Young & Beautiful (Larry Stylinson) CZ PŘEKLAD

32.3

🎶 1D - Fools Gold🎶

Až když se Louis chystal opustit školní brány mu došlo, že ještě není ráno, ale pořád převážně noc.

S nadáváním šel zpátky k sobě do bytu. Možná aby si zdříml, možná aby si dal šálek čaje, nebo možná aby tam jen chvíli v tichosti poseděl. Ale vrátil se hlavně protože byl Zayn pořád v nemocnici, chtěl být sám a čekal, až dorazí Liamovi rodiče, a Louis teď nemohl mluvit s Harrym.

Ne, když to kurva nedokázal unést. Ne, když zvracel pocity a emoce a slova, jakým nerozuměl. Teď se děly důležitější věci.

A krom toho—jen kolikrát Harry potřeboval Louise odmítnout, než mu to docvakne? ( Hodněkrát, očividně.)

Byl ztracený v myšlenkách, když otevíral dveře do bytu, obloha byla pořád tak nějak námořnicky modrá, hvězdy o trochu slabší, a na svět se začínaly uvolňovat jen ty nejchabější špičky slunce.

Byl ztracený když rozsvítil světlo, a tak neviděl postavu sedící u stolu ve tmě, neviděl prsty, jaké svíraly blonďaté vlasy.

Místo toho se, ve svém spěchu složit se ke kuchyňskému stolu a -možná?- brečet, skoro složil na Nialla.

"Doprdele!" zaječel, vyskakujíc, jak sebou Niall trhl. Posbíral se, dovolujíc svým myšlenkám ztichnout, a pak, s zahřívajícím se srdcem, těžce vydechl, "Nialle?!"

Ale Niall nic neřekl.

Jen si rukou sklouzl na obličej a skryl se, a jeho kůže byla vlhká, matná a měla odstín slz, a on byl oblečený k dokonalosti a kompletně rozepnutý a..

A co se to dělo?

"Nialle?" zeptal se Louis znovu, váhavě, vnímaje toho chlapce před sebou jaký byl... špatný. Zkrátka špatný.

Niall byl jasný a živý a neovlivněný. Ne...tohle.

"Co se děje, Irsko?"zeptal se, hrál na ležérnost, na lehkost, ale Niall jen zavrtěl hlavou a —

A Louis si pomyslel, že právě slyšel...tichý vzlyk? Jako. Skutečný vzlyk?

Panikařící, zděšený a sakra pořádně zarmoucený— tohle nejspíš bylo ještě víc srdcervoucí, než Zaynovo zlomení — Louis umístil svou paži kolem Niallových ramen, přitiskl si ho k sobě, a Niall se do něj ihned ponořil a jeho ramena se třásla, jak tiše plakal.

Co se dělo co se dělo co se dělo.

Louisova krev hučela. (Nejhorší. Noc. Vůbec.)

Nějakou dobu takhle zůstali, Louis se držel v klidu, protože se z něj stal tak trochu expert na vypořádávání se se slzami, jen Nialla tiše držel a snažil se brát každý moment tak, jak přicházel, než explodoval, a Niall se třásl, příležitostně vydával drobné, bolestivé zvuky a Louis jen poslouchal, protože tam nebylo nic jiného, co mohl dělat.

Nakonec se ty zvuky utišily a třes se zmírnil, a Louis čekal dál.

"Posral jsem to," bylo, co Niall konečně řekl, slabě a utrápeně.

Louisovo srdce se trochu zlomilo, když si vedle něj sedl.

Když konečně snížil ruku, jeho obličej byl červený a flekatý, vlasy měl pokřivené přípravkem a stopami svých prstů a jeho oči byly ztracené, oteklé a karmínové. Vypadal zlomeně. Louise to přimělo polknout.

"Jak to myslíš?" zeptal se Louis jemně, ani trochu neuvolňujíc svůj stisk.

"Fakt hodně jsem to posral, Lou," řekl, a jeho obličej začal znovu padat, oči se mu začaly mačkat a ne, ne, ne, bylo tam teď prostě až moc pláče.