Sněhová vločka

Rok co rok to bylo stejné. Ten identický kolotoč, táž přetvářka snažící se zakrýt dysfunkčnost, dusivou atmosféru, o níž všichni moc dobře věděli, takže jakékoli předstírání postrádalo veškerý smysl. Přesto se pokaždé snažili tvářit, že je vše v pořádku, takové, jaké by mohlo, mělo být. A přitom moc dobře věděli, že to není nic víc než prachsprostá lež. Nešlo však o to, hrát před ostatními. Žádní takoví „ostatní" beztak ani nebyli. Lhali sami před sebou, třebaže o té lži moc dobře věděli. O to to bylo celé ještě horší.

Jestli některý den v roce Kora nenáviděla víc než své narozeniny – pak to byly Vánoce. Jistě, když byla malá a stále věřila na jejich kouzlo, vázaly se k tomuto času příjemné vzpomínky. Jenže pak přišel ten převrat. Sama přesně nebyla s to říct, co to způsobilo, ale jeden rok najednou se na Štědrý den Abby s matkou tak pohádaly, že kolem sebe nejen ony, ale všichni celý den našlapovali jen po špičkách a v bytě vládlo dusno. Ani u večeře se nedalo pořádně dýchat a rozbalování dárků, radši ani nevzpomínat. Od toho roku však Vánoce pro Koru začaly znamenat dny plné napětí. Každý rok, každý rok se čtyřiadvacátého matka s Abby pohádaly. Každý rok byla matka bezdůvodně nepříjemná. Snad možná jeden rok to bylo jinak, tehdy se Kořina starší sestra pohádala s otcem.

Možná by se dalo říct, že se to částečně zlepšilo, když se Abby odstěhovala se svým přítelem mimo město. Stále čtyřiadvacátého jezdila domů, ale až odpoledne, jen pár hodin před večeří. Na hádky nebylo příliš času. A sotva matka svůj vztek začala v těchto dnech obracet proti Koře, ta si plánovala přes svátky brigády, klidně i více směn, než bylo nutné, jen aby doma nemusela být.

Večeře. Snaha slušně se ustrojit vzala za své už před lety, nyní stačilo, když nevypadali neupraveně. Koledy nahradily instrumentální sklady, ať už z dílny Two Steps From Hell nebo Wolfa Hoffmanna, to byl prvek, jejž bylo snadno ocenit. Modlitba se stárnutím dívek vymizela, nikdo z rodiny nebyl věřící. Kapra k Abbyině radosti, dlouho si stěžovala, že chutná jako bláto, nahradila treska. Kora na ryby rezignovala úplně. Matčin kyselý pohled vrhaný přes celý stůl. To, co dřív bylo skutečně slavnostním, magickým okamžikem, se stalo jen zástěrkou, komedií pro zúčastněné, kteří však znali scénář.

Rozdávání a rozbalování dárků. Co před lety provázelo magické nadšené rozradostnění, se proměnilo ve formalitu, v nutnost. Nepraktické zbytečnosti, nepadnoucí oblečení zcela mimo styl a tiše vytoužená kniha skrytá v balíčku nesoucím sestřino jméno. Rok co rok někdo z příbuzných zkoušel naději s tím, že dárkem překvapí, a nezeptal se, co by druhý chtěl. Proto ty věci, které nedokázaly udělat radost. Naopak celý ten zautomatizovaný rituál znechutily. I proto Kora na celé Vánoce a jejich takzvané kouzlo rezignovala. Nemělo smysl udržovat naději a doufat, když věděla, že to zase dopadne stejně.

Slavnostní večer se rychle přehoupnul ve stereotyp. V televizi hrála stejná rádoby pohádka jako každý rok, ač všichni moc dobře uměli veškeré repliky nazpaměť; nikdo jí nevěnoval pozornost. To už si mohli pustit tu akční sci-fi, co běžela na vedlejším kanále, ale ne, matka trvala na tom programu, který viděli už tolikrát. A přitom ani matka se na ten film nedívala: ne, když seděla na gauči s mobilem před očima. Abbyin mobil také vesele cinkal příchozími zprávami, vše doprovázené jejími komentáři, na něž nikdo nijak nereagoval. Otec listoval jednou z knih, které dostal. Každý se až příliš rychle odcizil tomu druhému, každý se až příliš snadno ponořil do svého vlastního vesmíru, do něhož nikdo další neměl přístup, ač seděli všichni okolo téhož stolu.

Zavibrování mobilu položeného na područce křesla si k sobě přitáhlo Kořinu pozornost. Rozsvítila displej, aby zjistila, kdo jí co chce – s kolegy si přáli krásné svátky v práci, s některými dokonce už před pár dny, a odpoledne si i posílali hromadná přání. Jistě, okamžitě jí na mysl vytanula ta zpráva, kterou poslala před večeří Nickovi, v níž i jemu přála klidné svátky. Taky kvůli tomu chtěla nechat mobil v pokoji (však ho k večeři nepotřebuje) a odpojený od internetu, ten plán jí však zkazila Abby, když jí nutně potřebovala něco poslat – a Kora nyní s hrůzou zjistila, že se od internetu zapomněla odpojit.