Shadows of future

Přítomnost-pan Hendricks a máma?

"Moment,tak co jsem provedla?"klesla jsem na židli.
"Proč se na tohle ptáš pokaždé, když si tě sem pozvu?"zasmál se. Nadzvedla jsem levé obočí, jak mám ve zvyku.
"Tak co tady dělám?"založila jsem si ruce na hrudi a opřela se o opěrku židle.Pan Hemdrick se podíval z okna a hned potom došel za jeho masivní psací stůl.
"Víš že jsi..."
"Jediný člověk, který má moc přírody..."řekla jsem otráveně.
"Jsi chytrá,ale to není jediné co s tebou chci řešit."řekl pobaveně.
"Co jiného? Vždyť...Nic...Nic jsem neprovedla..."zamračila jsem se.
"Začneme tvou schopností... Každý kdo má jedinečnou schopnost, je terčem útoku..."začnul.
"Počkat, to mi jako říkáte až teď!?"vymrštila jsem se ze sedu.
"To mi říkáte teprve teď?! Teď po sedmi letech mého pobytu tady?"vztekala jsem se.
"Myslím že teď je ten pravý čas."řekl klidně.
"Něco se snad děje?"zeptala jsem se neklidně.
"Nechci si to připustit, ale proč si myslíš že jsou zkoušky každý den a ne každý třetí měsíc?"mluvil dál klidně.
"Jak můžete být tak klidný?"zeptala jsem se nervozně.
"Řekněme, že vám věřím..."řekl a koutky úst mu začay cukat.
"Kdo je naší hrozbou?"zeptala jsem se a přešlápla si.
"Dobře víš, že naše vesnice není jediná, že existují další dvě- vesnice normálních lidí, ve které jsi vyrůstala a vesnice Necitelných. O těch toho nic moc nevíme.Nikdo neví, kde leží jejich sídla, nikdo neví jak vypadají, co mají za schopnosti,nic. Nemysli si že vám neříkáme všechno, tuhle věc neví nikdo. Víme jen to, že každý z nich má svůj terč."řekl a dosedl na židli.
"Terč? Jak to myslíte?"zarazila jsem se.
"Ano terč... Může to být kdokoliv. Většinou býváme tím pomyslným terčem my. My Dobročiní. Já jsem jeden z mála kdo svůj terč zná a stál s ním tváří v tvář." řekl ledovým hlasem a znovu pohlédl ven.
"Kdo je to?"zeptala jsem opatrně.
"To není tvá starost. Každopádně máme náznaky toho, že se kolem našeho tábora někdo ochomítá. Někdo z jejich vesnice. Proto vás nechci pouštět za bránu."řekl.
"A já jsem čí terč?"zeptala jsem se a nasucho polkla.
"Nevím...Ale tvá síla je jedna z nejvyšších vůbec. Proto se obávám nejhoršího, toho že..."
"Toho, že to bude někdo nejsilnější...."řekla jsem.
"Jsi vážně chytrá."usmál se. Úsměv jsem mu oplatila.
"Asi budu trénovat..."řekla jsem ironicky. Jen se uchechtl. Pomalu jsem se začnula zvedat k odchodu.
"Mám pro tebe ještě jedno..No nechci tomu říkat překvapení.."zastavil mě.
"Cože?"zarazila jsem se.
"Nechci aby jsi se mi tady zhroutila..."řekl a poodešel ke dveřím do další místnosti za jeho stolem.
"Nevím koho tam zavíráte,ale pusťte ho sem..."řekla jsem a znovu si založila ruce na hrudi.
"Vážně?"řekl a zabral za kliku. Zkousla jsem si ret a čekala kdo vyjde zpoza dveří. Vyšla z nich žena střední postavy. Na sobě měla černé tílko s hnědou ne moc vzhlednou bundou a v šedých teplácích. Obličej jsem matně poznávala. Kulatý obličej, hnědé vlasy střižené na mikádo. Oči tmavě hnědé a dlouhé řasy. Propadlé tváře a trochu volná kůže na krku. Nechci si přiznat to, že vím kdo to je...

"M..Mami...?"zakoktala jsem se.
"Madison..."řekla zklesle. Začnulo se mi těžce dýchat, nohy se mi podlamovaly a daly do pohybu. Udělala jsem pár kroků dozadu a pokračovala bych dál, kdyby mě nezastavila zeď.
"Nechám vás o samotě."odkašlal si pan Hendricks a chystal se odejít.
"N...N..ne..."řekla jsem odhodlaně. Přikývnul a sedl si na židli.
"Madison...Ty..Ty... Vyrosta jsi..."řekla a měla na krajíčku.
"Co ode mě chceš?!"řekla jsem chladně.
"Chci si s tebou popovídat, chci být s mou dcerou Madison..."řekla,ale i přes to bylo vidět že se mě bojí.
"Být s tvojí dcerou?"zopakovala jsem.
"Co je na tom nepochopitelného?"zeptala se vyděšeně.
"Nepochopitelného?! Víš co je nepochopitelné?! Nechat desetiletou vystrašenou holku samotnou v zakázaným lese! To je nepochopitelný! Dodnneška mám ten kvítek pro který jsi mě poslala! Nechápu to ! Jak si mi to mohla udělat? A jak o mě víš? Jak víš že nejsem mrtvá!?"vylila jsem si na ní zlost. Zasáhlo jí to. Cítím to...
"Vyděsila jsi mě... Co jsem měla dělat?"pohodila rukama.
"Co jsi měla dělat? Já nevím! Dát do dětského domova...Já nevím! Ale opustit mě v zakázaným lese? Byla to jedna z nejhorších období a ty mě jen tak necháš! Nejsi moje máma."řekla jsem a chtěla utéct.
"Vrať se Madd..."křikl pan Hendrick. Poslušně jsem se otočila a vší silou práskla dveřmi.
"Co po mě chcete?"řekla jsem. Bojovala jsem s pláčem.
"Chci tě zpátky Maddie...."řekla uplakaně máma.
"Chtít je hezký slovo...."řekla jsem chladně.
"Madison prosím odpusť mi to... Ale snaž se mě pochopit..."řekla a přibližovala se ke mně.
"Odpustit? ODPUSTIT?! Ty si sem nakráčíš, chceš abych s tebou žila, k tomu všemu mi připomeneš mou minulost na kterou se mi dařilo zapomenout?"vyčetla jsem jí.
"Madison prosím... Prosím vrať se domů..."začnula prosit.
"Ne...Ne paní Rogersová. Nebudu se stěhovat k někomu, kdo mi ublížil. Co po mně chcete?"řekla jsem bez kapky citu.
"Sakra Madison!"napřáhla ruku. Vím že mě nechce uhodit. Bojí se mě jen dotknout. Ale moje instinkty jsou silnější. Neváhám a nechávám ze země vyrůst obří kořen který jí svalí na zem. Pan Hendricks se okamžitě zvedne a pomáhá mámě na nohy.
"Já...Já...."zakoktám se a bez váhání vyběhnu ven. Oči zalité slzami,nevnímám cestu, nesleduju osoby kolem. Běžím. Tak moc se k ní chci vrátit. Tak moc! Ale nemůžu...Už jen kvůli mé hrdosti nemůžu...
Narážím do něčeho měkkého co mě okamžitě objímá svalnatými pažemi. Jasně, můj samozvaný ochranář.
Danny Reed...