Seděl na posteli a převracel si zaklínačský medailon v ruce. Trochu jsem to přehnal pomyslel si pokaždé, když si vzpomněl na její ubrečený obličej a hlas. Jeho vlastní hlas mu zněl v hlavě. Vše co řekl. Uvědomoval si, že udělal chybu. Ale doufal, že se vrátí. Před několika hodinami, by ještě řekl, že to ví. Ale teď, když už venku byla docela tma a když už ani dole v krčmě nikdo nebyl, začínal mít starosti, že se mýlil. Začínal mít starosti, že si něco udělala, nebo hůř, že jí někdo něco udělal. Že jí už neuvidí. A právě v ten okamžik si uvědomil, že udělal spoustu chyb. Třeba mu říkala pravdu. Třeba jen on si dělal zálusk na Teu. Třeba spolu fakt nic neměli. Nakonec se prudce zvedl. Říkal kam půjdou. Třeba tam ještě jsou. Vypálil z pokoje a ještě než stihl vůbec sejít do krčmy narazil na toho kluka z krčmy z odpoledne. Na Bogdana. A dokonce i na toho druhého. Ten druhý do něj narazil, nadskočil a uhnul stranou.
„Kde je Tea?“ vypálil na Bogdana. Ten se na něj zaraženě podíval.
„Vyhodíš jí a pak se po ní ptáš“ rýpl si do něj. Když však viděl jeho výraz, pochopil, že to není sranda. „S námi už nějakou tu dobu není. Odešla ještě za světla, brečely si s holkama na ramena a objímaly se. To víš, ženy“ změnil svůj tón. Dark se zhluboka nadechl.
„Holky bydlí kde?“ zeptal se rychle, přípravený na cestu.
„To není dobrej nápad, kámo, malý šlechtičny není nejlepší rušit v takovou hodinu. Stejně s nimi neodešla. Šla někam k bráně“ pokrčil rameny. Dark se na nic jiného neptal. Neřekl nic. Vystřelil ven. Byl tak rychlý a přes slzy v očích si ani nevšiml postavy, která stála hned za rohem.
Černou kápi měla staženou do obličeje. Prohlížela si jak kolem ní probíhá. A když si byla jistá, že se už neohlédne a neuslyší jí, vlezla dovnitř. Nepozorovaně se dostala do pokoje. Věděla, že je prázdný. Rychle sbalila svou tašku. Každou chvíli kontrolovala dveře, aby sem náhodou nevletěl. Pak už vzala jen vzkaz. Ukáplo jí u toho několik slz a nakonec se zarazila ještě než ho položila na stolek. Možná by to měla nechat být. Třeba toho bude litovat. Ale pokaždé jí napadlo, že mu vlastně bude lépe. Že nebude muset shánět protijedy, kvůli její blbosti, že nebude muset uhýbat před městy, jen protože si to přeje ona. Bude volnej. Rychle si vše sebrala a vzkaz nechala ležet na stolku. Rychle, než si to stihne ještě rozmyslet. Zaklapla za sebou dveře pokoje a vydala se za koněm. Během chvilky na něj už naskakovala a vyrážela pryč. Na druhou stranu od směru, kam šel Dark. Teď už nebylo cesty zpět.
***
Do krčmy se vrátil až ráno, pár hodin po rozednění, když šenkýř, který pozdě v noci zavřel, znovu otvíral svůj podnik, ostentativně přitom zívaje. Dark s ním soucítil. Znal ten pocit, že už se snad nikdy pořádně nevyspí. Usilovně přemýšlel jakou bránou vlastně šla a jestli vůbec odešla. Celou noc prochodil ulicemi Wyzimy, jestli jí třeba náhodou někde nepotká. Třeba se přece jen zarazila a teď leží v posteli, objímá polštář. Třeba na něj čeká. Obrovské zklamání ho ovšem dostalo, když otevřel dveře pokoje. Postel byla prázdná, truhlice pootevírané a v pokoji panovala podivná prázdnost. Uvědomil si, co ten pocit způsobilo. Věci, které si z nějakého důvodu nechtěla uklízet, se občas povalovaly na židlích či stole. Na posteli. Teď tam už nebyly. Prudce za sebou zabouchl dveře. Nejdříve prohlédl zda jeho věci zůstaly na svých místech. Zůstaly, dokonce úhledně složené. Prošel pokoj a ve chvíli, kdy se chystal otevřít další skříňku si všiml lístku na stolku. Došel k němu a čapl ho. Doufal v cokoli. Ve vzkaz, že se brzy vrátí, ve vzkaz, že je ve vedlejším pokoji. Ale po přečtení ho opět ranilo zklamání. Bylo to jako rána pěstí. Palicí. Palcátem.
***
Když znovu vyšel z krčmy, nesl vak se svými věcmi. Byl pevně rozhodnut Teannu najít a zůstávat v krčmě nemělo smysl. Do stáje musel přes dvůr. Přitom se mu dostalo nepříjemného překvapení. Z nebe se snášely toho roku první sněhové vločky. Nebylo divu. Toho dne začal prosinec. Sprostě zaklel a přidal do kroku. Věděl, že čerstvý sníh má jednu nepříjemnou vlastnost. Skrývá stopy. Byl si celkem jistý, že mu jich moc nenechala, ale takhle brzy zmizí i to málo, co jí mohlo uniknout. Rychle osedlal a vyvedl koně na dvůr. Znovu zaklel, protože sněžení zesílilo. Vyjel na ulici a když zahýbal z průjezdu hostince, koni podjely zadní nohy, taktak, že neupadli. Sníh na dlažbě ohavně klouzal, musel jet opatrně. Dojet k severní bráně mu přišlo doslova nekonečné. Zrychlil až za ní, královská cesta už tolik neklouzala. Ale dlouho to nevydrželo. Na první rozcestí, které leželo na břehu Ismeny. Tady zadržel svého hřebce a váhavě se rozhlížel. Kudy se dát? Rovně po břehu na Bílý most? Nebo přes řeku směrem na Rinde? Váhal a stopy mizely pod sněhem. Přesto se však zdálo, že přes řeku neprojel poslední dobou žádný osamělý rychlý jezdec. Zaklínač pobídl koně a tryskem vyrazil rovně, po břehu. K Bílému mostu.
Když k večeru následujícího dne dorazil do města, začal si uvědomovat, že se zmýlil. Ani stráž u brány, ani několik náhodných chodců, a ani fojt, který byl nemálo rozladěn, že ho zaklínač obtěžuje, nikdo z nich si nevybavoval osamělou postavu na koni velmi neobvyklé barvy. Zaklínač klel jako pohan. Večer na krku, zima jak v morně a krčmář měl snad na peníze čich. Peníze chtěl předem a když zjistil, že je Dark švorc, hnal ho svinským krokem. Nakonec se vloupal do seníku u farmy kousek za městem. Byla už hluboká noc, když se vkradl dovnitř. I s koněm. Venku by mu nebylo dobře, mrzlo až praštělo. Úkryt opustili ještě před úsvitem, aby je farmář nenachytal. Než zaklínač zase vyrazil na cestu, vedl koně hodný kus pěšky. Pak vyjel, ale pomalu. Ruce měl zkřehlé, že v nich skoro ztratil cit. Střídavě zasunoval jednu či druhou do podpaží, dokud nevyšlo slunce a nezačalo trochu hřát. Pak zrychlil a hnal se k Rinde. V Rinde byl za tři dny. Noci trávil jak se dalo. Pod vývratem, u chudého domkáře za naštípání dřeva, pod můstkem přes potok. Pořídil tam ale stejně, jako v Bílém mostě. Teannu nikdo nespatřil. Se zaklínačem navíc nikdo nechtěl moc mluvit. Po několika dnech na cestě a několika pochybných noclezích nevypadal příliš vábně. Když potkal na náměstí zámožně vyhlížejícího, uvědomělého občana, situace rázem dospěla k vrcholu. Onen občan začal Darka vykazovat z města a vykřikovat, že je proti zákonu, aby se takoví pobudové zdržovali ve městě. Zbytečně se zaklínač snažil vysvětlit, že jen projíždí a kohosi hledá. Nakonec ho povyk unavil a spolu s nepohodlím posledních dnů a celkově špatnou vykonal své. Poslal křiklouna k zemi mocným pravým hákem.Bohužel pro něho byl křikloun konšelem. Dark mohl děkovat bohům, že ho neoběsili, jak požadoval poškozený. Rychtář věděl, patrně, jak potlačený funkcionář působí na lidi, nebo se možná slitoval nad zbědovaným zaklínačovým zevnějškem. Byl proto milosrdný a poslal Darka jen do šatlavy. Ovšem na tři týdny! Bohové! Tři ztracené týdny! Zaklínač měl sto chutí tlouci hlavou o mříže, když se čas ve vězení vlekl až nekonečně. Po propuštění nebyl o nic méně špinavý, o nic méně nabručený a o nic méně unavený. Kupodivu mu zůstaly meče a kůň, trochu se obával, že mu je zabaví. Ale asi se ho chtěli rychle zbavit. To nakonec potvrzovala i rychtářova slova, když ho propouštěli.
„Vždycky, když do tohohle města zavítá vědmák, jsou z toho jenom potíže. Tyhle naštěstí nerozmetaly polovinu města. Stejně ale uděláš líp, když se sem nějakou dobu nebudeš vracet. Konšelé mají dlouhou paměť a já nakonec taky. A nejlíp uděláš, když se spakuješ hned.“ Dark souhlasil. Nakonec, ztratil tady dost času na to, aby se chtěl ještě zdržovat. Nasedl a velmi rád nechal Rinde za zády. Znovu překonal řeku, tentokrát široký, líně tekoucí Pontar. Nejela-li do Bílého mostu ani do Rinde, mohla jet už jen jedním směrem. Do Ellanderu. Tam stopu našel. V uprchlickém táboře u svatyně si vzpomněli na štíhlou dívku na koni nezvyklé barvy. Ale nikdo si nepamatoval, kam odjela. Odjet ale musela, protože v táboře nebyla. A prohledal ho velmi zevrubně. Využil také pohostinnosti kněžek, aby poněkud vylepšil svůj značně zanedbaný zevnějšek. Bylo to sice poslední, co ho trápilo, ale pragmaticky musel uznat, že se špinavým šupákem nikdo mluvit nebude. Rinde mu v tom směru bylo poučením. Jezdil pak ještě nějakou dobu po okolí a pátral, ale stopa vychladla. Spal přitom po lesích, občas našel jeskyni… Muselo to zákonitě skončit, jak to skončilo - když se znovu objevil v Ellanderu, vypadal ještě hůř, než předtím. Měl zápal plic a stěží se udržel v sedle. Jeho kůň nevypadal o nic líp.
***
Zaklínač seděl u jednoho z ohňů, jakých hořelo v ležení nespočet. Seděl kousek dál od všech ostatních i ohně a tak ho halilo přítmí, když k němu plameny až tolik nedosvítaly. Vítal to. Na tváři se mu usadily chmury. Stále viděl před sebou ten vzkaz, když se vrátil do krčmy. Promiň, Darku.
Včera nasadil korunu své snaze nechat se zabít. Nechal se naverbovat do vojska. A teď mu vrtalo hlavou, bylo-li to chytré rozhodnutí. Ne, že by se bál smrti, jen přestal lpět na životě. Bez ní stejně neměl život valný smysl. Přemítal spíše, jestli nevzdal pátrání příliš brzy. Když ho v Ellanderu kněžky vyléčily, vzal několik zakázek. Náročných. Nebezpečných. Vlastně, čím dál nebezpečnějších. U poslední většina lidí pochybovala, je-li vůbec v jeho silách. Ale on to dokázal. Utrpěl zranění, ale zakázku splnil. Většinu výdělku věnoval svatyni, ale i jemu zbylo v měšci dost. Konečně zase mohl přenocovat jako člověk. V náhlém impulsu se vydal zpět do Wyzimy, jestli se Tea náhodou neobjevila tam. A v dalším náhlém impulsu vstoupil do vojska, když se jeho naděje ukázala planou.
No, vrátit už se to stejně nedalo. To by byla dezerce a to se nejen příčilo jeho morálním zásadám, ale také to znamenalo ten nejtvrdší rozsudek, kdyby ho pak chytili. A zvlášť teď, když byla válka. No co už, po válce budu hledat dál. Třeba ji někde náhodou potkám. Jak hluboce se mýlil.
