O kouzlech a kouzelnících

33. Neladar

Propadl jsem portálem zpět do poničeného sálu mezi trosky, popel a prach. Mým tělem projížděly vlny magické energie, silné a divoké, ruce mě brněly a modrý kámen na mém krku sebou cukal jako by se chtěl utrhnout.

Ten matčin lektvar podpořil moji magii tak výrazně, že jsem se začínal obávat, aby se mi nevymkla z rukou.

Rychle jsem přelétl pohledem okolí a hledal Malecka. Zahlédl jsem ho na druhé straně sálu, skláněl se nad ležící Katarinou Morwe. Nedokázal jsem rozpoznat, zda je čarodějka stále v bezvědomí či ne, ale zdálo se mi, že se její tělo lehce třese. Rozběhl jsem se tam.

Zády stále otočený ke mně, se první mezi Mocnými zvedl. Po rukou mu přeběhly rudé plameny, jak se připravoval udeřit proti narušiteli, jehož portál musel vycítit. Pomalu se otočil.

„Neladare?" vyhrkl zaraženě, když mě poznal, oheň z jeho dlaní zmizel. „Co tu, sakra, děláš?"

Asi spíše čekal někoho z těch, kteří ho tu uvěznili.

„Přišel jsem ti na pomoc," vysvětloval jsem rychle, zatímco jsem za pochodu v kapse hledal ampulku s lektvarem.

„Venku jsou kouzelníci z Věží a připravují se na ú..."

Tvrdě mě udeřil do tváře, až jsem upadl na zem. Šokovaně jsem na něj pohlédl, zmatený, rozhněvaný a s pocitem křivdy.

„Pitomče!!" vykřikl tak rozezlený, jak jsem ho ještě neviděl. V jeho zelených očích jsem zahlédl odlesky fialového světla.

Zdálo se, že i všemocný Maleck Raia může ztratit kontrolu.

Nechápal jsem, co ho tak rozzlobilo.

„To tady chceš zemřít?" vyjel na mě. „Nechápeš, že jsi teď v pasti?"

Naštvaně jsem si setřel krev z rozbitého rtu a odsekl: „Nejsem idiot. Mám plán, dostaneme se odsud."

Maleck se na mě nedůvěřivě zadíval, ale přece jen se trochu uklidnil. Zvedl jsem se ze země a vtisknul mu do ruky malou ampulku.

„Tady. Je to Ger...Gewe...nějaké svinstvo, po kterém..."

„Gewrack?" otázal se a s viditelným znechucením pohlédl na zlatavou tekutinu ve skleněné lahvičce.

„Znáš to?"

„Hm...už jsem to jednou měl. Je to..." zavrtěl hlavou a odmlčel se.

„Dala mi to matka. Nemusíš se bát, říkala, že takhle malá dávka tě nezabije."

„Jasně," povzdechl si, na tváři pochybovačný výraz, ale zdálo se, že hněv z něj už vyprchal.

„Možná ti ale neřekla, že za pár hodin ti bude tak strašně blbě, že si ještě budeš přát, aby tě to zabilo."

Navzdory svým slovům do sebe ten lektvar neochotně nalil. Stejně jako on jsem se musel zašklebit, když jsem si vybavil tu trpkou pachuť.

Vteřinu na to jeho oči ztratily svůj zelený odstín a zbarvily se do fialova. Byl to však jen mžik, hned to pominulo.

„Teď portál," řekl jsem rozhodně. „Společně."

Souhlasně přikývl a natáhl ruku směrem ke mě.

A pak šlo všechno do háje.

Obrovská nárazová vlna mě odhodila dozadu a já ztěžka dopadl mezi rozbité stoly a židle. Pád mi skoro vyrazil dech, na okamžik se mi zatmělo před očima.