Master game

7.

Ráno jsem se chtěla pořádně prospat po té náročněji noci. Ale to si zrovna v devět vyvzpomeněl můj táta že tu má svou dceru a rozhodl se jí navštívit.

„Tak jsem se dozvěděl že tu máš kanadskou reprezentaci." Přišel a toto bylo první co z něj vypadlo, když jsem mu ospalá otevřela dveře.

„Co? Jo? Jak jsi to zjistil?" Zajímala jsem se.

„Ta holka na recepci mi to řekla, protože mě sem nechtěla pustit, ale povedlo se, jsem tu."

„To je teda super." Utrousila jsem si šeptem.

„A proč si mě chtěl vidět?" Zeptala jsem se ho, protože jsem nepočítala s jeho návštěvou po dobu co budeme tu.

„Si má dcera ne? Mám na to právo a jak vidím docela tu dřeš nebo copak děláš po nocích, že vypadáš takto a spíš ještě v devět?"

„Jo tak zápasy končí v deset a než se dostanu na hotel a upravím fotky. To čas zabere." Pousmála jsem se. Doopravdy jsem mu nechtěla vyprávět o mých nových kamarádech? Nebo nevím jak je nazvat.

„Tak snad tu pak neděláš další hovadiny. Nepotkala jsi tu už třeba Matěje s Filipem? Nebo nebavila se s někým od těch slavných Kanaďanů?" Začal.

„Nee... Ti dva si mě ještě ani nevšimli a znáš mě, takový stydlín aby navazoval kontakty s někým jiným a tak slavným." Zalhala jsem. Kdybych mu řekla pravdu tak to by se o vše zajímal a rovnou mě poslal radši zpět do Čech.

Následně mi sdělil jen to co on tu dělal minulé dny a prý že mě bude navštěvovat častěji, což jsem úplně moc nechtěla, ale byla to jeho věc.

Odešel chvíli před jedenáctou a já si zběhla na snídani s obědem zároveň, abych nepotkala zase někoho navíc v té jídelně.

A následně mě čekala dost lehká utkání, teda lehká... Napínavá byla, to první určitě ano, když se prodlužovalo, i to druhé bylo dost zajímavé když Švédi deklasovali Švýcary, avšak nebyli to moje nejoblíbenější týmy. Což byla teďka Kanada a ne Česko jak by většina čekala, i přes dosavadní výsledky.

Po tom posledním utkání jsem si zašla do té naší malé místnosti na stadionu a ty fotky si tam v klidu dodělala a až pak se přesunula na hotel. Protože tam už na mě měli čekat Matěj s Filipem.

Jakmile jsem dorazila na pokoj, informovala jsem je o tom a oni do minuty přiběhli. Se divím že na tohle nikdo zatím nepřišel.

„Takže si tu. Naše trojka je zpět!" Mačkal mě v obětí Filip na přivítanou.

„Tak určitě, i když taky tě velice ráda vidím po těch letech." Zasmála jsem se.

„To je jak když se potkají stáří známí v důchodu." Uchychtl se Máťa za námi.

„No ne asi. Ale nějak jste se nám změnšila a zhubla paní Zadražilová." Prohlédl si mě Filip.

„Co? To si teda nemyslím, to ty jsi vyrostl a spíš jsem přišla o ty svaly co jsem měla." Žďouchla jsem do něj.

„To jo, kdyby sis je udržela vypadáš jak ta Pamela nebo jak se jmenuje ta fitneska. Normálně bys mohla nabalovat ty tvoje sousedy." Utáhl si ze mě Matěj.

„Ani tu postavu mít nemusím na to." Ušklíbla jsem se.

„Co? Počkej, počkej nechceš nám říct že už si se s nimi bavila?" Chytl mě znova Filip, tentokrát za ramena a měl hodně vážný výraz.

„Jako joo,hráli jsme spolu PSko, povídali si a tak. Jsou docela milí."

„Tak to nene. Proto jsi včera nemohla že? Žádný chci se vyspat, byla jsi ve dvě ráno ještě aktivní a já si říkal proč." Vykulil oči Matěj. Ty doopravdy musí vědět hned všechno, že jsem nebyla radši sticha.

„Taky vše prokoukneš, ale co? Musím si to tady užívat co to jde." 

„Ivuše co jsi s nimi vše už dělala?" Zajímal se Filip. Ne nedají mi pokoj, jako tomu bylo vždy.

„Už jsem to řekla, hráli jsme PSko, spíš oni ho hráli, jim to nešlo na pokoji zapojit či co, a tak se u mě objevili. S těmi mladšími už jsem se párkrát bavila a včera si mě pozvali i k sobě na pokoj. Nic to není, na mě hned po mistrovství zapomenou." Protočila jsem očima.

„Děláš jakoby jsi vůbec nehrála devět let hokej a nevěděla co ty kluci jsou zač. Nemyslíš si třeba že by si s tebe mohli udělat oběť?" Začal Matěj.

„Hele já vím co dělám. Navíc tihle kluci nevypadají jako nějací zmetci." Bránila jsem je dál.

„To si možná někdy povíme v budoucnu. Jo a nechtěla by ses stavit i u nás v českém týmu, když chodíš ke Kanaďanům? Klukům už jsme k tobě něco malinko prozradili, tak by to bylo fajn." Pousmál se Matěj.

„Jo, jen my udělejte čas. Protože od rána až do večera jsem na stadionu a když s vrátím, otravujou mě ti vedle, teď už i vy, začal i táta a to většinou potřebuju dělat i svoje věci."

„To se nějak udělá." Mávl rukou Filip.

„Až budu mít čas tak se ozvu. Teď moc nevím, budu tři dny v té hale tady vedle,tak uvidím jak to bude vycházet."

„Ty nebudeš ve čtvrtek na náš zápas se Švédy? To nám neuděláš." Udělal smutné oči Matěj.

„Ne, třeba vám to vynese vítězství za tři body. A vůbec proč neustále řešíme mě a moje starosti. Jste tu i vy a váš tým. Chci nějaký drby, třeba to, Vránič se teď stal v Čechách dost oblíbeným, něco mi prozdraďte." Pobídla jsem je.

„To řekneš Anežce a ta to dá hned do novin a na instagram že jo?" Zasmál se Filip.

„Jo řeknu, ale neboj nikdo jinej to vědět nebude, vždyť mě znáš, i když jí ne." Škemrala jsem dál a oni nakonec povolili.

Dozvěděla jsem se toho docela dost, některé věci jsem možná ani tolik vědět nepotřebovala, avšak zároveň jsem měla radost z toho jak mě kluci brali po té dlouhé době.

Prostě to bylo jakoby se nikdy nic mezi námi nestalo a my se vrátili do těch žákovských let, kdy jsme byli jen my tři, řešili vše možné a na vše si stěžovali.

Hlavně v osmé a deváté, to byli nejlepší dva roky života...