Život ohně

Galaxie Iria

Když jsem otevřela oči nemohla jsem popadnout dech. Přišlo mi to tak nereálné, že jsem se kousla do jazyka, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Opak byl ovšem pravdou. Cítila jsem tu bolest. Probudil mě až hlas té ženy ,,Vítej v Galaxii Iria, ode dneška bude tvým domovem." Nemohla jsem ji odpovědět. Jen jsem přikývla, ale potom mi to docvaklo ,,Jaká galexie? Co se tu děje?"

Chvíli mě sledovala, ale nakonec odvětila "Byla jsi přemýstěna na tuto galaxii. Iria hlídá nejen sebe, ale i další galaxie a také Zemi. Na zkoušce se ukázalo, že mám schopnosti, které normální lidé nemají. Nejsi tu sama. Nemusíš se bát. Odvedu tě do tvého bytu, který budeš sdílet s jednou ze svých kamarádek. Měli bychom si pospíšit. Už je hodně pozdě."

Poté se dala do pohybu a já ji raději následovala. Měla jsem tolik otázek, ale už jsem ji nechtěla obtěžovat. Dívala jsem se raději. Bylo to hrozně hezké místo. Když jsem se podívala na nebe, tak jsem tam viděla měsíc a nějaké další galaxie. Město bylo velké, asi jako New York. Ve středu na kopci se vyjímalo nejspíš králoství. Bylo překrásné. Mělo bílou až perlovou barvu. Dole byly domky, krásné. Po levé straně byla asi nějaká aréna, moc si nejsem jistá. Na pravé byly zase baráky a asi byty. Přišlo mi, že to je stejné jako normální města na Zemi. Ale i tak to bylo zvláštní něco ve vzduchu.

Najednou jsme se ocitli na mostě, byl tak moc vysoko. Pod mostem si krásně hledala cestu voda. Všimla jsem si, že most je vysoký asi čtyřicet metrů. Z toho pohledu mi přejel mráz po zádech. Raději jsem přidala do kroku. Asi po půl hodině jsme se dostali k bytům.

,,Do jakého bytu mám jít?"

,,Do bytu s číslem 98."

,,Dobře, díky."

Jen přikývla a zmizela. Prvně mě to vyvedlo, ale řekla jsem si, že to nebudu řešit.

Před bytem jsem si uvědomila, že nemám klíče, ale jako by to druhý člověk vycítil, tak přiběhl a otevřel. Zarazila jsem se, ale hned jsem se uklidnila. Byla to Áďa, měla jsem takové štěstí, že spolu máme byt. Rychle mě vtáhl do bytu. Dveře se zabouchnutím zavřela a zamkla. Šlo vidět, že nejsem jediná, která má otázky. Ale i tak jsem se odhodlala promluvit.

,,Jak dlouho tu jsi?"

,,Asi hodinu, říkala jsem si, kdo tu se mnou ještě bude, ale když jsem si potom všimla těch kufrů, tak jsem si uvědomila, že to jsi ty. Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím."

,,Taky jsem hrozně ráda, že jsem tu s tebou. Ale pořád nechápu, co se stalo. Taky jsi dostala tu obálku?"

,,Jo. Otevřela jsem ji ještě ten den a připravila se."

,,Aha. Tak to jsi hodně dobrá. Já jsem si to nechtěla přečíst, a potom mě ráno budí zvonek. Myslela jsem, že si ze mě někdo dělá legraci." usmála jsem se.

Áďa se taky usmála. ,,Když jsi byla na té zkoušce, tak jses taky objevila v lese. Ne?"

,,Jo. Bylo tam hezky, ale potom tam byla ta stvůra. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem utéct, ale nešlo to, tak jsem tomu dala na hubu. Ale on se zvedl, jako by se nic nestalo. Už zase běžel proti mě, ale já raději zavřela oči. Nechápu, co to bylo."

,,To je divný. Já jsem mohla utéct, a tak jsem utíkala, jak to jen šlo, po chvíli jsem si všimla vody a tak jsem tam skočila. Probrala jsem se a nevěděla, co se stalo."

,,Teď by mě zajímalo, co viděli holky."

,,Tak to máš štěstí. Holky tu jsou taky, jsou hned vedle nás. Počkej chvíli, zajdu pro ně."

Na chvíli mě opustila, ale když se vrátila, tak už šla i s holka. Sandra a Lucka ke mě hned přiběhly a objaly. Sandra začala první se svými zkouškami.

,,Taky jsem byla v lese, ale když se rozběhl, tak jsem si všimla většího kamene u sebe. Vzala jsem ho, a když byl dost blízko, tak jsem ho po něm hodila co největší silou."

Lucka přitakala ,,Ano, taky jsem si všimla  toho kamene. Ale já spíš utíkala, později jsem se objevila na nějakém útesu, kdy nic nebylo. On mě doběhl, ale já nechtěla umřít, a tak jsem skočila."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Všechny jsme udělaly něco jiného, ale stejně tu jsme. Byla jsem tak ráda. Po zbytek večera jsme si povídaly. Když na nás dolehl spánek, tak jsem se rozloučily, daly si sprchu a šly si lehnout. Chvíli jsem jen ležela a přemýšlela, co asi dělá rodina. A s myšlenkami na ně jsem usnula.