V objetí nepřítele

16. Kouzlo

V jednu chvíli se cela opět ponořila do ticha. To se písek v hodinách dosypal. S přesností na vteřiny jsem musela zavřít oči, aby mě neoslepil záblesk světla, co se přede mnou objevil. Rozčísl vzduch a zjevil se přímo přede mnou. Tím nejspíše někde spustil poplašné systémy snad všech smrtijedů. Jen představa Dolohova, jak se mě snaží chytit, mi vháněla bojového ducha do žil.

Teď jsem ale mohla jen rozmrkat jiskřičky a zaostřit na toho, kdo si pro mě na příkaz Malfoye přišel. Nestačila jsem se divit svým očím. Přede mnou nestál nikdo jiný než domácí skřítek. Maličká postavička se krčila přede mnou, zatímco to mělo být spíše naopak. I on tu měl vyšší postavení než já. To mě jen utvrdilo v rozhodnutí, jež jsem provedla během sypání písku v hodinách.

"Dobby přišel na rozkaz svého pána," začal skřítek, ale já jeho slova odmávla rukou jako nepotřebná.

"Malfoy toho napovídá," zasmála jsem se, když jsem pochopila tu zradu. Malfoy poslal jistě svého rodinného skřítka a nařídil mu zatloukat jeho roli v plánu. Jednoduché a účinné. Skřítek by se raději dal umučit, než aby prozradil byť jedinou informaci, co si jeho pán nepřál.

"Máte pět minut na to, aby vás Dobby odvedl, pak sem přijdou oni," ukázal ke stropu. Já ale pochopila. Smrtijedi. Malfoy to vypočítal s přesností na minuty. Jistě v tom měl praxi, jistě to všechno znal a uměl. Ušklíbla jsem se nad tím, že mě jeden z Nich zachraňuje za jejich zády. Jak by se asi tvářili, kdyby to zjistili? Popravili by ho? Umučili? A co mě?

"Pak je nesmíme promrhat," přikývla jsem na jeho slova a čekala, co bude dál. Jistě mi nastaví ruku a přemístí se se mnou pryč. A přesně to i udělal. Já ale ruku odmítla.

"Paní nesmí čekat, čas už není," naléhal skřítek, co se jmenoval Dobby.

"Hele, Dobby," vyslovila jsem jeho jméno s nejistotou, "víš stejně dobře jako já, že tohle by nedopadlo dobře ani pro tebe ani pro mě. A už vůbec ne pro tvého pána," lákala jsem ho na svoji stranu.

"Jsem těžký vězeň, hlídají mě, mučí a chtějí informace," lhala jsem, jako když tiskne. "Pokud zmizím, bude se to vyšetřovat. Opravdu si myslíš, že tvůj pán zametl všechny stopy? Že by na Malfoye nikdy nepřišli?" zkoušela jsem to.

"Pán řekl přenést Vás na bezpečné místo," zavrtěl rezolutně hlavou skřítek. Jeho oddanosti jsem se musela až podivit. Já sama bych ji měla znát jako mrzimorka, i tak ale moje loajalita zdaleka nedosahovala té jeho.

"Jenže co když nepůjdu? Pak tě tu najdou a spojí si to s tvým pánem," začala jsem vyhrožovat. Nikdy bych to neudělala, nikdy bych je neohrozila, ale to Dobby nemohl vědět. Musela jsem svoji roli zahrát dokonale.

"Nedopadl by příliš dobře. Poslechni, to přece nemůžeš dopustit," hrála jsem na jeho největší slabinu. Slovo svého pána mohl porušit pouze v případě, že by ho to ohrozilo. Bylo to složité pravidlo, které ne všichni skřítci mohli uplatnit, vždyť slovo pána bylo zákonem. Já ale na Dobbym viděla, že zákony pro něj neznamenaly ani zdaleka tolik co pro ostatní skřítky.

Chvíli se chtěl hádat, já ale každou jeho větu rezolutně odmítla. Docházel mi čas, musela jsem na tom zapracovat. Už mi bylo jedno, jestli se pro mě stihne vrátit, hlavně, že bude Isla pryč. Já nebyla důležitá, nebyla jsem sobecký tvor. Aspoň teď ne, nakonec ne.

"Půjdu pod podmínkou," nadhodila jsem a musela přejít vědomí, že tímto zpečetím osud všeho a všech. Možná jsem si to neuvědomovala plně, co tím můžu způsobit, ale vyřkla jsem svoji podmínku.

"Ve vedlejší cele je dívka s rudými vlasy. Když se dostane na bezpečné místo ona, nebudu váhat a půjdu. Ještě to můžeš stihnout, stačí správné kouzlo," navigovala jsem ho, ale Dobby moje rady nepotřeboval.