Kamu [ONC 2021]

Kapitola devět - Všechno jednou musí skončit

Když se však vrátili do budovy, vypadalo to tam, jako by se tam rozpoutala apokalypsa, jež neustávala. Prázdný otevřený trezor nenechával nikoho v klidu. Měli jediné štěstí, že se rychle protáhli se skupinou lidí mířících dozadu na zahradu.
Jenže někdo si jich přeci jen všiml. Lonna si to za nimi šinula až do oranžové sekce. Počkala až zalezou do pokoje a až tehdy vrazila dovnitř.
„Zbláznili jste se? Teď se sem nacpat, když Zoran vyhlásil plnou pohotovost kvůli kodexu?"
„Museli jsme právě kvůli němu, poslal nějaké blbce, kteří nám uzemnili Nakariho," dořekl Isaac a opatrně odhalil jeho krvavý krk.
Lonna vytřeštila oči a snažila se na to podívat bez jediného doteku, který by ho mohl bolet.
„Tohle je velice stará a již nepoužívaná technika na svazování letců. Naposledy jsem něco takového viděla jako malé dítě, ale pokud to Zoran znovu používá proti svým lidem, tak to akorát doplňuje to, co jsi nám poslal," dopověděla a přiložila na drát ruku.
Poté se snažila ho obalit svým žlutým kouřem, což Nakariho lehce vyděsilo. Nebylo divu, stále to byl jeho krk, o který se jednalo.
Po nějaké chvíli se smyčka začala uvolňovat a přestala řezat kůži.
„Mohu?" zeptala se, a když opatrně kývl, pokusila se mu to sundat.
Měl krk velice pohmožděný a z ran mu vytékalo trochu krve, ale byl rozhodně o moc šťastnější, že to již neblokovalo jeho schopnosti.
„Děkuji," zachroptěl Nakari a mírně se usmál.
Úsměv mu opětovala. Poté smyčku položila na stolek a bez dalších slov opustila místnost.
Netrvalo příliš dlouho a zamotala se mu hlava. Padl k zemi a zatmělo se mu před očima. I proto ho Isaac s Andrewem opatrně nadzvedli a položili na jeho postel. Nevypadal dobře, Lutia proto neváhala ani minutu a vyběhla z pokoje pro doktorku. Nehodlala ho nechat v tomto stavu.

Jakmile s ní přišla do pokoje, okamžitě poslala pro dva nosiče, aby ho odnesli na ošetřovnu. Lutia už s nimi v místnosti zůstala, ale bylo vidět, že se o svého kamaráda bála.
Muži to dokázali mnohem lépe skrývat, možná i proto, že už na podobné situace byli více zvyklí díky kolapsům Andrewa.

„Máte s sebou ten roztříštěný kámen?" zeptal se zničehonic Andrew ostatních.
Doufal, že alespoň jednoho člověka napadlo ho popadnout. Litoval toho, že mu spousta věcí docházela, až když bylo pozdě na to se vracet.
Lutia hlasitě vzdychla a protočila očima. V hlavě je proklínala, ale i tak otevřela brašnu a vytáhla z ní pytlík s tím, co mladík potřeboval.
„Nebyl předtím fialový?" poznamenala, když ho dala proti světlu.
„Byl." zapátral v paměti a jasně si vzpomínal na záři, která ho k sobě přitahovala.
Nyní jako kdyby kámen ztratil svou sílu a proměnil se jen v obyčejný štěrk.
Ovšem Lutia se nenechala odbít a opět vyhrkla sarkastickou poznámku: „Tak proč najednou vypadá, jako kdyby prošel černobílým filtrem?"
„Nemám tušení," odpověděl Andrew a podíval se na Isaaca.
Když na sebe chvíli civěli, zvedl obočí, čímž ho donutil promluvit.
„No na mě se nekoukej, to, že tu s tím blbem žiju už přes dvacet let pod jednou střechou, neznamená, že vím, co si tam míchal v té jeho smradlárně." bránil se, protože laboratoř nebylo místo, kam by zavítal. Tím byla spíše tělocvična.

Mladík ale tak nějak doufal, že ona síla kamene by jim dokázala pomoct. Nyní se jeho naděje na nalezení Lorraine stále snižovala. Nechtěl to však před ostatními přiznat, a proto se opřel o stůl, kde ležela rozložená mapa, kolem níž bylo několik hromad věcí. Žádná z nich jim v tom však pomoci nemohla, nebo si to alespoň myslel.
„Jak ale zjistíme, kde je schovaná?" zeptal se ostatních Andrew s mírnou skepsí v hlase. Ostatní však mlčeli a jen hleděli jeden na druhého.
Najednou se však rozrazily dveře a v nich stála hnědovlasá zakladatelka v černo-fialové uniformě. Rozhodně nevypadala na to, že si přišla jen promluvit. Ale když Andrew vytáhl meč, zvedla ruce a opasek se zbraněmi hodila na zem. Jako gesto to všem přítomným stačilo, i když mladík cítil, jak se mu snažila číst některé myšlenky. Procházela mu hlavu, ale obcházela důležité informace, jako kdyby to dělala vědomě. Zamhouřil oči a zakroutil hlavou. Ihned poté mírný tlak zmizel.
Dunya vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Až poté promluvila: „S tím bych vám nejspíš mohla pomoci já. Sice některé části chybí, ale většina zůstala. Navíc jsem jediný zakladatel, který si alespoň něco pamatuje."