, nebo jsem se spíš snažil na něho kouknout. Je opravdu těžké otočit hlavu o 180 stupňů. ,, Chimchim se ptá, nad čím tak usilovně přemýšlíš?" Optal se za Chimchima a měl přitom pořád zavřené oči.
,, Přemýšlím nad tím, co budeme dneska dělat. Už jsme vyzkoušeli snad všechno." Odpověděl jsem polovinu mé myšlenky.
,, Všechno ne..." Řekl Ji Min, otevřel ospalé oči a skočil přede mě s divným úšklebkem. Nebyl to klasický úšklebek, v tomhle bylo cítit něco... něco záludného. Co tím myslel mě docvaklo asi pár minut po tom, co to dořekl.
,, Ji Mine!! Že se nestydíš!" Vynadal jsem mu, ale to mu koutky nesrazilo. Potom se začal šíleně smát a já se přidal, protože mi to po chvilce taky přišlo vtipné.
,, Kdyby si teď slyšel Chimchima, jak mi nadává." Zasmál se znovu a chvilku se s ním hádal. Já se jenom nad tím bavil a sledoval je... ho... je... No to je jedno. Ji Min si znovu sedl vedle mě na lavičku a sledoval každičký můj pohyb. Když jsem zvedl hlavu k jasně modrému nebi, udělal to také. Když jsem si prohrábl vlasy, přesně mě okopíroval. Když jsem si olízl rty, sledoval jsem ho, jak to taky udělal.
,, Tak to vypadá, že ty už si aktivitu hledat nemusíš." Pověděl jsem se zvednutými koutky a rozcuchal mu vlasy. Bohužel jsem v tuhle chvíli zapomněl, že vlastně dělá to, co já a tak jsem měl svoje háro taky jako hnízdo. Musel jsem vypadat opravdu nádherně.
,, Chimchime, není on roztomilý? A jak má hebké vlasy." Povídá si s Chimchimem a hraje si s mými vlasy.
,, Počkej chvíli tady, pro něco s Chimchimem zaběhneme." Oznámil mi Ji Min a hned opustil svojí pozici. Hned co vyrazil, tak jsem si vlasy srovnal zpátky a díval se do jezírka, kde jsem viděl svůj odraz, ke kterému se přidala další silueta. Zmátlo mě to, že by byl Ji Min tak rychlý?
,, Páni... Neříkají ti blesku?" Zeptal jsem se a otočil se na osobu za mnou. K mé smůle to nebyl Ji Min. Hleděl jsem na něho s překvapeným výrazem a trochu pootevřenou pusou.
,, Je vedle tebe volno?" Zeptal se hlubší hlas a na mé souhlasné kývnutí se ke mě posadil.
,, S Ji Minem jste si opravdu blízcí, co?" Zeptal se na další otázku, na kterou jsem mu neodpověděl.
,, Otázky mi máte pokládat až po obědě." Začal jsem té osobě vykat a to se mu zřejmě nelíbilo. Zakroutil nesouhlasně hlavou a zvedl se.
,, Proč ta náhlá změna?" Optal se. Dal si své dlaně do kapes a sledoval rybky ve vodě.
,, Pokud jsem správně pochopil, tak nechcete, abych vám říkal jménem, tak jsem zvolil tuhle metodu." Pokračoval jsem ve vykání.
,, Nevadilo by mi to, kdyby si mi říkal pravým jménem. Ale to se brzo naučíš. Co kdybychom začali trochu dříve a po obědě se šli někam projít?" Tentokrát už se na mě podíval. Podíval jsem se do těch jeho tmavých očí, ze kterých šel strach. Nebo aspoň mě to tak připadalo.
,, Nechci nikam jít. Nemám na to náladu, Tae... Hyung?" Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem si to "jeho" jméno zapamatoval dobře. Zíral na mě, jako kdyby se zrovna stal nějaký zázrak.
,, Nečekal jsem, že se to naučíš tak rychle. Jsem na tebe pyšný." Položil mi dlaň na hlavu, se kterou jsem okamžitě zatřásl, aby jí sundal. Pochopil moje znamení a svojí ruku oddělal. Byl jsem mu vděčný, jinak bych se asi rozbrečel.
,, Budem si zase povídat o té nehodě?" Optal jsem se ho s šepotem a zaujatým pohledem na něj. Nemusel mi odpovídat nahlas, abych věděl, jestli ano nebo ne. Bylo mi to z jeho tváře jasný.
,, Dokud to úplně nepochopíš, bohužel musím postupovat s takovou metodou." Odpověděl mi zcela upřímně. Jeho pohledy mluvily za vše. Díky právě těm pohledům jsem pochopil, že mi to nechce dělat naschvál, věděl, že to bolí. I tak jsem odpoledne prostě nechtěl nikam jít. Byl jsem pevně rozhodnutý, že prostě zůstanu tady a nějak se zabavím s Ji Minem. Dlouho mezi námi panovalo hrobové ticho, až to začínalo být opravdu strašidelný. Já civěl do jezírka a Jae-, tedy Tae Hyung pozoroval mě. Bude ještě dlouho trvat, než si zvyknu.
,, I tak..." Nedopověděl jsem a nechal jsem ještě malinkou pauzu na nádech. ,,... Odpoledne nepůjdu." Řekl jsem mu sebevědomě a stále pozoroval jezírko.
,, Pan Ji Min a seržant Chimchim hlásí, že se vrátili! Prostě budeš seržant, nehádej se se mnou! Ne. Ne! To neuděláš! ... Tak to ti jen tak neodpustím." Hádají se jen co přijdou zpátky za mnou. Ji Min v ruce drží nějaký modrý stužky a pomalu se ke mě přibližuje, jako kdyby si nevšiml osoby přede mnou. Jen tak si kolem něho projde, aniž by ho pozdravil. Když přišel blíže všiml jsem si, že to, co drží v ruce jsou modré mašle pro mazlíky. Vůbec mě nenapadá, co s tím chce dělat.
,, No... Tak to vypadá, že už tu překážím. Uvidíme se odpoledne." Poví, ale neodejde. Sakra, říkal jsem mu, že nikam nejdu. Ji Min ho zastavil a pobídl mu, aby tady s námi zůstal. Kdo by taky vzdoroval proti Ji Minovi, že? Moc nadšený jsem nebyl, ale přetrpět se to dalo. Celou tu dobu na mě nepromluvil. Jenom pozoroval, co mi to vlastně Ji Min dělá s vlasy. Jedna modrá mašle se mi zamotala do vlasů a způsobila tak roztomilý culíček tvořící palmičku. Teď není čas na to, abych si hrál na roztomilého človíčka. Tady mám být bez emocí a bez pocitů, když je poblíž někdo jiný než Ji Min. No.. nějak mi to nevychází. V podstatě jako všechno, co jsem chtěl udělat.
,, Mám chuť tě sníst." Zakřenil se Ji Min a upravoval poslední detaily.
,, Je čas jít snídat." Řekl a podíval se na hodinky Tae Hyung. Ignoroval jsem ho. Nechtěl jsem s ním mluvit, dokud nebudeme mít sezení.
,, Kookie, slyšel si?" Zeptal se Ji Min. Chudák neví, co se tu vlastně děje.
,, Co bych měl slyšet?" Optal jsem se na zpět a dělal, jako že jsem nic neslyšel. Psychiatři tu mají opravdu trpělivost s pacienty, jako jsem já. Čekal jsem, že po mě vyjede, jaký jsem nevychovaný děcko, ale on nic. Ani o mě nezavadil pohledem. Proč mě to tak štve? Přece ho ignoruji já, ne on mě. Když jsem se podíval na Ji Mina, docela hnusně se na mě kouknul. Byl jsem zmatený. Co se to s ním najednou stalo? Když se tak na mě díval asi pět minut, pochopil jsem, co mám udělat. Nahlas jsem si vzdychnul a otočil se k Tae Hyungovi, který se zvedal ze země a odcházel do jídelny.
,, Počkej! Omlouvám se za mé chování, už se to nestane. Možná... určitě." Hned jsem si to "možná" rozmyslel, protože mě zezadu propaloval Ji Minův vražedný pohled. Teď už je to zase usměvavý kluk, co má hlad.
,, Vím, že ne." Odpověděl krátce Tae Hyung a dlaní se přiblížil k mé hlavě, kde asi centimetr od ní zastavil. Přemýšlel a poté svojí ruku přesunul na mé rameno. Podíval jsem se na jeho ruku a potom zpátky na jeho obličej, kde se objevil nádherný úsměv. Najednou jsem chtěl, aby tato chvíle trvala věčnost. Vždycky jsem miloval jeho letmé úsměvy, i dnes to nebylo jiné. Než jsem stačil udělat nějakou blbost, Tae Hyung se odtáhl a šli spolu s Ji Minem do jídelny. Neměl jsem hlad, ale i přesto jsem šel s nimi. Stejně by mě potom hledali a akorát bych dostal zbytečně nějaký trest.

Po snídani a poté i po obědě jsem měl to slavné sezení, na které se mi ohromně chtělo. Abych tam došel, musel se mnou jít i Ji Min, aby se ujistil. Fajn... to, že mě doprovodil mi nevadí, ale že bude čekat za dveřmi, abych neutekl...? To už mi trochu vadilo. Nejsem přece tak blbý, abych zdrhal z tohohle místa, když mám cíl přímo před sebou.
,, V klidu, Ji Mine, nikam neuteču." Chtěl jsem ho uklidnit, ale nevyšlo mi to. Díval se na mě roztomile zamračeným obličejem, a čekal, než vstoupím do místnosti přede mnou. Chtěl jsem sáhnout na kliku, ale dveře se najednou otevřeli a v nich stál Jae J-, Sakra, Tae Hyung. Škubl jsem s sebou, protože jsem to nečekal.
,, Dobře, že jsi dorazil. Mám povolení tě vzít ven." Oznámil mi hned, jak se střetly naše pohledy. Zakroutil jsem hlavou na nesouhlas.
,, Slyšel si mě předtím, co jsem říkal? Promluv si už se mnou, ať to mám za sebou. Nechci to už dál prodlužovat." Poslední větu jsem řekl trochu potišeji, protože při pomyšlení na to, co mě čeká... Nechtěl jsem cítit znovu tu bolest, ale musel jsem.
,, Jdeme ven? Jakože TAM ven? Chimchime, slyšel jsi to?" Ptal se šťastně Ji Min, který za chvilku nebude už moc šťastný. Stále jsem se díval do Tae Hyungova obličeje a nevypadalo to, že by měl jít Ji Min s námi. Ale mi nikam nejdeme, takže nemusí být vůbec zklamaný.
,, Ji Mine... Ty s námi nemůžeš jít." Oznámil mu v klidu a prošel kolem nás obou. Rukou mi ještě naznačil, ať jdu za ním. Nešel jsem. Ji Min se tvářil smutně, protože se chtěl opravdu kouknout ven, jak to tam ve skutečnosti vypadá, ale nemohl...
,, Měl by si jít, já to tu s Chimchimem nějak zvládnu." Řekl mi po dlouhé pauze a usmál se.
,, Ji Mine...." Oslovil jsem ho, když s hlavou svěšenou dole odcházel zpátky do našeho pokoje. Nemůžu ho vidět takhle smutného, je mi to líto a připadá mi to, jako kdyby to všechno byla moje vinna.
,, Kookie." Zavolal mě můj "lékař" a já místo toho, abych dál protestoval, šel jsem za ním. Po cestě jsem se ještě párkrát otočil směrem k Ji Minovi, jak pomalu odchází a povídá si s Chimchimem.
,, Tady máš." Dal mi do rukou slušné oblečení, jen co se k němu obrátím.
,, Kam vůbec jdeme?" Zeptal jsem se ho ostražitě, aby mě náhodou nezatáhl někam, kde by mě mohl zabít. Nad svojí myšlenkou jsem se pobavil, protože je to sice pravdě podobné, ale málo.
,, Chtěl jsem tě tam vzít později, ale rozmyslel jsem si to." Odpověděl jenom a já věděl, že ptát se na další otázky je zbytečné. Když jsme vyšli z budovy, popadla mě ta známá úzkost, kterou jsem měl, když jsem odtud odcházel domů. Zastavil jsem se a dál se nemohl pohnout. Můj mozek nařizoval nohám, aby stály. Popravdě jsem netušil, co se to se mnou děje... Podíval jsem se na ruce, které se klepaly a na nohy, které se nechtěly pořád pohnout. Tae Hyung ke mě přišel a chytl mě za ruce. Přesněji za předloktí a čelem ke mě se mnou pohyboval směrem ven k bráně.
,, Dívej se mi do očí, mělo by tě to uklidnit." Řekl mi a já tak udělal. Sledoval jsem ho, dokud jsme nevyšli z brány. Opravdu mě to uklidnilo, i když jsem netušil jak... Pustil mé ruce a naznačil mi, ať se kolem sebe rozhlédnu. Udělal jsem, jak mi nařídil a už jsem se mohl volně pohybovat. Žádná úzkost mě nezaskočila a já si musel hluboce vydechnout úlevou.
,, Omlouvám se, přece jen to na tebe bylo trochu rychlé." Pověděl a dal se do kroku. Jak může jít dál tak sebevědomě bez jakéhokoliv podezření, že neuteču. Samozřejmě jsem chtěl, ale neudělal jsem to. Co kdybych se zase nemohl hýbat? Vydal jsem se tedy za ním a přemýšlel, kam bychom mohli tak jít. Nic mě nenapadalo, ale cestou, kterou jsme šli.... Byla mi hodně povědomá. Dlouho jsem tudy nešel, ale velmi dobře jsem věděl, kam mám jít. I tak jsem pořád netušil, kam přesně jdeme. Tae Hyung se najednou zastavil a otočil se ke mě. Já jsem si ho ale nevšiml a protože jsem sledoval okolí, tak jsem do něj narazil. Hned jsem samozřejmě odskočil zpátky.
,, Vím, jak je to pro tebe těžké, takže ti chci říct, že kdyby se cokoliv stalo, jsem pořád tady. Kdyby to bylo pro tebe hodně těžké, jsem hned vedle tebe, takže se nemusíš bát, ano?" Pověděl, než půjdeme za zatáčku. Souhlasně jsem kývl hlavou, i když jsem vůbec nechápal o co se snaží. Jednou rukou mě popohnal dopředu, abych šel první. Neměl jsem nic proti, dokud jsem neuviděl to místo. Mojí hlavou prolétlo spoustu obrazů, zážitků a vzpomínek. Najednou, jako kdyby se vrátil čas. Viděl jsem svítil pouliční lampy, které sotva dosvítili na silnici. Když jsem se podíval do dáli, nic jsem neviděl. Ale když jsem se zadíval pořádně, uviděl jsem jakousi siluetu postavy. Zhruba stejně vysoká jako já, možná, že i přesně stejně vysoká jako já. Šel jsem blíže, abych mohl kdyžtak poznat, kdo to je, ale nic. Tma byla příliš velká a lampy na to nestačili. Co si ten blázen myslí, že na té silnici děla? Chce, aby ho něco zajelo? I když podle toho jaká byla tma, bych usoudil, že bylo hodně pozdě a žádná auta už nejezdí. To jsem se ale bohužel spletl. Ze zatáčky, ze které jsme vyšli se vyřítilo auto a mířilo přímo ke mě.
,, Kookie? Co se právě teď děje?" Mluvil na mě nějaký hlas, ale neměl jsem čas mu odpovídat. Auto projelo skrz mě, jako kdybych byl duch. Vyděsilo mě to tak, že jsem spadl na zem. Hlavu jsem ale otočil zpátky k siluetě, kterou jsem pomali poznával víc a víc. Už bylo poznat, kdo je ta osoba. Stratil jsem z toho dech a nemohl se nadechnout. Držel jsem se za triko u hrudníku a mačkal jsem ho tak silně, až mě z toho začala bolet dlaň. Auto se čím dál víc přibližovalo k osobě, která mě bylo hodně podobná. Že bych to byl já? Nemožné. Jak se to může dít už podruhé? Než mě nebo tu osobu stačilo srazit auto, konečně jsem se nadechl.
,, Pozor!!! Uhni z té silnice!" Řval jsem z plných plic, ale osoba mě neslyšela. Smála se a dělala si, co chtěla. Seděl jsem na zemi a snažil se zvednout. Podařilo se mi to a když jsem pevně stál na nohou, rozběhl jsem se. Věděl jsem, že to auto nedoženu, ale i tak jsem se snažil, co nejrychleji utíkat.
,, Jung Kooku!!" Ozval se znovu ten hlas. Opět jsem ho nevnímal. Auto se k osobě stále blížilo a já se najednou objevil na místě, kde stála. Auto jelo znovu ke mě a tak jsem se pořádně nadechl, abych mohl co nejsilněji zařvat.
,, Jae Joone!!! Zachraň mě prosím!!!!" Po tomhle všechno skončilo. Z noci nastal opět den, lampy byly zhasnuté a já o pár metrů dál čupěl na silnici a... brečel. Po chvilce za mnou doběhla postava a okamžitě se o mě začala starat. Bál jsem se a začal se vzpírat. Chtěl jsem utéct co nejdál to šlo.
,, Kookie, neboj se, to jsem já. Všechno je v pořádku!" Držel mě silně za paže, až mě to začalo bolet, ale nic jsem neřekl. Pohlédl jsem mu do očí a víc se rozbrečel. Nemohl jsem kloudně stoupnout na nohy, ale díky němu jsem se nakonec postavil. Přitiskl si mě k sobě do objetí a tím, že mě hladil po vlasech mě uklidňoval.
,, Jae Joone, už mě nenech udělat žádnou takovouhle chybu!" Povím se vzlykáním a v dlaní drtím jeho oblečení.
,, Omlouvám se, moc jsem spěchal." Odpověděl a pořád mě hladil po hlavě.
,, Bojím se." Zašeptal jsem mu do hrudi a pomalu se uklidňoval.
,, Já vím, omlouvám se." Odpověděl naposledy a dá už mezi námi panovalo obrovské ticho. Ani jeden jsme na toho druhého nepromluvili. Byl jsem rád, že už jdeme pryč. Nechci se sem už nikdy vrátit, zažít to znovu...