Bez naděje

16.

K Mauře už chodil jen jednou za čtrnáct dní. Vlastně už přemýšlel, že sezení ukončí, ale neměl nikoho jiného, s kým by si mohl povídat. Prostě normálně povídat. Dnes se tam ale vyloženě těšil. 

Do ordinace vtrhl jak hurikán. 

Pozdravil a hned ze sebe začal chrlit informace, které zjistil od Holmese staršího. 

Svůj proslov zakončil slovy. 

"Já tomu prostě nemůžu uvěřit. Ten zmetek to věděl, nebo aspoň tušil, Sherlock by ho přece nežádal jen tak…." 

"Johne, možná mu to nedošlo, nebo se mu v tom snažil zabránit…., sebevrazi jsou často velice vynalézaví…" 

"Ne, ne Mauro. Vy v každém vidíte jen to nejlepší. Neznáte ale Mycrofta. Musel vědět že,....." 

John se konečně posadil. " Vždycky, když mám pocit, že se to nějakým způsobem začíná rovnat, že mám svůj život konečně pod kontrolou, nějak se to posere. Prostě nějak. A já můžu začít znova. Navíc, definitivně jsem to ukončil se Samem. Teda vlastně nebylo co ukončovat. Prostě jsem mu řekl, že se nedočká…. "

Maura si jen povzdechla. Z terapeutického hlediska nebylo vhodné hledat nový vztah, když člověk nebyl schopný ukončit nebo opustit předešlý a John měl pořád plnou hlavu Sherlocka, ale měla Johna ráda a tak nějak doufala, že se to v tomto případě nepotvrdí. Doufala, že s tím tmavovlasým doktorem  najde John klid a štěstí. 

"Jak to vzal?" řekla nakonec. 

….. 

Johna čekala páteční služba na klinice a sobota na pohotovosti a v neděli měl volno. 

Přemýšlel jak ho stráví. Tohle bylo nejhorší, čas mezi službami nějak zabil. Úklid, běhání, nákup…. Ale celý den volna? Den volna byl prostě děsivý. 

Na klinice nuda. Hezká Mary nebyla v práci a pořád se ještě neodhodlal jít za Sárou. 

Na pohotovosti bylo naopak adrenalinu až příliš. Na sjezdu z dálnice došlo k hromadné nehodě. Nemocnice byly zavalené akutním příjmem. a St. Thomas byla nejblíž, takže pacienty ve vážném stavu vozili přirozeně tam. 

John se vážně snažil. Nebyl na to sám. Ale život z toho chlápka co byl na stole vyprchával každým mililitrem krve, který se mu ztrácel z mnoha řezných ran. Srazil se s dodávkou, která převážela velké, skleněné tabule…. Největší, asi dvaceti centimetrový střep, měl zabodnutý v pravé plíci. Zbytek těla pokrývaly další a další střepy. Vytáhnout, zašít. Vytáhnout, zašít. A tak pořád dokola. 

Najednou se od monitoru ozval zvuk, který lékaři nesnáší ze všeho nejvíc. 

Zástava. 

Bojovali. Bojovali dlouho. Bylo to zbytečné…. 

John odstoupil od stolu. 

"Dr. Watsone, běžte se umýt a odpočiňte si. Nejhorším je za námi" chytla ho za paži sestra. 

Neměl už sílu odporovat a tak šel. 

Ve dveřích ze sálu se s někým srazil. 

Greg. Greg Lestrad. 

"Ahoj Johne" řekl Greg a uhnul očima. 

Johnovi to najednou přišlo k smíchu. Všechny ztratil. Sherlocka, Sama, Molly… Grega ztratit nechtěl. 

"Nepůjdeme zítra na pivo? Mám volno." 

Greg se mu zadíval do očí a kývl. 

"V šest, jako obvykle" a byl pryč.