Proč Mě Nenávidíš

4

Konečně jsem přišla domů. Po dvou hodinách cesty. Otevřu vhodové dveře, odloím si věci a rozhlédnu se po baráku. Vypadá to jako by nikdo nebyl doma. Najdenou se z kuchině vyřítí máma.
"Panebože zlatíčko." Začne mě obímat. "Strašně jsem se o tebe bála. Volal mi Nick, že prý si utekla ze školy a nikdo nevěděl kde jsi. Přijela jsem hned domů. Moc jsem se o tebe bála. Jsi v pořádku? Co se stalo?"
"No uhm..." Nevím co říct. Máma toho na mě vybalila tolik, že jsem úplně ztracená. A odkdy má Nick číslo na moji mámu?! "Já- no- prostě jsem potřebovala na vzduch víš? Trochu si pročistit myšlenky. Promiň." To je to jediné na které se teď zmůžu.
"Je to zase kvůli té holce? Jak se jmenuje...Rebeka?" zeptá se máma. Lehce přikývnu. "Ach zaltíčko." Teď si mě k sobě opravdu přitáhne, jakoby jsme se už nikdy nemuseli vidět. Trochu mě dusí. Ale naštěstí obětí povolí a máma dodá "Ničím se netrap a bež si nahoru odpočinou. Omluvím tě ze školy na jak dlouho budeš potřebovat ju?"

Všechno co chci dělat je, zahrabat se tak hluboko, až už se nikdy nevyhrabu. Lehnu si na postel a zadívám se do stropu. Uhhhh, Rebeka je takova píča. Aspoň že mám Nicka. *CINK* Ha, my o vlku. Přišla mi zpráva od Nicka.
Hej!! Si vpohodě? Tvoje máma mi psala že jsi přišla domů. Kde si byla? Hned přijdu k vám!! Bože, hysterka. Upřímně, teď nevím jsetli mu mám napsat at nechodí, nebo ať přijde a už neodchází.
Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Mám Rebeky po krk.
Chápu je to svině.
Nedělej. Je to tvoje sestra, takže ji musíš mít rád.
Jo, ale jen někde hooooodně hluboko. To je jedno, jsem u dveří. Přijď otevřít. Wtf jak se sem dostal tak rychle?! To je už jedno. Seběhnu dolů po schodech a málem u toho hodim držku. Otevřu dveře a fakt tam stojí.
"Omujbože si v pořadku." ujistí se a přitáhne si mě do pevného sevření. Ještě jednou se odtáhne, aby zkontroloval, jestli jsem to opravdu já, a pak mě obejme.

"No taaaak, co můžu udělat abych tě rozveselil?" říká Nick a třese se mnou, abych se trochu probrala.
"Zakopej mě. Prosím. To je všechno co chci."
"Jo, jasně. A kdo mě jako bude doučovat matiku??"
"Někoho si najdeš."
"Ty voleeeeeee." zasténá. Začnu se smát, a po chvíli se přidá i on. A tak se tam tak válíme, na mojí posteli, v mém pokoji. Dva studenti, kterým je už život jedno a chovají se, jako by na světě neexistovalo nic, kromě jich dvou. Možná, kdyby jste nás viděli někde venku, řekli by jste si, že jsme krásný pár. Já si ale nedokážu představit, že bych měla vztah s Nickem. Nebo vůbec nějaký vztah. Buď bych totiž zabila já jeho, nebo on mě. A nebo by jsme se zabili navzájem. Prostě jsme lepší kámoši, než bychom kdy byly milenci. "UŽ TO MÁM!" vykřikne po chvilce Nick a vystřelí z leže do stoje dřív, než stihnu pochopit to, co řekl. Teď už pochoduje po pokoji sem a tam. "Uspořádám večírek. Zítra. U nás."
"Jsi blázen? Vždyť zítra je škola? A co tvoji rodiče??"
"Puso," řekne klidněji, než zhulenej kuchař. "zítra je pátek. Takže bude víkend. A moji rodiče jsou pryč. Takže zbytek už je lehkej. Pozvat lidi, zařídit jídlo a pití, a pak už čekáš, jestli se někdo ukáže. Easy peasy."
"Jo. Akorát tam bude Rebeka. Takže operace padá."
"Jsi moc pesimistická. Rebeka večírky miluje. A stejně, má něco se jejím klukem."
"Cože?! Ona má kluka?" Nejpopulárnější holka má kluka. Jasně není se čemu divit. Ale přece mi to nedáva smysl. Celou tu dobu, co znám Rebeku, jsem nikdy neslyšela, že by měla kluka. Takže jsem si myslela, že žádného nemá. Teda, ne že bych žárlila.
"Nějakýho třeťáka. Idk. Hlavní je, že si to užiješ."
"No když myslíš."