Perfectly Perfect |n.h.&h.s.|

prolog

Rosie

Sedím naproti Louisovi v kavárně, přehazuji hrníček ze strany na stranu a hypnotizuji hladinu čaje. Jako kdybych si snad myslela, že tam vyvěštím budoucnost. Jako kdybych si myslela, že se mi ukáže, koho si mám vybrat.

"Takže o čem jsi chtěla mluvit?" zeptá se s úsměvem.

"Víš moc dobře o čem jsem chtěla mluvit Loui," zašeptám.

A on si povzdechne, samozřejmě že to ví, jak by taky nemohl.

"Rosie tak moc rád bych ti pomohl, opravdu, ale víš moc dobře, že tohle si musíš rozhodnout sama," řekne pomalu, jako kdyby se bál, abych se nesložila.

"Já vím, já to přece vím, jen nevím, koho si vybrat Louisi, já opravdu nevím. Miluji je oba."

Louis se na mě usměje.

"Vím, že je miluješ oba, věřím ti to. Tvoje ale srdce už teď moc dobře ví, kterého z nich si vybrat, ty víš, kterého si vybrat," vydechne.

Má pravdu. Sama v podvědomí tuším, vlastně vím, že už jsem si dávno vybrala.

"Máš pravdu, ale pokud si jednoho z nich vyberu přijdu o toho druhého, a to já nechci," zašeptám.

"Nepřijdeš, věř mi, znám je dost dlouho na to abych věděl, že nepřijdeš."

"Tak dobře, děkuji Louisi," pousměji se.

"Promiň Rosie, ale musím se zeptat."

Povzdechnu si a přikývnu, protože už teď mi je úplně jasné, jaká otázka bude následovat.

"Kterého z nich si vybereš?"

----------------------------------------------------------------------------------------------

Stojím před dveřmi jeho pokoje a odvaha mě najednou opustí. Jako stroj zvednu ruku a než si uvědomím co dělám zaklepu.

Nikdo neotevírá, takže mě napadne, že možná ani u sebe v pokoji není. Už, už se chci otočit a odejít. Když za dveřmi uslyším tiché kroky. Moje srdce se rozbuší tak, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi.

Otevře dveře a já ho málem nepoznám. Má na sobě zmuchlané tričko a tepláky. Vlasy rozcuchané a na tváři několikadenní strniště.

Co jsem to udělala?

"Ahoj," vydechnu.

"Rosie," zašeptá a já o sobě najednou začnu pochybovat.

"Přišla jsem si promluvit, teda pokud ti to nevadí," řeknu pomalu.

Zavrtí hlavou a odstoupí ode dveří, tak abych mohla jít dovnitř. Zhluboka se nadechnu a pomalu dojdu k jeho posteli. Posadím se na okraj a pak se na něj podívám. Vidím naději v jeho očích. To mi láme srdce.

"Hádám, že si nepřišla jen tak," řekne a sedne si naproti mně.

"Musíme si promluvit."

"Musíme," souhlasí.

"Já miluji tě, opravdu miluji," začnu a slyším, jak se můj hlas klepe.

"Já tebe taky Rosie, taky tě miluji víc než kohokoli na světě, můžeme být spolu, můžeme být šťastní," zašeptá a chytne mě za ruce.

Slzy se mi nahrnou do očí. Proč to musí být tak těžké?

"Já vím, že ano, vím to," zašeptám.

Vidím to na jeho očích, vidím že pochopil.

"Dořekni to Rosie, dořekni to, potřebuji to slyšet, prosím," vydechne a také má slzy v očích.

"Ale srdci poručit nedokážu, jeho miluji víc."

Zdrceně přikývne, slzy už se mu teď kutálí po tvářích.

"Omlouvám se, tak moc se omlouvám, nechtěla jsem, aby se tohle stalo, nechtěla jsem ani jednomu z vás ublížit," vzlykám.

"To je v pořádku, hlavně buď šťastná ano?"

Smutně se na něj podívám, nevím, co říct.

"To je v pořádku Rosie, láska se prostě nedá vynutit."

Lehce přikývnu a nevydržím to. Musím ho obejmout.

"Vždycky budeš mít místo v mém srdci," zašeptám do jeho ramene.

"A já tě budu vždycky milovat."

Když si nemůžete vybrat mezi dvěma muži, měli byste si vybrat toho druhého. Proč? Protože pokud byste opravdu milovali toho prvního, nikdy byste nepotřebovali nikoho druhého...

Kéž by bylo všechno tak jednoduché...

----------------------------------------------------------------------------------------------

Ahojky!

Jsem tady s novým příběhem, který bude taková moje srdcovka...❤️

Ti z vás, kteří mě sledují už nějakou dobu, si určitě všimli, že jim prolog něco připomíná...🤔 

Schválně by mě zajímalo, jestli si někdo vzpomene čemu se prolog podobá (nemyslím teď LYF), pokud ano, neváhejte to napsat do komentáře, ten, kdo správně uhodne, tomu věnuji první kapitolu...❤️

Určitě budu ráda za vaše názory, připomínky, komentáře, prostě cokoliv!

Janďa