study of me

známí neznámí

Ahoj, asi bych vám o mě měla něco říct něž začne můj příběh. Jmenuji se Aria Robin Stark. Pro přátele jen Aria.
I když těch přátel a příbuzných není nijak moc. Moje matka umřela hned po porodu a můj otec se hned vzápětí uchlastal k smrti.
Od té doby jsem žila s babičkou. S mým posledním žijícím příbuzným. Ale potom co se omylem připletla do přestřelky a následně vykrvácela na chodníku, jsem neměla už nikoho.

Školu jsem už před rokem dokončila takže alespoň něco jsem nemusela řešit. Horší to bylo s bydlením. Malý byt po babičce jsem si nechat nemohla, protože ho zabavila banka kvůli rodinným dluhům.
Na hotely my nezbývali peníze a celá moje rodina jak už jsem zmínila byla pět metrů pod zemí.
Takže ti mi asi moc nepomůžou a za mimi se mi taky moc nechce.
Už jsem byla v koncích, když se na mé každodenní procházce parkem na mě usmálo štěstí.
To štěstí se jmenovalo Maik Stenford. Byl to přítel mojí mamky když ještě chodila na medicínu. Prý to byly moc dobří přátelé, ale vím to jen z doslechu.

Jen si tam tak seděl na lavičce se svým malým koženým kufříkem a brýlemi s kulatými obroučkami.
Ani nevím jak mě poznal. Naposledy mě viděl nejméně pře dvěma lety a to jsem měla ještě krátké vlasy a brýle.

Procházela jsem zrovna okolo jeho lavičky když si mě začal prohlížet. Stihla jsem ujít jen pár kroků, když na mě snažíc se zvednou zavolal:

"Hej ty počkej, zastav se."

Za stavila jsem. Otočila jsem se směrem k němu a koukala nechápavým výrazem.

"Nejsi ty náhodou Aria Stark?"

"Ano jsem. Co potřebujete?"

"To jsem já Maik, Maik Stenford. Znal jsem tvojí matku. Byly jsme přátelé."

"Počkat nechodili jste spolu na školu?"

"Přesně tak. Hele aaa.. nemáš teď chvíli čas, že by jsme si zašli třeba na kafe?"

"Emmm..."
Úplně se mi nechtělo jí někam s takřka cizím člověkem, ale... mamka mu věřila tak já bych měla, asi taky.

"Tak dobře."

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

O dvacet minut později jsme zase seděli na lavičce a ohřívali si ruce o horké kelímky s kávou.

"A co teď vlastně děláš?"
Jen tak jsem nadhodila aby řeč nestála.

"Dělám učitele na medicíně. Samí chytrý malý hlavičky jako jsme byly kdysi my, s tvojí mámou."

"Aha."

"A co ty? Slyšel jsem co se stalo s Margaret je to hrozné. Byla to moc hodná stará paní."

"Jo já vím, už jsem se přes to nějak přenesla, ale teď řeším i horší problémy."

"A jaké, jestli se můžu zeptat?"

"Tak třeba ten, že teď nemám kde bydlet, když my ten byt po babičce zabavili."

"No tak s tímhle problémem bych ti mohl do jisté míry pomoct."

"Opravdu?"

"Jo. Můj starý známí John Watson a jeho přítel (myšleno jako kamarád)(to je hrozná doba tohlencto) Sherlock Holmes hledají spolubydlícího do jejich pronajímaného, bytu. Nájemné je tak akorát, takže bych mu mohl zavolat a pokusit se to nějak domluvit."

"Noo.. nejsem si úplně jistá že chci bydlet v jednom bytě se se dvěma cizími muži, ale když to vezmu z druhé strany tak nemám nic jiného, takže bych ti za to byla vděčná."

"Tak dobře. Já mu zavolám a zítra ti dám vědět, jo?"

"Dobře, děkuju za všechno."

"Nemáš zač."