Piltover bylo bezpochyby nádherné město. Ráda jsem se procházela jeho ulicemi, přičemž cestu mi ozařoval měsíc na obloze bez jediného mráčku. Nebála jsem se sama objevovat zákoutí tohoto města. Kriminalita tu byla velice nízká a všude se pohybovala ozbrojená stráž, připravena kohokoliv zpacifikovat, kdo by se snad rozhodl porušit noční klid a rebelovat. Přesto mě tížil tlak na hrudi, když jsem si vzpomněla na Podměstí, kde jsem před pár lety ještě žila. Hygiena byla v Zaunu příšerná, lidé žili ve svrabu, vzduch byl tak těžký a špinavý, že usedal na plíce a dráždil průdušky. I tak mi však nějakým způsobem to místo přirostlo k srdci. Člověk každý den bojoval o život, ale alespoň se něco dělo. Zde jsem měla pocit, že jsem se zasekla na jednom místě, že čas jde až ukrutně pomalu, či se dokonce zastavil, a já brzy umřu nudou. A tak jsem utíkala z toho zdárně perfektního místa.
,,Dynrily, kolikrát ti mám říkat, abys nic nenosila," byla to řečnická otázka. Moje rodina žila v Podměstí, kam jsem je chodila navštěvovat. I když moje pochůzky neschvalovali, vždy jsem v jejich očích viděla, že jsou z mé přítomnosti šťastní. Alespoň někteří z nich.
,,Mami, kde je?" Opírala jsem se o stůl, za nímž seděl můj mladší bráška. Zrovna zkoušel nové pastelky, s nimiž čmáral na papír. Jazyk měl při tom soustředění vyplázlej a zkouslej mezi zuby.
Matka ustala v činnosti, při níž vykládala jídlo z tašek do skříní. ,,Tasri, prosím," mamka rukou pokynula na mého brášku, co otráveně protočil panenkama. Nasadil si sluchátka na uši, jejichž kabel držel jen díky boží vůli.
Zhluboka jsem se nadechla. ,,Mami, takhle to dál nejde," zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu.
,,Snaží se," oponovala, ač velice chabě. Každej se snažil více než on.
Odpíchla jsem se zadkem od stolu a přistoupila k mamce zezadu. Ruce jsem položila na její ztuhlá ramena.
,,Pojďte semnou," šeptla jsem ve snaze ji konečně přemluvit.
,,Už jsme o tom několikrát spolu mluvily," hlas se jí zlomil. Opřela se dlaněmi o linku.
Nesnášela jsem tyhle debaty. Obě jsme byly tvrdohlavé a většinou to končilo hádkou, přesto jsem to stále zkoušela dokola a dokola. Přirovnala bych naše rozhovory k zaseklé gramofonové desce. ,,Podívej se na sebe!" Ukázala jsem na ní. ,,Ničí tě! Zničí i Tasriho!" A to já nedovolím.
,,Takovej není!" Ohradila se vůči mým slovům.
,,Jseš zaslepená! Copak nevidíš, proč jsem odešla? Ničilo mě to!" Tlak se mi zvýšil a spánky mi začaly tlouct, ,,máte u mě dveře otevřené, vždyť to víš!" Pokusila jsem se zklidnit svůj hlas.
,,Ale on potřebuje jen pomoct," To já tehdy taky...
,,Ta mu byla několikrát nabídnuta i poskytnuta. A co udělal? Zahodil ji!" Tasri na nás střídavě koukal. Jistě si žádné písničky nezapl. Už to nebyl malej kluk, co nevidí tu krutou realitu. Vždyť v ní každý den žil! Žil v té bídě, ze které se konečně mohl dostat ven a neopakovat mou pochmurnou minulost.
,,Bude lepší, když už sem chodit nebudeš..." Hlas měla tichý, přesto to vzduch přeřízlo jako sekera špalek.
,,Prosim?" Nerozuměla jsem, nebo jsem jen rozumět nechtěla. Pokoušela se ode mě distancovat?
Shodila ze sebe mé ruce. ,,Pro všechny to bude nejlepší. Ty máš svůj život tam, my zde. Tvůj otec se snaží, jen potřebuje čas a naši podporu. Já jsem připravena mu ji dát, Dynrily, což možná teď nechápeš, ale věřím, že mu odpustíš." Matka mi pohlédla do očí, ovšem brzy zrak sklopila.
Tvrdohlavě jsem řekla: ,,Vrátím se,"
,,To není nutné,"
Auu
Její slova řezala jako nabroušený nůž, co protíná vaše maso a bodá do slabých míst. Bolelo to. Dostala jsem se tak vysoko, abych pomohla své rodině, která o mou pomoc nikdy nestála. Přešla jsem ke svému bratrovi, kterého jsem políbila na čelo a pohladila jeho vlasy slepené nějakou tekutinou. V očích měl bolest.
Zmítala mou tehdence, vzít ho do náruče a utéct s ním, ale ještě nenadešel ten správný čas. Kdybych toto učinila, ztratila bych navždy svou matku a nedala Tasrimu na výběr. Tohle jsem nemohla...
Naposledy jsem se ohlédla. Matka se opírala o linku a snažila se držet neústupný výraz. Kapuci jsem přehodila přes své vlasy a vyšla ven, kde mě okamžitě udeřil ten těžký vzduch plný sraček. Byla jsem tak naštvaná, že jsem si ani nenasadila masku. Věděla jsem, že toho brzy budu litovat, až budu vykašlávat krev z úst. Vždy tomu tak bylo. ,,Uhni, krávo blbá!" Do mého ramena narazil nějaký muž. Ani jsem se neotočila, přestože mi ten hlas byl povědomí. Do nosu mě jen udeřil nesnesitelný pach doutníku a alkoholu.
Co mě však dokázalo dokonale probrat z mých temných myšlenek, byl křik mé vlastní matky. Srdce se mi roztlouklo a já se bezmyšlenkovitě rozeběhla zpátky k té pororozpadlé budově. Prorazila jsem dveře takovou silou, že rezavé panty povolily a dveře dopadly před mé nohy. Vznesl se vzhůru jen kouř prachu.
Dostal se mi pohled na mého otce, jehož žíly byly nepřirozeně naběhlé s podtónem fialové. V podlitých očích se mu odrážela neskrývaná agrese. To co stálo přede mnou mělo k obyčejnému člověku daleko a k mému vlastnímu otci ještě dál.
Matka ležela bezvládně na zemi a Tasri střílel z vylepšeného praku kusy nářadí a šroubků, co nahmatal po kapsách. Jakmile se po něm ohnal, vyndala jsem z pouzdra na boku kudku a řízla otce do ruky. Okamžitě se za zranění chytl. Nebylo to tepenné krvácení. ,,Zas ty!" Z úst mu vylétlo několik slin.
,,Vypadni od nich!" Žaludek jsem měla sevřený, ale strach jsem dusila hluboko v sobě. Nohy se mi podlamovaly, ale silou vůle jsem zůstávala v bojové pozici.
Ohnal se po mně. Naposlední chvíli jsem se prohla v zádech a pěst proletěla necelý centimetr od mé tváře. Nohu jsem vykopla k jeho žaludku. Ztratil rovnováhu a zastavil se až o zeď, ve které se utvořila díra. Divila jsem se, že neproletěl rovnou ven, protože stěny byly natolik tenké, že v zimě mé zuby drkotaly o sebe.
Byl ve značné výhodě. Jeho hmotnost byla dvojnásobek té mé, měřil o hlavu více a pohánělo ho to svinstvo, co bral již několik let. Třpyt byla sračka, kvůli které se dočista změnil. Už to nebyl ten člověk, co mě vychovával. Vlastně jsem dočista zapomněla, jaký byl předtím vším, než zaprodal svou duši.
Nepozornosti okamžitě využil a odhodil mě na stůl, který se pod mou váhou zlomil. Pastelky odlétly do stran. Užuž se napřahoval k další ráně, ale Tasri zahájil opět palbu. Matička zasáhla jeho čelo. Vzala jsem nohu od stolu a přetáhla jim otce po hlavě. Ani to s ním nepohlo. Jako ve zpomaleném filmu se otočil mým směrem. Pěstí zasáhlo jeho tvář. Vyrazila jsem mu zuby, co ještě v té odporné držce měl. Loktem zasáhl má žebra a přitiskl mě ke zdi, po které mě zvedal vzhůru. Kopala jsem nohama. Hleděla jsem do těch očí, co mě budily ve snech. Docházel mi dech, přesto se mi povedlo kudlu zabodnout do jeho druhé ruky, co byla celkově nahrazena různými kovy a šrouby. Přerušila jsem drátek, díky němuž mohl uchopit jakoukoliv věc. Dopadla jsem na zem a rozeběhla se fofrem ven.
Za běhu jsem se otočila, abych viděla, jaký mám náskok a neodpustila jsem si pozvednout nad svou hlavu Třpyt, co jsem čórla z jeho kapsy. Držela jsem ty křehké lahvičky, po kterých tak moc toužil, abych ho vylákala z domu.
