Odkud vítr vane

Jistá podobnost

Nikdy, ale jakože fakt nikdy by mě ani nenapadlo, že se probudím s pekelně ostrou kocovinou a v náručí mi bude hybernovat omega.

Nakrčil jsem nos a s úšklebkem opatrně zdělal klukovu ruku z mého boku a odsunul se od něj.
Spal, opravdu spal jak dřevo a nevypadal, že se v nejbližší době vzbudí.
Byl oblečený, což mě přesvědčilo, že jsem žádnou kokotinu neudělal.

Povzdechl jsem si. Úlevou i zklamáním, protože jsem podlehl omeze. Děcku. A hlavně svým pocitům k Yukirovi.

Sesunul jsem se ke kraji postele a nestabilně se postavil na nohy, které se mě stále snažily společně s kocovinou poslat zpět do postele.

Nabral jsem rovnováhu a prvních pár kroků vpřed vybalancoval, než jsem zase začal chodit jak normální člověk bez handicapu.

Celý byt smrděl po mně a mých feromonech.

Divil jsem se, že ta omega to přežila střízlivě bez hárání a že byl vůbec schopný vedle mě ležet. Ani na sobě jsem necítil jeho feromony.

Ještě jsem si vzal nějaké tmavé oblečení, do kterého jsem se po sprše chtěl převléct.

Touto dobou bych měl sedět v kanclu a dělat papíry jak idiot, rozčilovat se nad svojí neschopností, jak jsem to všechno nechal dojít až sem.

Bosky jsem si došel do haly pro telefon, kde na mě čekalo nemálo zmeškaných hovorů od Haiseho, který se všechno musel dozvědět až dnes ráno.

Teda, už dopoledne.

Nikdy jsem nezaspal, ale jednou se to asi stát muselo.

Přesto jsem se nikdy nevyspal tak dobře jako dnes.

A ne díky omeze, ale alkoholu. Určitě díky alkoholu.

Telefon jsem schoval zpět do kabátu a zapl klimošku i otevřel okna. Potom jsem se na chvíli ohlédl za sebe do ložnice na spící bílé tělo, než mě nohy donesly do koupelny.

Ztrhal jsem ze sebe oblečení a všiml si několika modřin na mém břiše. Dost dobře zabarvených.
Neubránil jsem se úsměvu.

Nikoho jako on jsem ještě nepotkal.

Bylo vtipné, jak jsme si tu nenávist vraceli. Přesto jsem nebyl schopný vydat ani hlásku o něm, když jsem byl u majtele klubu, kde jsem tu omegu chtěl prodat.

Jen jsem se ztrapnil, jak jsem tam tiše seděl a přemýšlel, proč se ho nechci zbavit. Proč to kurva nejde.

Asi je mezi námi jistá podobnost..

Vlezl jsem do sprchy a pohnul kohoutkem tak, abych nastavil studenou vodu. Ta byla vždy dobrá na probrání.

Kocovinu a vztek ale nesmyje.

Místo prodeje bledé omegy, který jsem plánoval, mi zavolali z nemocnice.

"Pane Wisi, Váš 'asistent' zkolaboval. Zrovna ho přivezli."

Ohlásila mi zdravotní sestra.
Cítil jsem se jak idiot už předtím, ale ten telefon moji mysl otočil o 180 stupňů.

Myslel jsem si, že se Yukirovi nic nestalo, že byl jen přetaženej. Divný pocit se mi ale ustálil v těle a já nemohl pak už myslet na nic jiného.

Ale když jsem do tý zajebaný nemocnice dojel a viděl Yukira na lůžku jak spí, myslel jsem si, že obavy ze mě spadly a že je všechno OK.
Opravdová rána ale přišla v zápětí deseti vteřin, když mi v dlaních od sestry přistál snímek ultrazvuku.

"Vaše omega je těhotná, málem dnes potratila. Ale dítě i on jsou stabilizováni. Musel to před Vámi asi tajit, protože jeho břicho bylo stažené obvazy po dobu 9 týdnů. Všechno je ale už v pořádku. Takže gratulujeme!"

Ta slova se mnou zamávala tak, že jsem měl chuť rozmlátit celý svět včetně Yukira a Haiseho.

Já s ním totiž nikdy nebyl.

Jak bych taky mohl.

Ten parchant svoje těhotenství s Haisem tajil tři měsíce.

Tři zasraný měsíce, aniž by to někomu řekl.
Ani Haise, který je otec, to nevěděl. Přitom ten kretén měl vědět, co k čertu dělá.

Zaskřípal jsem zubama a uhodil do mokré zdi, až mi zakřupaly klouby a malý pramínek krve se mi roztekl po prstech.

Nesnáším to. Nesnáším ho. Proč se tohle kurva děje..zrovna teď, když už se mnou a jinými vyjebává další stovka věcí.

"Jsi v pohodě?"ozvalo se najednou do šumu sprchy a kapek.

Nervózní hlas za dveřmi, který patřil bledé omeze. Omeze, kvůli které se moje emoce a city začaly projevovat a uvědomovat si něco, co jsem nikdy nechtěl.

Že mi asi na někom záleží.

"J - já jsem slyšel ránu, tak.."vykoktal potom, co neslyšel po chvilce moji odpověď.

Otočil jsem kohoutkem abych zastavil vodu.

"To nic,"vydechl jsem hluboce a natáhl se po osušce, zatím co za dveřmi byly slyšet rychlé kroky, jak omega odťapala pryč.

Jen zkontroloval, jestli žiju.

Ta omega je opravdu zvláštní.

Jakmile jsem opustil koupelnu, trochu jsem doufal, že omega šla znovu spát, nebo že mě seřve za to, jak jsem ji včera donutil se mnou ležet v objetí..

On ale stál uprostřed haly a důkladně si mě prohlížel hned, co jsem zavřel za sebou dveře od koupelny.

Kontroloval každý centimetr mého oblečení, tváře a prstů na nohách, dokud nenarazil na rudé odřené klouby na mé pravačce a čerstvě zaschlou krev, kterou asi díky pachu hledal.

"No ty vole, ty jsi hovado," oznámil mi a zamrkal na mě velikýma světle modrýma očima jak akvamaríny.

Bílé vlasy mu trčely na všechny strany světa jak ježkovy bodliny a bledá kůže sotva splývala s jeho sněhovýma řasama.

Viděl jsem ho, jak skoro svítil. Každou jeho nenápadnou pihu na tváři jsem viděl, ačkoliv jsem byl totálně na hovna a z mojí hlavy byl chumáč ostrých jehel.

V duchu jsem se zasmál.

Asi to bylo přesně to, co jsem potřeboval vidět a slyšet.
Někoho, kdo cítil podobnou bolest jako já, přesto je jeho duše silnější než ta moje.

Tahle omega mě nepřestává překvapovat.

Sakra, jak já ji nesnáším.

Koukal jsem na něj, stejně jak on na mě. Zmateně z toho, co se děje.

"Sebedestruktivní debile, máš tady někde obvazy?"neodpustil si pěkné oslovení a starost.

"Zase ti krvácí bok?"

"Ale hovno, tvoje ruka,"odsekl a málem hodil hubu o schodek, když se zapomněl a tiše zaklel.

Opadly mi z obličeje vrásky a hruď mi naplnil divný pocit.

Netušil jsem, co to je. Dlouho jsem se tak necítil, a proto jsem to nepoznal.

Byl jsem ale překvapen, že i přes tu nenávist, kterou mi dává najevo, mu stejně nejsem úplně jedno.

Stejně, jako on mně.

Asi jsem udělal dobře, že jsem se ho nezbavil.