Se sny: cesta

Kapitola X.

Staré dveře se s vrznutím otevřely a skupinka se pomalu přibližovala k věži. Měly strach. Nevěděly, co mají udělat. Nakonec, se Nuagarcia ukázala jako nejstatečnější ze všech, vytáhla meč a vešla dovnitř. Ostatní ji následovaly a všem se jim nějakým kouzlem vyčistilo oblečení. Toho si však vůbec nevšimly.

Ta žena stála na šedých kamenných schodech. Dala se popsat jediným slovem Překrásná. Jemné rysy, bezchybná bledá pokožka, malý nos a dokonale tvarované rty. V hnědých očích se daly zahlédnout záblesky červené. Symetrickou tvář lemovaly rudé vlady, které ve vlnách spadaly až k pasu. Černé šaty dlouhé až k zemi zdůrazňovaly vysokou a hubenou postavu. Celý obrázek nádherné a dokonalé ženy kazil pouze velmi jízlivý úsměv odhalující zářivě bílé zuby. I přesto by jen málokdo by řekl, že to je čarodejnice.

„Nestůjte tu, pojďte nahoru." Ukázala na schody a otočila se k nim zády. Pomalu stoupala a relsie spolu s Viki obezřetně následovaly jejímu příkladu.

Nahoře byla komnata. Velká. Stála tady zdobená postel a stůl. Také šest křesel, nachystané přímo pro ně. Nacházela se zde také veliká knihovna. Dále tu byl stůl se židlí a skříň. Všude se povalovaly knihy a papíry.

Čarodějnický si sedla na křeslo a znuděně vydechla. Mávnutím ruky uklidila nepořádek. Nad tím, že její hosté zůstaly stát pouze pozvedla obočí.

„Ty si přeješ," ukázala na Viki, „abych ti pomohla dostat se do tvého světa. Na Zem. Dostala ses do Sadifie pomocí snu, že? A někdo ti poradil jít za mnou." Vše uhodla a vůbec tím nebyla překvapena. Spíše to čekala. Zřejmě Viki nebyla první kdo s tímto příběhem za ní zavítal.

Černovláska se zarazila. Něco jí nabádalo k opatrnosti. Jakýsi instinkt. Toto byla nebezpečná žena, ač tak na první pohled nevypadala. Vlastně, vše v tom pokoji mohlo být životu nebezpečné a zvlášť v jejích rukou. „A jak se teda dostanu domů?" zeptala se konečně.

Nuagarcia přimhouřila oči. Také byla velmi podezřívavá a rozhodně nebyla jediná. Ani jedna z relsií nevypadala zrovna klidně. Viki uklidnil fakt, že pokud se čarodějnice o něco pokusí, všechny se budou bránit.

Čarodějnice otevřela knihu. Byla v ní mnohem podrobnější mapa, než měly ony. Ukázala na Jezero ztracených nadějí a poté prohlédla zpět na ně. „Až přijdete sem, jděte podél pravého potoku. Ten se rozděluje a jeden konec končí v jeskyni, do kteréž vejdete. V ní vás čekají zkoušky a pokud jimi projdete, smíte si přát jednu věc."

Viki přikývla. Vše mu rozuměla, vše věděla a tak se tu nechtěla dále zdržovat „Tak děkujeme, my už půjdeme." Už se otáčely, ale čarodějnice je zastavila.

„Možná byste měly pár věcí vědět. Třeba váš limit," řekla znuděným tónem se stopami naprostého nezájmu.

To skupinku zastavilo. Pár věcí? Jaké? To byly otázky, které se všem honily hlavou. Přemýšleli. Báli se, žádná nevěděla, jaké jsou její záměry. Chce jim pomoci? Či něco jiného?  Ale toto mohlo být důležité.

Viki se osmělila. „Jaký limit a na co? A jaké jsou ty další věci? Souvisí nějak s naší cestou?"

Když čarodějnice neodpovídala, zavládlo naprosté ticho, jen občas přerušované šuštěním papíru. Prohlížela si knihy a vůbec jim nevěnovala pozornost. Poté jednu vytáhla a v ruce se jí objevil brk. Začala psát na pergamen.

Netrpělivá Nuagarcia to nevydržela vytáhla meč a výhružným tónem ucedila skrz zaťaté zuby: „Odpověz Západní čarodějnice. My tu nebudeme čekat věčně."

„Nemyslím si, že jsi v pozici, ve které si můžeš dovolit vyhrožovat." Rusovlasou žena ani nemrkla. Zachovávala klidnou tvář. „A byla bych ráda, kdybyste mne již nenazývaly Západní čarodějnicí. Můžete mi říkat jménem, kteréž zní Pontileeya [pontylíja]."

„Dobrá. Pontileeyo, řekneš nám, které věci bychom měly vědět?" požádala Ebordat a Glendixon mezitím uklidňovala rozzuřenou bojovnici.

„Sedněte si." Skupinka se usadila do křesel. „Limit je doba, kdy se můžeš dostat na Zem. Pokud tvůj pobyt v Sandifii bude trvat déle než jeden šesdín a den, už se zpět nedostaneš. Do doby, než tento čas uplyne, bude u vás pozastaven čas. Poté, pokud se nevrátíš, čas bude plynout normálně a ty budeš ve vašem podivném stavu bezvědomí."

„Myslíš v kómatu?" doplnila Viki a Pontileeya kývla. „Co je to šesdín? To je něco jako týden, že uplyne sedm dnů?" ptala se se zvědavým pohled. Uvítala příležitost zjistit něco nového.

„Uběhne šest dní, proto je to šesdín." To povýšeně odpověděla Ilosicni, jež se do té doby neozvala.

„A pak je tu jistá věc s čarováním. Jelikož jsi člověk s fantazií máš jistou možnost Sadifii ovládat. Bytosti a jejich chování měnit nemůžeš, ale můžeš si nechat narůst křídla a létat. Stejně, jako vše ostatní se však čarování musíš učit."

Na Viki se všechny překvapeně zadívaly. Zdálo se jim to divné. A popravdě, Viki taky. Ona nikdy nebyla ničím výjimečná a i přesto jí Pontileeya tvrdí, že umí čarovat. Nevěřila tomu.

„Vidím, že jste překvapené. Ani se moc nedivím. Máte ještě nějaké dotazy?"

„Jak to, že jsem se sem přenesla pomocí snu?" zajímalo Viki. Čarodějnice pozvedla obočí. Zjevně tento fodaz neočekávala, ale byla na něj připravena.

„To jest tím, že náš svět jest propojený s vaší fantazií a ta se velmi projevuje ve snech. Některé z nich se zde i zhmotní. Posledně to byli černí, před nimi Červené jezero. Jako jedné z mála se ti o Sadifii zdálo a proto jsi zde," vysvětlila. Pokud je to vše, mohly byste jít."

„Ne, není," řekla Ilosicni. Zbytek skupinky na ni vhrl překvapené pohledy.  Dříve vypadala, že chce jít co nejrychleji pryč. Co může chtít? „Vzaly jsme si jídlo a teď používám svou energii, abychom ho mohli nést. Nemáš nějaké řešení?"

Když to dořekla, všechny si vzpomněly. A Pontileeya už zřejmě znala řešení. V ruce se jí objevil podobný kožený vak, jako měly relsie a Viki. Snad jen s rozdílem, že byl tmavší a občas jako by se třpytil.

„Do tohoto vaku se vejde téměř vše a využívá energii Sadifie, kteráž se však hned doplňuje." Podala jim ho a ony se ihned pustily do přendávání ovoce. Zanedlouho už měly vše hotové.

„A to jest vše, co máte?" zeptala se čarodějnice a když přikývly pokračovala. „To tedy nebude mít moc pestrou stravu. Nechcete nějaké maso?"

Nečekala na odpověď a šla ke skříňce. V té se nacházelo množství jídla. Většina bylo králičí maso, jak Viki poznala. Skupinka byla tou štědrostí překvapena. V tuto chvíli se vůbec nevyznaly v jejím chování. Všechny si myslely, že čarodějnice bude zlá.

Odešly z věže a všimly si, že se blížily ke konci lesa. Už se na to těšily. Přeci jen to pro ně bude odpočinek od neustálého hlídání, kam šlapou. Mluvily o všem, co se stalo. Bylo to překvapující. Proběhlo to velmi hladce a dozvěděly se vše, co chtěly. Když si Viki v duchu přehrávala celý jejich rozhovor, něco si uvědomila.

„Ona se zmínila o nějakých černých. Co jsou? A i Glendixon mi o nich, nebo spíš o jejich šupinách říkala."

„To je takový druh draků s černými šupinami, jediným párem nohou a velkými netopýřími křídly." Zatímco Glendixon mluvila, vzpomínala Viki na svůj sen. Něco takového tam bylo. „A chrlí zelený oheň."

„Tak něco takového jsem viděla. Oni spálili tu nádhernou louku. A kde se vyskytují?"

„No, to vlastně-" začala Glendixon, ale Ebordat ji přerušila.

„Jsou přímo nad námi!" vyhrkla a všechny vzhlédly k obloze.