Karma

0.29

Katastrofa se stala pár minut po tom, co jsme s Julianem opustili nemocnici.

Šli jsme kolem recepce, kde jsem nechal vylít kafe na sestřičku, která se k nám při příchodu chovala hnusně. Tak jsem jí to oplatil. Jenže Julian mě v tu chvíli úplně ignoroval a rychlými kroky vyšel z nemocnice.

"Kam tak letíš?" zeptal jsem se, když jsem ho doběhl. "To se tak nemůžeš dočkat mých rodičů?"

Jules se u auta otočil a mně uvadl úsměv na tváři. Tento pohled jsem moc dobře znal. Ten, kdy chyběl jen kousek, aby se rozbrečel. "Danny, já... nemůžu. Nechci poznat tvé rodiče."

Bylo to, jako by mi někdo srdcem prohnal kudlu. Párkrát jsem naprázdno otevřel pusu, než jsem si vzpomněl, jak se vlastně tvoří souvislé věty. "Cože?"

"Nemůžu to udělat. Přijde mi to jako velký krok, který prostě musíme podstoupit, jestli to spolu myslíme stoprocentně vážně," vyhrkl Julian. Jeho oči zvlhly ještě více.

"Však já to s tebou..." začal jsem, ale nedokončil větu. Co jsem chtěl vlastně říct? Že to s ním myslím stoprocentně vážně, když jsem se začínal bát jeho odtažitosti, když jsme se začali vzdalovat, málem spolu přestali mluvit? A já neudělal nic, abych to napravil?

"Vidíš?" mávl ke mně rukou. "Sám nevíš."

Mlčel jsem. Viděl jsem, že chce ještě mluvit dál, zatímco moje hlava nefungovala správně a já nevěděl, co říct.

"Od té chvíle, kdy jsi mi řekl, co dokážeš, to jde z kopce. A vím, že za to můžu hlavně já. Ale mluvil jsem pravdu, když jsem říkal, že se tě nebojím. Nebo že jsem ti odpustil to, že jsem málem kvůli tobě skočil ze střechy."

Skousl jsem si ret. Pořád jsem nenáviděl, když někdo zmínil cokoliv z té noci.

"Já se tě nebojím. Ale od toho, co jsi mi to řekl, vidím před sebou výraz mého táty, když ten debil, se kterým jsem se bavil, vytáhl na něj pistoli při té loupeži. Protože to šlo o život mému vlastnímu tátovi. A i když se někdy chová dost blbě, pořád je to moje rodina a já ho mám určitým způsobem rád. Když jsi mi řekl, že jsi to byl ty, že sis přál, aby jeho obchod vykradli... Od té doby mám o tom noční můry. Nebojím se o sebe. Bojím se třeba o svou rodinu. O své přátele."

Chvíli jsem mlčel a nechal jeho slova doznít. Pak jsem si odkašlal, abych našel ztracený hlas. "Nevím, co na to říct."

Julesovi ukápla slza. "Je mi to líto," zašeptal. "Ale nemůžu poznat tvoje rodiče," odmlčel se. "A sám vidíš, že tohle prostě nefunguje. Že poslední dobou to je o ničem. Já se snažil, fakt jo, snažil jsem se, abys nepoznal, jaký mám z tebe respekt."

Trochu jsem se uchechtl, což možná bylo trochu nevhodné, ale už se stalo. "Tak to se ti moc nepovedlo."

"Já vím. Protože vidím, že ty to víš."

I když bych měl něco cítit, necítil jsem vůbec nic. Mé tělo bylo jako tělo bez duše, protože jsem necítil žádné emoce, žádný smutek nebo zklamání. "Takže pojedeš teď domů? Nebo zpátky do školy?" zeptal jsem se.

Julian mlčky přikývl. Určitě si u mně musel myslet, jak bezcitný jsem, když jsem neprojevoval ani známku emocí.

"Tak jo," pokrčil jsem rameny. "Je konec. Chápu. Zavezu tě na nádraží."

Julianovy stekly po tváři nové slzy. Měl jsem hodně velké nutkání mu je setřít, ale neudělal jsem to, protože mi bylo jasné, že to bylo nemístné. Místo toho jsem kolem něj prošel, ani do očí se mu nepodíval, a sedl si na místo řidiče.

Jules stál ještě chvíli venku. Zrcátkem jsem viděl, jak si rukávy suší oči a v tu chvíli jsem ucítil první náznak nějakých citů, když jsem si uvědomil, že je mi to líto. Že jsem způsobil něco takového.

Pak se to už jen nabíralo. Když jsem zastavil před budovou vlakového nádraží, oči se mi leskly jako skleněnky, cítil jsem se stále prázdněji a měl jsem pocit, jako by mi chybělo celé srdce. I přes vlhké oči jsem ale nebrečel, jelikož jsem věděl, že to někdy přijde. Jen jsem nečekal, že tak brzy.

"Nebudu ti nic nalhávat," začal jsem. "Chápu, proč tohle děláš a nejsem naštvaný nebo tak. Věděl jsem, že na to dojde a sám jsem už párkrát přemýšlel, že já... se rozejdu s tebou. Nebylo ode mě fér, že jsem ti to neřekl hned na začátku."

Měl jsem. Protože pak bych se do tebe nezamiloval.

Málem jsem to vyslovil nahlas, ale zastavil jsem se.

"Jsme v pohodě?" zeptal se.

"Řekl bych, že jo," odpověděl jsem po chvilce. Julian přikývl a bez dalších slov vystoupil z auta. Neohlédl se, takže jsem ho mohl v poklidu sledovat, jak mizí dál a dál a cítil jsem, jak si stále víc uvědomuju, co se vlastně stalo.