Poeta je jen popleta

Zlomená

Větev si pod sebou řežež,
tak už ty lidi proboha neřeš!
Čemu se pak divíš,
když ve tři ráno civíš?

Civíš do zdi, přemýšlíš tiše
jako zlomená větev ve víru,
nohy i tělo máš jako z plyše,
odletět chtěla bys na drakovi z papíru.

Uletět před problémy a starostmi,
vše se ti sype jako domeček z karet.
Už nemáš v sobě tolik jiskry a radosti,
nikoho kdo pohladil by tě po tváři, či dál polibek na ret.

Bojíš se, padáš strachy, cloumají s tebou emoce,
před sebou máš jen krachy, upadáš do ticha bezmoce.

Potřebuješ si vyčistit hlavu,
vypadnout někam do ciziny
myslet chvíli jen na zábavu,
nechat vyšumět ten strach mizivý.

Vždyť jste mladá, co byste chtěla,
říká ti každý nahlas od plic,
ty kůži by sis pro svou práci sedřela,
a pro někoho to stejně není nic.

Já ve tvém věku žila život,
a co máš ty? Hovno z toho.
Stal se z tebe špatný pilot,
co nikdy neprožije důstojný život.

Závidím ti tvůj věk velice,
protančila bych střevíce,
na všechny bych kašlala,
prachy jen roztáčela a sypala.

Každý jen soudí podle věku,
nikdo s ničím není spokojený
jen se podívej, na nádheru.
Slýchám den ode dne častěji.

Nevím co dělat, jak se zachovat,
starší se udělat nezvládnu
dokážu v klidu vystupovat,
a jen čekat až zestárnu.

Já ale nechci jen nečinně čekat
a nechat svůj život plynout
Nechci a nebudu  ani před nikým smekat
teď už nemůžu v životě nic minout.

Žárlivá manželka po mně řve,
žádá si vysvětlení, neprávem,
jako tygr za dítě se rve,
přijdu si jak v televizi,
kde řeší se soudní spory, tak paní kolegyně, proces zahájen.

Souhra okolností k šílenství mě dohnala,
Nejspíš bych to vlastně byla i čekala,
kdyby se nestal provar a z velblouda stal se nám komár.

Logické vysvětlení zařízeno,
má jiskřička života na chvíli je pryč
veškeré alibi potvrzeno,
teď si na mě vezmi bič.

Prý to moc hrotím, jim o nic nejde,
to já se tu brzy zhroutím a v pekle se spolu opět sejdem.

Hlídá si ho jako psa,
už jí chybí jen vodítko,
pravda byla záludná,
když našlo se další pojítko.