Kaskadér (Pozastaveno)

2.

DANIEL:

„Jaké bylo překvapení?" zasmál se Luky a drze se rozvalil na Danielovo posteli.

„Urshula přeci není žádný překvapení," skládal si věci do báglu. Právě se chystal směr Brno, aby se ubytovala začal hned trénovat na další závody.

„To sice ne, ale nevěděl jsi o ni, takže...," nechal větu otevřenou a čekal, co na to Daniel poví.

„Takže nic. Myslím, že ti nemusím vyprávět, co se dělo a i kdybych musel, nechci. Je to osobní."

„Nechci vědět, co se dělo, chci vědět, co se bude dít dál?" sundal si z hlavy kšilt, dneska to byl červený s obřím černým číslem třináct.

„Nic. Nechci se vázat. Nemám na to čas a a ni náladu."

„Myslím, že jsi pako. Urshula je skvělá...,"

„Ano, ale jen v posteli, pokud bych si měl najít přítelkyni, tak určitě ne někoho, jako je ona."

„Taková bohyně," promnul si obličej.

„Klidně si ji nech. Já ji nechci. A vstávej, já jedu," hodil si bágl na záda a čekal, až se Luky uráčí zvednout z jeho postele a opustí jeho byt.

„Už jdu. Stejně nechápu, proč tam jedeš už teď. Měl bys trochu odpočívat," prošel kolem něj rovnou ven.

„Odpočívat budu v hrobě," poplácal ho po zádech a zasmál se.

„Myslím, že ty ani tam. Určitě si najdeš nějakou zábavu."

„I to je možný."

To, co Luky říkal, byla pravda. Daniel se nikdy nezastavil. Vždy jen na sto procent a chtěl být ve všem nejlepší. Proto skoro vůbec nevedl žádný sociální život. Nechtěl dopadnout jako jeho otec a bratr. On měl vyšší cíle. Právě proto teď seděl na své mašině a vyjel z Prahy. Cestu do Brna si chtěl užít, a to by na dálnici nebylo ono. Vždy i věci komplikoval, proto se rozhodl, že to vezme tou nejdelší cestou. Jen už nějakou dobu, silnice byly čisté a on se rozhodl, že svou krásku trochu protáhne. Přidal plyn a nadzvedl přední kolo. Motorka vydala příjemný zvuk a on si to užíval. Byl tak zažraný do jízdy, že si ani nevšiml, že auto na vedlejší komunikaci, mu nedalo přednost. Když to zaregistroval, bylo už pozdě. Ať se snažil sebevíc, srážce se nedalo zabránit. Ozval se pískot gum, pak rána promáčknutého plechu, Daniel přeletěl motorku a dopadl tvrdě na zem, ještě se po ní klouzal dobrých deset metrů, než jeho tělo zastavilo.

„Pane bože, volej sanitku," vykřikla nějaká dívka a utíkala k bezvládně ležícímu Danielovi.

„A žije vůbec ještě?" zeptal se spolujezdec.

„Ano, žije. Rychle tu sanitku!"

DENISA:

„Hlavně potichu," šeptla na Robího, když sházela schody. Otec samozřejmě vytuhl tak, jak si myslela. Nechala ho spát na gauči a šla si lehnout k bratrovi. Momentálně se i s ním plížila z domu, aby ho nevzbudila. Pro všechny to bylo nejlepší možné řešení. Když opustili dům, mohla si zhluboka oddechnout a ze srdce jí padla hromada balvanů. Už se nemohla dočkat, až dokončí školu a odejde i s bratrem hodně daleko, aby nemuseli tento rituál provádět každý den. Aby měl její bratr klidné dětství a nemusel se bát toho, v jakém stavu se vrátí domů jeho otec.

„Vyzvednu tě v půl páté, ano?" políbila ho na rozloučenou.

„Ano, jako každý den. Mám tě rád," objal ji.

„I já tebe, užij si školku, chlapáku," rozcuchala mu jeho neposedné hnědé vlasy a usmála se na něj. Ještě počkala, než zmizí v budově školky a pak už chvátala do práce. Měla posledních pět minut, aby to stihla, proto se rozhodla běžet.

Pracovala jako zdravotní sestra v městské nemocnici, která byla tak malá, že se do ni vešlo maximálně padesát pacientů a měla jen tři oddělení. Těhotenské, dětské a chirurgii, kde operovali spíše lehčí zranění. Plánovala dodělat medicínu a pak jít pracovat do velkoměsta, do velké nemocnice, mezi hodně lidí, kde by se schovala.

„Ahoj, Denisko, jdeš právě včas, zrovna nám sem dovezli zraněného motorkáře. Vem si ho prosím, já nestíhám," poprosila ji staniční sestra Verunka. Té ženě bylo něco přes padesát a byla to taková maminka všech.

„Jo jasně. Operace?"

„Ne, jen zlomenina pravé ruky. Život mu zachránila helma. Má otřes mozku a je dost potlučený, ale jinak měl z pekla štěstí. Už musím, zatím se měj a moc si ho neprohlížej, aby nedostal z očí," usmála se, než zmizela ze sesterny. Denisa jen kroutila hlavou. Vzala si do ruky motorkářovu složku a začala si ji prohlížet. Šla za pacientem do pokoje. Bez klepání vešla a hned pochopila, proč Verunka řekla to, co řekla. Ten mladík byl neskutečně krásny. Moc potlučený, ale jeho tvář byla dokonala. Ostré rysy, menší strniště, dokonalý rovný nos a neskutečně dlouhé řasy. Vlasy měl jako z reklamy na šampon. Husté, vlnité, nádherné. Měla nutkání se jich dotknout. Nějak se nemohla pohnout, dokud nezaslechla jeho dech. Chtěl se zvednout.

„Ne, jen ležte," přiskočila k němu a zatlačila ho zpět do postele.

„Kde to jsem?" zeptal se velmi slabým hlasem.

„V nemocnici, měl jste nehodu, ale nebojte, budete v pořádku," podívala se mu do očí, aby ho uklidnila, ale samu sebe tím z nervózněla. „Víte, jak se jmenujete?"

„Daniel," těžce polkl, „Daniel Pokorný. Strašně mě bolí hlava."

„Zavolám lékaře, aby se na vás přišel odívat a určitě vám dáme něco na bolest," uklidnila ho. Daniel jen lehce kývl a zas zavřel oči. Denisa si ještě zapsala jeho hodnoty a pak došla pro lékaře.

Zbytek šichty probíhal vlastně tak nějak stejně. Daniel se sem tam probral, něco málo pověděl a pak zase spal. Dostal silné léky proti bolesti, takže byl dost utlumený. Tak to trvalo až do čtyř, kdy už Denisa odcházela.

Z práce šla ještě nakoupit něco k jídlu. Peněz neměla dost a i to málo, co měla jí docházelo, ale uměla hospodařit. Musela se naučiti šetřit a vařit z toho, co bylo, aby měl její bratr aspoň teplou večeři. Ze svého platu platila poplatky, školku pro Robího a ještě sobě školu. Na živobytí jí zbyly dva tisíce. Sem tak si přivydělávala v bistru, kde sloužila většinou o víkendech a v knihkupectví, kde to bylo tak jednou měsíce. Z obou těchto brigád dostávala peníze na ruku a Robí tam mohl být s ní, protože celé maličké městečko vědělo, jaký je jejich otec.

„Bude to padesát devět korun."

„Jo, tady," podala jí sto korunu. Svou poslední. S díkem na rtech se rozloučila a odešla.

Mela to akorát pro Robího do školky. Bylo jí líto, že ho tam nechává tak dlouho, ale ví, že tam je o něj aspoň postaráno. Nikdy by ho nenechala doma s otcem. Nikdy!

„Robí, máš tu sestru," zavolala učitelka, když ji zahlédla ve dveří. Mile se na ni usmála a šla za ní.

„Denisko, je mi to trapné, ale je to poslední možnost. Máte pro mě těch čtyřicet korun na to zítřejší divadlo?"

„Pardon, já se velmi omlouvám, ale úplně mi to vypadlo z hlavy. Samozřejmě, tady to je," ze zadní kapsy vyndala čtyřicet jedna korun a dvě dvacetikoruny jí předala. Korunu zas strčila do kapsy. Skvělý. Takže má poslední korunu, ještěže je pátek a ona jde zítra pracovat do bistra. Tam bude mít Robí jak snídani, oběd i večeři. A za víkend si vydělá dva a a půl tisíce, které jí budou muset vystačit do výplaty.

„Už jsem, půjdeme? A budu mít dneska ty palačinky?" vyrušil jí z myšlenek Robí.

„To víš, že budeš," usmála se na něj. Jak by mu mohla odolat. Ten chlapec bude mít vždycky to, co chce.