~~ v tomto příběhu je Ditě 21, Lawrencovi 26 a Elliotovi 24 . ~~
Zazvonil telefon.
„Lawrey, podrž ji na chvilku. Tohle musím vzít," předala jsem svou dceru manželovi a šla přijmout telefonát.
„Ano?" hovořila jsem do aparátu. Přitom jsem pozorovala, jak si Lawrence hraje s Biankou a povídá jí všelijaké říkanky. Člověk na druhé straně hovoru si u mě žádal opravu kukačkových hodin. Chtěl je mít do konce měsíce zpátky.
Když byl hovor u konce, zavěsila jsem. Lawrence vstal z pohovky, jako by mi přečetl myšlenky.
„Mohl bys dojet na tuhle adresu?" podala jsem mu lísteček, který jsem při volání napsala, „Mají tam pro mě zboží, které chtějí opravit."
Lawrence přikývl. Vypadal upřímně nadšeně. Asi mu to všechno cestování chybělo.
Připravil si zavazadlo, převlékl se do teplejšího oblečení – v noci teď bývá chladno – a šel se přezout do pevných kožených bot, které mu sahaly pod kolena.
„Buď opatrný, hlásili bouřku," rovnala jsem mu límec u kabátu.
„Budu, zítra se vrátím," políbil mě na čelo a odešel.
Zavřela jsem dveře a odešla za Biankou, abych ji uspala. Na miminko, jako je ona, bylo až příliš pozdě.
Dcerka ležela v kolébce na bílounké peřince a cucala si palec u nohy. Už byla vykoupená a nakrmená a plenky měla čisté, takže jen zbývalo ji ukolébat ke spánku. Naštěstí to bylo poměrně snadné. Pomocí jemného houpání usnula jakbysmet!
Chvíli jsem počkala, abych se ujistila, že skutečně spí, a pak jsem opustila místnost. Posadila jsem se ve své kanceláři, která byla přímo vedle ložnice, k pracovnímu stolu a začala opravovat nějaké ruční hodinky, jež na něm ležely.
Náhle někdo zazvonil u dveří.
Trochu jsem nadskočila, protože jsem se lekla, a podívala se na hodiny na stěně. 2 hodiny ráno. Co tu kdo chce ve 2 ráno? řekla jsem si a šla otevřít. Pro jistotu jsem si cestou vzala kapesní nožík, kdyby to byl nějaký zločinec.
Otevřela jsem dveře a stál v nich vysoký muž. Na hlavě měl klobouk a byl oděný v černém obleku s kabátem. Vlasy mu sahaly po ramena a v ruce držel menší kufřík. Mlčel a upřeně na mě zíral, i když jsem mu vůbec neviděla do tváře. Jako by té děsivé atmosféry nebylo dost, za mužem se zablýsklo.
Po chvíli sundal klobouk a promluvil: „Konečně jsem to našel!"
„Elliote?" udivila jsem se. Co tady dělal můj bratr, a ještě v tenhle čas?
„Chyběl jsem ti, sestřičko?" v jeho hlase byl slyšet šibalský úsměv.
„Ani trochu, bratříčku," zavtipkovala jsem a pozvala ho dál.
Posadil se v obývacím pokoji a já odešla udělat něco k pití.
„Co chceš?" zavolala jsem na něj z kuchyně.
„Přišel jsem navštívit svoji sestru a nového švagra," odpověděl.
„Já myslela, co chceš k pití."
„Aha!" to mu to došlo teprve teď? Na chvíli se zamyslel a pak odpověděl: „Nemáš víno?"
„Elliote, nebudeš mi tu pít! Dostaneš espreso," rozhodla jsem za něj. Zaslechla jsem, jak bručí v protestu, i když mi bylo jasné, že to bylo myšleno humorně, a začala dělat nápoj.
