Do hedvábných peřin (Čkm na korekturu)

21)

K ordinaci jsem se vrátil vcelku spokojený, mám nakoupeno, takže se nemusí chodit do obchodu pro jídlo a sehnal jsem tu nejkrásnější věc, která bude Ethanovi sto pro slušet. Chtěl jsem se usadit v čekárně a počkat až můj milý vyleze, místo toho se z ordinace vyhnal doktor a drapl mě za paži.

„Musíte se mnou...hned!" poručil a vtáhl mě dovnitř. Chtěl jsem protestovat nebo aspoň naléhat o vysvětlení, jenže jsem viděl Ethana. Svého Ethana, ležet na lůžku jak tělo bez duše. „C-co se stalo?" hlesl jsem vyděšeně a vysmekl se doktorovi ze sevření. „Mentální kolaps... Seklo to s ním uprostřed sezení." řekl s naprostým klidem a usadil se v menším křesílku naproti lůžku. Nechápavě jsem se na něj podíval, to je mu to jedno, že mu zkolaboval pacient uprostřed sezení? 

„Promiňte ale....to nehodláte řešit, že se zhroutil!?" vyjel jsem lehce naštvaně, nesnáším lidi co si berou peníze za něco co neudělali. „Já to řeším pane Millere... Pan Cemble bude v pořádku. Tlak za poslední dny si vybral svou daň." zmateně jsem vydechl a usadil se Ethanovi k nohám. „Jak to myslíte? Poslední dny a týdny ho trápí jenom sny z minulosti." vysvětlil jsem zaskočeně a poposedl.

„Bohužel mám svázané ruce slibem, takže vám nic neřeknu... Sny ovšem nejsou to co vašeho Ethana trápí a já vás požádám, abyste ho vyslechl, než ho odsoudíte." řekl a zadíval se z okna. Zaraženě jsem seděl a zíral na muže, sedícího přede mnou. „Ethan...mi lhal..." šeptl jsem tiše, aniž bych věděl, že to byli má ústa. Prosím cokoliv jenom tohle. Slíbil mi že, lhát nebude, nechci aby mi lhal! Doktor se shovívavě usmál a zavrtěl hlavou.

„Tak bych to nenazval... Byl to spíš pud sebezáchovy vybudovány za všechna ta léta." řekl a zvedl se, jelikož blonďáček začal kňourat. „Ethane? Ethane si v pořádku? Nebolí tě něco?" zeptal jsem se starostlivě a přesedl si mu vedle k boku. „Teo...asi mi praskne hlava..." vydechl bolavě blonďáček a pokusil si sednou, to zasáhl doktor a lehce mu zatlačil na rameno. „Nikam nechoďte...ještě chvíli ležte, hlava se vám může pořád dost motat." řekl a podal mu sklenici vody. Ethan jí s díkem přijal a na ex do sebe vyklopil. 

„Počkejte pár minut, pak můžete jít domů. Ať si pan Cemble lehne a nevstává, za kolaps může z velké části i nepravidelné spaní." řekl přísně doktor a přešel ke stolu s papíry. Poslechly sme a počkali, když nás pustil vzal jsem Ethana do náruče. „Nic mi není Teo..." zašeptal zahanbeně a zrudl. „O tom si promluvíme doma, jestli ti něco je nebo není" řekl jsem přísně a vyšel ven. Ethan ztuhl a znervózněl, čílilo mě to o to víc, jelikož mě to utvrzuje v tom, že mi lhal.

 Celou cestu byl ticho, já se věnoval řízení a přemýšlel co může být tak důležité, že mlčel a nechal to zajít tak daleko, až se z toho složil. Ethan se lehce třásl a viditelně se snažil nerozvzlykat. Doma jsem ho usadil v pokoji na postel a sedl si vedle něj. „Ethane co kdyby si mi řekl co se děje? Doktor řekl, že máš velký problém... Něco mi tajíš, proč?" zeptal jsem se vcelku drsně, nechtěl jsem být hrubý, ale další lži už nechci poslouchat. 

Blonďák zbledl na křídově bílou a tiše zavzlykl. „Já... já necítím nic... Celých pět měsíců, jsem se bál ti říct, že náš první polibek byl jen reflex naučený z předešlých věznění." zavzlykal a schoval tváře za ruce. „Nechtěl jsem ti ublížit...ale je to příšerná tíha na hrudi, každý tvůj dotyk pálí, ale tebe to dělalo tak šťastným, že sem to prostě nedokázal zničit." zašeptal a trhl rameny, když jsem se prudce postavil. Všechno to byla jen lež... Celý náš vztah je založený na lži a donucení. 

Trhaně jsem vydechl a rychle odešel, schoval jsem se v knihovně a složil se na zem. Tichou místností se rozezněly vzlyky a odráželi se od stěn zpátky ke mě, nikdy jsem nechtěl aby se mnou někdo byl kvůli donucení. Pro bůh co kdybych chtěl zajít dál, než jsou jen polibky? Dovolil by to aniž by chtěl. Cítil jsem se jako monstrum, nejsem o nic lepší, jak tamti přede mnou. 

Na rameni mi roztřeseně přistála ruka a donutila zvednou hlavu. Ethan na mě koukal uslzenýma očima a lehce posmrkával. „Prosím Teo já....napravím to slibuji... Slibuju že budu spořádaný přítel, budu....budu se snažit, aby si se mnou byl spokojený, jen mě prosím neposílej pryč já....nemám kam jít." trhaně se nadechl a začal zase vzlykat. „Ethane prosím odejdi....jdi do pokoje." šeptl jsem a zavřel oči, nechci ho vidět. Teď ne. Seděl jsem na zemi v knihovně aspoň hodinu, než jsem se uklidnil.