Jsi vůbec ten koho znám?!

~05~

Ráno jsem vstala udělala si hygienu a snídani pro sebe a Charlieho. Poté jsem odešla do školy tedy spíš na autobusovou zastávku. Charlie zůstal doma.

Ve škole ani na autobusové zastávce (ráno) se nic nestalo takže to přeskočíme.

Cestou domů (v autobuse) si ke mně přisedl povědomý chlapec, byl to Peter (Finn).

„Co tady děláš?" Řekla jsem překvapeně.

„Chtěl jsem tě poznat.. takže se tě chci zeptat mohl bych jít k tobě, dneska?"

Chvilku jsem kvůli Charliemu váhala asi by nebylo ideální abych si tam dovedla kluka ať už kamaráda hned druhý den co jsme se poznali ale i přes to ze mě vypadlo.

„Tak klidně ale doma je můj brácha" Jsem poté řekla. No co je to můj jediný kamarád přece ho hned neodmítnu.

„A to by mělo vadit?" Řekl zmateně.

„No já nevím jestli to nebude vadit jemu, moc ho neznám." Dodala jsem.

„Jak neznáš? Tak přeci s ním bydlíš celý život" chechtnul se a byl trošku zmatený.

„No.. jo jasně... celý život... hh..." Řekla jsem dost nepřesvědčivě ale sežral to i s navijákem.

Blížila se zastávka u které vystupuji tak jsem Peterovi řekla.

„Tak tady vystupuji"

„Ok" Zvedl se a rozhlížel se po okolí.

Vystoupili jsme a ukázala jsem na náš dům.

„Tady bydlíš?" Prohlédl si mě od shora dolů.

„Jo, proč?" Podívala jsem se na něj tázavým obličejem.

Došli jsme k našemu domu a otevřela jsem dveře. Všimla jsem si že Charlieho boty a oblečení už tam nejsou divila jsem se kam odjel a měla jsem o něj strach.

„Tvůj brácha nosí takovýhle boty jo" zasmál se.

„Měl by?" Nechápala jsem.

„No nejsou tady žádné klučičí boty... hele to s tím bráchou jsi si vymyslela nebo co?? Řekl celkem smutně a naštvaně.

„Asi odešel dřív do... do práce on... má on má noční směny... někdy..." Tak hůř jsem to říct ani nemohla snad to vezme.

„Kdo by chodil dřív do práce?" Začal se smát.

Ten kluk věří snad všemu díky bohu.

„Není to jedno" řekla jsem už celkem naštvaně.

„Asi je ale nevím proč mi lžeš..." řekl smutně.

„Já ti nelžu já jen nevím že někam šel tak jsem si to vymyslela aby ses neptal." Řekla jsem sklesle.

„Tos mohla říct hned"

„To je jedno... chceš něco k pití? Nebo jídlu? Já si jdu uvařit oběd totiž tak jestli si dáš taky" řekla jsem vesele.

Mezi tím jsme se vyzuli a na Peterovi bylo vidět jak se rozhlíží po domě... asi to na mě nečekal... takový... luxus.

„Tobě nevaří mamka?" Řekl vyděšeně.

Nevěděla jsem co mu na to říct jenom přeci neměla jsem v plánu říkat tu mou "historku" každému koho potkám. Ví o tom jen má rodina a chci aby to tak zatím i zůstalo. A tak jsem byla jen ticho tudíž panovalo trapné ticho, tedy dokud jsem ho nepřeřízla.

„Tak co chceš uvařit?" Řekla jsem nejistě.

„Tak když už tak něco co bude dobrý" usmál se.

„Co třebaa špízy s croissantem?" Řekla jsem natěšeně.

„Zní to dobře ale ty víš jak se to dělá?" Byl zmatený.

Takže po dlouhé době další kapitolka snad se vám líbí🥰🦋. Mějte hezký den😁🦋.