Percy Jackson at Hogwarts

2.

Nico POV

"Nico.. Nico vstávej!!" uslyšel jsem v rozespalosti melodický hlas mého přítele. V polospánku jsem ho popadl za paži a stáhl jej do zahřátých peřin. Nejdříve se nic nedělo, ale po chvíli se ozval jeho zvučný cinkavý smích, což mě více přivedlo do reality.

"Už musíme jít!" řekl ještě s úsměvem na rtech a dal mi pusu na líčko. Will vstal a já jsem k němu jen natáhl ruce a jinak nic nedělal. On se na mě jenom podíval, jemně mě chytil za zápěstí a vytáhl mě na nohy. Nikam se mi nechtělo..

Přes ne pořádně zatažené závěsy do chatky prosvítalo sluneční světlo a za oknem si prozpěvovaly sýkorky. Opravdu hrozný den (Ten začátek ale zas až tak hrozný nebyl..).

"Už je půl deváté, měl by sis pohnout." řekl Will vycházejíc ze dveří.

Rychlostí hlemýždě jsem se dovlekl do koupelny, z koupelny do pokoje a během těchto pohybů jsem stihl udělat hygienu a začal se převlékat. Po včerejším večeru se mi vstávalo ještě hůř než každé jiné ráno. Když jsem totiž přišel otci říct, že budu na výpravě, tak mě zasypal papírováním a já jsem se do postele dostal až o půl sedmé ráno (asi je to dost přehnaná doba, ale...nwm). Nakonec jsem všechno zvládl bez jakéhokoli zranění a popadl kufr, o kterém si nepamatuju, že bych ho balil. Pravděpodobně Willova práce. Vyšel jsem ze dveří, naposledy se rozhlédl po srubu a namířil jsem si to k Thaliině borovici, u které už byla shluknutá většina lidí putujících se mnou.

"Tak jo lidi," začala Annabeth po tom, co přiběhl Leo "byla jsem za Rachel, rozloučit se s ní a ona mi řekla naše proroctví." odkašlala si a začala recitovat.

"Temnota a světlo k sobě nesedí, 

avšak se spolu na výpravu vydají.

S nimi pak sedm největších hrdinů,

vydá se do nepoznaných světů.

Ochraňovat chlapce budete,

v magií obdařené světě.

Chránit jej budete před

temným lordem Voldemortem.

Ten jež jej porazí,

je jeho starým nepřítelem."

Většinu z toho jsme všichni znali a věděli od Hekate, ale poslední verš mi nedával smysl. Jak jsem se tak díval na ostatní, taky jim to nedávalo smysl.

"Tak," spráskla ruce Hekate, jež se znovu objevila odnikud. Samozřejmě tím všechny vylekala. "když jsme si už vyslechli proroctví, můžeme rovnou přejít k obdarovávání vás magií." řekla zvesela.

"Postavte se do řady." zavelela a my jsme jako hodní polobohové bez řečí uposlechli a postavili se za sebe.

První v řadě stála Piper, která stejně jako my ostatní absolutně netušila, co se bude dít.

Hekate jí položila ruce na hlavu dlaněmi dolů, obě zavřely oči, ozval se zvuk jako by něco prasklo, LUP a celý kemp se zalil světlem. Celý ten proces trval jen ani ne minutu. Postupně jsme jeden po druhém přistupovali k bohyni. Čekal jsem, že to bude nějak zvláštní, ale bylo to jenom jako by mi zalehlo v uších a když jsem otevřel oči měl jsem v hlavě úplný zmatek, najednou jsem věděl všechno, znal jsem i to, co bych neměl vědět a znal jsem všechny obličeje a jejich jména.

"Dobře, tohle máme za sebou, přistupme tedy k dalším věcem. Tady máte dopis," vytáhla obálku a podala ji nejbližšímu člověku u ní, mojí sestře Hazel "a ten dáte řediteli školy Albusovi Brumbálovi." hned se mi vybavil jeho obličej "On už o vás ví a pomůže vám s krycím příběhem. Tak a teď se všichni chytněte svých zavazadel a chytněte se mě." řekla rozhodně.

Všichni jsme se chytili kufrů a snažili jsme se chytit bohyně. Leo při chytání se kufru zakopl a málem se skutálel z kopce, kdyby jej Jason nechytil za zápěstí právě včas na přesun.

Přesun byl rychlý, ze sekundy na sekundu, zdál se však až nekonečně dlouhý. Ani v nejmenším nepřipomínal cestování stíny. Bylo to jakoby mě vcucnul vír, nechal moje orgány jinde, točil mě rychleji než kola automobilu při nejvyšší rychlosti, pak mě vyplivl a všechny orgány se vrátily do mého těla s rozdílem, že byly na úplně jiných místech.

Objevili jsme se na malém náměstí, velikostně bylo skoro jenom dvorek. Okolo místa, kde jsme se přenesli stály řadové domky. Byly celé šedé a ponuré. Počasí taky nevypadalo moc vesele. Bylo zamračeno a vlhko.

"Tak a jsme tady!" zatleskala bohyně rukama, aby na sebe přilákala naši pozornost. "Toto je Grimmaudovo náměstí, lidi které hledáte najdete v domě číslo dvanáct. Mějte se dobře a obětujte mi něco dobrého!" řekla s úsměvem, zamávala nám a než jsme něco stačili říct, byla ta tam.

"Tak co teď?" začal hned Jason.

"Uhmm lidi?" upozornil na sebe Will "Kde je dům číslo dvanáct?" otočil se na nás s prstem fixovaným směrem mezi domy číslo jedenáct a třináct.

"Jsme ve světě magie," rozmluvila se Hazel "určitě je někde schovaný! Někde mezi těma dvěma domama!" rozhodla a nadšeně šla k nim.

"Ale jak se tam dostaneme?" zeptal se Frank a otočil se k Annabeth, jež byla celou dobu potichu.

"Třeba zabere sezame otevři se." zavtipkoval Percy, čímž alespoň trochu uvolnil napjatou atmosféru, jež mezi námi v tu chvíli panovala.

"Nevím, možná bychom mohli zkusit zaklepat na tu stěnu." navrhla Ann a Hazel už se chystala uskutečnit Annabethin nápad, když vtom se domy začaly pohybovat a tvořit mezi s sebou další dům, dům číslo dvanáct.

Všichni jsme se na něj dívali s ústy dokořán. 

Domy se od sebe posouvaly pomalu, ale dosti hlasitě. Překvapilo mně, že smrtelníci nic necítí a ani nevidí, a musel jsem proto uznat, že kouzelníci nejsou úplně tak k ničemu.

V oknech okolních domů jsem viděl, jak si nějaký muž středního věku zavazuje kravatu před zrcadlem. V dalším okně jsem zahlédl velice nelibou scénu v níž malá asi pětiletá holčička seděla se stejně starým chlapečkem, jež plakal, křičel a k hrudi si tiskl panenku v růžových šatičkách, na okně a stříhala panence, která spočívala v její malé baculaté ručičce, černé vlasy a smála se z plných plic. Od scény jsem odvrátil zrak k oknu v němž jsem uviděl dvě dívky, tak ve věku mého přítele, líbající se na posteli. Znovu jsem odvrátil zrak, tentokrát však směrem k domu číslo 12.

Chvíli se nic nedělo a my jsme jen užasle stáli a zírali na dům, který se před námi objevil. Pak však ze dveří vykoukla zrzavá hlava. Když nás osoba uviděla, hned se na nás zaculila a v očích se jí rozsvítily jiskřičky štěstí.

"Pojďte dál zlatíčka, už jsme na vás čekali!" oznámila nám a rukou nám naznačila, ať jdeme za ní do útrob domu, jež před malou chvílí ještě nebyl.

Pokračování příště, doufám, že se líbilo