I just love you. [Beeduo / Tubboo] ✔︎

~ 4 - Pravda... ~

POV: Tubbo

Přemýšlel jsem dlouho, možná až nezdravě dlouho. Bylo pozdě večer, přesný čas neznám, ale když jsem se podíval na mobil zhrozil jsem se. Mobil ukazoval '19:57' a Ranboo furt nikde, bál jsem se, že se mu něco stalo. Seděl jsem na pohovce a koukal na dveře, doufal, že se každou chvílí rozletí a Ranboo za mnou přijde a já mu budu moct říct, že to vlastně cítím stejně.

Koukal jsem se na dveře a čím déle jsem se tam koukal, tím víc jsem se bál. Po dlouhý době co jsem si konečně přiznal, že ho mám rád víc jak nikoho jiného, byla představa toho, že se mu něco stalo hrozná. Do očí se mi začali hrnout slzy, jen jsem si je otřel do rukávu mikiny.

===

Už je '21:26' je pryč zhruba 12 hodin, nevím kde je, co dělá, jestli je v pořádku, zkrátka nevím nic. Věděl jsem každopádně, že hledat ho bude k ničemu, protože město kde bydlím je velké a kdyby se náhodou vrátil a já ho mezitím hledal venku, ve tmě a mrazu, bylo by to taky na nic.

Přemýšlel jsem nad vším, třeba se jen ztratil, to by byla jedna z těch lepších možností, ale když jsem pak pomyslel na to, že by ho třeba srazilo auto, že umrzl, nebo že já nevím...že se prostě něco stalo mi nahnalo hrůzu a nejen to, ale opět slzy. Teď jsem je, ale nemohl už jen tak zastavit.

===

'23:46' a já stále sedím na pohovce, stále se mi nedaří zahnat slzy a špatné myšlenky, Jsem schoulený v klubku a čekám, jestli se v těch zatracených dveřích objeví.

Najednou se pomalu otevřeli dveře, stál v nich vysoký, hnědovlasý kluk, který byl od mrazu červený až na uších.

Když jsem zvedl pohled, viděl jsem mého kamaráda.

Ranboo za sebou zabouchl dveře a běžel za mnou na pohovku. Přisedl si, asi radši nic neříkal, aby to nějak nezhoršil. Já ho hned silně objal a už ho nechtěl pustit, aby se zase nevypařil jako pára. On chvíli z překvapení nic nedělal a pak mi objetí opětoval, ale ne tak silně.

"Já se o tebe bál!" řekl jsem mezi vzlyky, "byl jsi pryč asi 14 hodin!" řekl jsem ještě, ale mluvení mi v tuto chvíli moc nešlo, protože co sekunda do vzlyk.

"Promiň, Tubbo, nechtěl jsem" řekl. Hladil mně po zádech, abych se uklidnil, po nejméně hodině se mu konečně povedlo uklidnit, ten ubrečený, vystrašený a ustaraný uzlíček neštěstí, který přestavoval mě.

Ranboo seděl v tureckém sedu, mezitím co mi stále hladil paži, abych byl v klidu, ale už to nebylo moc potřeba

"Proč jsi odešel? Kde jsi byl? Proč tak dlouho?" zeptal jsem se na pár otázek.

"J-já jsem prostě, chtěl být sám se sebou, abych si vše ujasnil, promyslel, byl smutný. Byl-"

"Smutný?" skočil jsem mu do řeči, představa, že moje (ne)reakce ho udělala smutným, dělala smutného mě.

On na to jen přikývl a pokračoval "Byl jsem nejspíš v nějakým parku nedaleko odsud. Dlouho jsem byl pryč, protože jsem nechtěl- nechci- aby jsi mě nemusel vidět po tom co jsem ti řekl........to co jsem ti řekl"

"Tak proč jsi se vrátil?" zeptal jsem se ho dodatečně "J-já....chci....ne- nechci...chtěl jsem....myslel jsem si, že už budeš spát, chtěl jsem tedy jít pro moje věci a-" odmlčel se na chvilku a pak dopověděl "chtěl jsem odletět zpět, aby jsi mě už nikdy nemusel vidět, po.....po tamtom" a koukl se na mne já na něj "T-ty....ty jsi mě chtěl opustit?" Ranboo byl smutný z toho, že musí přikývnout na souhlas. "Chtěl, nebo...já nevím" přisunul jsem se blíže k němu, on přesunul svou ruku z mé paže na moje vlasy. "Já, ale nechci, aby jsi odlítal." řekl jsem a koukl se na něj znovu, on se na mě podíval zmateně zpět.