„Kam pak si myslíte, že jdete?!" křikl znovu strážný, když jsem na první jeho křiknutí nezastavili.
Podíval jsem se na Jungkooka, jak vyděšeně kouká všude okolo.
„Byli jsme jenom sbírat bobule a teď jsme na cestě domů," řekl jsem, co nejvážněji.
„A kde je tedy máte?" zeptal se strážný znovu.
„Můj bratr omylem klopýtl o klacek a rozmačkal je," odvětil jsem.
„Myslíš si, že jsem tak blbý synu vládců?" řekl ublíženě a pomalu šel k nám. Hned jsme okolo nás utvořil štít.
„C-co budeme dělat?" zakoktal Jungkook.
„Ty teď zmizíš a řekne ostatním, co se stalo," řekl jsem vážně a snažil se soustředit na udržení štítu.
„Nemohu tě tu nechat!" začal hned odporovat Jungkook.
Ten strážný se snažil dostat skrze štít, a když zjistil, že mu to nejde zavolal si posily.
„Jungkooku! Dlouho to neudržím. Půjdeme támhle za ten strom, ty víš, co musíš udělat a já pak zruším ten štít," zavrčel jsem zkrze zuby.
„Jim-" hned jsem ho zastavil slovy:
„Prostě udělej, co jsem řekl!" zavrčel jsem. Jenom přikývl a bylo vidět jak se mu tvoří slzy.
Došli jsme za strom, kde se Jungkook hned zneviditelnil.
Když jeden ze stráží udeřil do mého štítu, udělal jsem, že už nemám žádnou sílu, jenom aby mohl Jungkook informovat ostatní.
Snad se nikomu nic nestane...
