Nemesis [ItaDei] ✓

Kapitola třináctá

V několika dalších dnech byl Deidara jako na trní, avšak docela dobře se mu dařilo, nedávat na sobě před Itachim nic znát. Během toho, co spolu trávili volný čas, který si Itachi během práce a různých pracovních schůzek dokázal najít, se již dokázal chovat jako ten starý, lehce marnivý a drzý Dei, samozřejmě v umírněné verzi, v níž si spolu s jeho hostitelem a pánem bytu poměrně dost dobře rozuměli, což je nejspíš oba překvapilo. Místo toho, aby večery trávili koukáním na televizi a ignorováním toho druhého, byly filmy a seriály puštěné spíš jako kulisa k rozhovorům, které vedli na všechna možná témata, od umění, po výpomoc v nadaci a mnohé další záležitosti.

Uchiha nestačil žasnout, jak mu blondýnek během těch necelých čtyř týdnů, které spolu strávili, kvetl před očima. Sám byl velice překvapený, jak moc rád s ním trávil čas a jak rychle si zvykl na jeho přítomnost. Bylo tak nějak pohodlné a milé, že když přišel domů, čekalo na něj hotové jídlo, uklizeno a občas, když měl druhý dobrou náladu, i široký úsměv. Díky tomu, že byl plavovlásek konečně dobře živený, začal opět nabírat na váze a měnil se k nepoznání. Suché, polámané vlasy získaly většinu svého dřívějšího jasu a v okamžiku, když jimi Dei pohodil, rozvlnily se jako blyštivý závoj tekutého zlata. Kruhy pod očima díky dostatečnému množství spánku a odpočinku zcela zmizely a tvář se mu zakulatila, takže pokaždé, když se na Itachiho usmál, ukázal tím svoje dva roztomilé ďolíčky. V těch okamžicích si starší muž říkal, jak je možné, že si něčeho tak líbezného nikdy nevšiml.

Avšak v momentech, které Dei trávil úplně sám, nechal na povrch zcela vyplout svojí perverzní, temnou stránku. Mnoho večerů, ale častokrát i odpolední, trávil masturbací nad všemi možnými představami. Naštěstí to ještě stále nebylo tak hrozné, jako dřív. Jeho mysl stále totiž otravovaly nerozhodné a pochybovačné myšlenky.

Stejně tomu tak bylo jednu středu odpoledne, kdy světlovlásek po práci stál před malířským stojanem a zcela nezaujatě a bezmyšlenkovitě maloval abstraktní obraz, který mu zrovna přišel na mysl, a utápěl se přitom ve všech možných starostech. I přesto, že se cítil, jako že Itachiho využívá, ne li podvádí (což byly mimochodem dost iracionální bludy), s flirtováním se Shisuim nepřestal. Nejdříve si trochu blbě připadal, hlavně kvůli tomu dárku v podobě malířského stojanu, ale nakonec nad tím jen pokrčil rameny. Vždyť proč se kvůli tomu taky měl trápil?

Z fleku by dokázal vyjmenovat minimálně padesát různých příležitostí, během kterých mu Uchiha řekl, že by si o něj neopřel ani kolo. A to bylo tenkrát, když měl ještě nějaké postavení, nějakou úroveň, peníze a hlavně, když ho neždímal jako zlatou husu. Tak proč by to teď mělo být jiné? Jistě, hezky si spolu rozuměli, ale to bylo tak všechno. Nikdy od něj nespatřil ani náznak toho, že by měl snad zájem o něco víc. A on si rozhodně nic začínat sám nehodlal. Ještě by mohl vypadat, jako že mu chce za všechno poděkovat perfektní kuřbou, nebo kvalitním sexem. A jemu bylo víc než jasné, že kdyby něco takového jen naznačil, letěl by od něj z bytu jak namydlený blesk, jak rychle by ho Itachi vyhodil.

Nakonec nad tím jen zavrtěl hlavou, pevně stiskl štětec, připravený svoje dílo podepsat, když se zarazil a zděšeně se na plátno zadíval. Tam, kde měla být abstraktní malba znázorňující jeho pocity, na něj s jiskrami v očích a s milým úsměvem zíral černovlasý muž, sedící u stolu a opírající se dlaní o bradu. Deidara nasucho polkl, několikrát zamrkal a místo toho, aby čekal, než obraz zaschne, ho vzal, přešel ke skříni a nacpal ho dovnitř mezi ostatní uložené. Všechny byly schované záměrně a na všech byl Itachi při různých příležitostech.

Dei ho rychle uložil dovnitř, zavřel dveře a unaveně se o ně opřel.

"Asi budu potřebovat odbornou pomoc..."