Ještě jednou se vrátíme

Ještě jednou se vrátíme (variace VI.)

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Přišla za mnou. Neviděla prý jiné východisko. Donutila mě být hrubý. Jinak... Neměl jsem zrovna velkou chuť zkoušet sílu svého sebeovládání. V tomhle směru jsem si opravdu nic dokazovat nepotřeboval.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Dívala se nechápavě. Ukázal jsem dveře. Byl jsem přece zcela jednoznačný. Bez okolků se posadila. V křesle připomínala spíš opuštěné ptáče. Uvěřil jsem dokonce, že se snaží vzbudit ve mně soucit. Možná byla víc než důvtipná. Ale určitě nebyla dobrá herečka. Uchechtl jsem se. Nevěděla, že jsem se už rozhodl.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Nikdy jsme si nic neslibovali. K takovým věcem se ani jeden z nás naštěstí nesnížil. Ale... byla tu jistá možnost, kdyby se rozhodla jinak. Rozmlouval jsem jí to. Dokonce se ptala na můj názor. Ne, opravdu jsem nebyl přesvědčený o tom, že si ho má vzít.

Vás tenkrát z jara čekal jsem...
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

A nebyl jsem jediný, kdo nesouhlasil, kdo předpokládal... Tenkrát jsem znovu začal pochybovat o její příčetnosti, pokud ne rovnou o výši její inteligence. Někdy mě dokázala vytočit do běla. Jako nikdo.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Všichni tušili, že to nedopadne dobře. Jenomže já jsem byl jediný, kdo měl odvahu to říct. V určitých chvílích jsem naivní – myslel jsem, že se rozhodne jinak. Možná... možná jsem tenkrát měl být naprosto imbecilně čitelný.

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

A co s tím teď? Mám svoji hrdost, musí to přece vědět.

Neví.

Nechci ji tu.

Nezajímá se.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Odmítám přijmout použité zboží!

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Jsem si jistý, že tenkrát by se urazila a několik měsíců se mnou nepromluvila. Jenomže ona se zasmála! Možná trochu neobvyklým smíchem, ale zasmála se a vstala z křesla. Křivdil jsem jí. Byla blízko, byla cítit, byla i slyšet. Nečekala. Musela si stoupnout na špičky, aby mi položila dlaně na tváře.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

A pak se její tvář rozostřovala.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Byla stále blíž.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Až zůstaly jen obrovské černé zornice.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?