BLOOD, SWEAT & TEARS

18.

"Cože?„ Díval jsem se na jeho bledou tvář. "Otrava krve Jimine, musím hned jet za ní.„ "Budu řídit.„ Choval jsem se dost nezdvořile, ale kdo by se ohlížel na zdvořilost když holka kterou mám rád nyní bojuje o svůj život.
"Dobře.„ Uznal, jako málokdo, že v situaci které je, nemůže řídit.
Seběhli jsme rychle do garáže, a už jsme jeli.

"Jeď, jeď, jeď...„ mačkal jsem tlačítko od výtahu jako by ho to mohlo urychlit.
Konečně cinknutí. ''Dveře se otevírají''. Rychle jsme nastoupili Jacob bledý jako stěna. Myslím že já nevypadám o nic líp. Oba se připravujeme na nejhorší variantu co může být, i když dá se na něco takového vůbec připravit? Nedá...
Celé vaše srdce pořád neustále doufá jen v to nejlepší. Protože nemůžete si připustit možnost že osoba kterou jste ještě před několika hodinami objímali, a její úsměv vám dokázal zlepšit celý bídný den, by byla rázem pryč.

Jednotka intenzivní péče.
Opět jsme stáli před recepcí, kde nám bylo sestrou oznámeno že musíme počkat dokud lékaři neskončí.
Minuta za minutou utíkala, až z toho byly hodiny. Druhý kelímek hnusné kávy z automatu, v sobě a pořád jsme nic nevěděli.
Z poza skleněných dveřích jsme nyní viděli že ji převáží. "Kam ji vezou?„ Uhodil Jacob na sestru stejně nic netušící jako my co se děje. "Promiňte Pane Smithe. Musíte počkat na zprávu od lékaře. Dokud vás neinformuje.„ Jasně, nemohla říct že neví co se děje.

Dveře se otevřeli, lékař celý znavený s rouškou, chirurgickou čepicí na hlavě celý v modrém přistoupil k nám. "Dobrý den pane Smithe.„ Pozdravil Jacoba. „Dobrý den, prosím, řekněte mi co se děje s moji sestrou. Čekám tu několik hodin a pořád mi nikdo nedokázal nic říct.„
"Vaše sestra měla katétrovou sepsi, mohlo to nastat po operaci. Nasadili jsme antibiotika, musíme ji podávat kyslík, trvalo než jsme stabilizovali tlak, nyní ji ještě dodáváme nitrožilně tekutiny na zavodnění. Nyní je stále na oddělení JIP ale v izolačním pokoji, abychom předešli k rozmnožení dalších bakterií. Nyní jistě chápete že ji nemůžete navštívit přímo osobně. Ale... můžu vám výjimečně dovolit se na ní aspoň na chvíli podívat skrze okno.„
"Děkuji to je od vás velmi laskavé.„ Podal Jacob lékaři ruku.
Šli jsme na oddělení, kde jsme se převlékli do sterilního obleku. Nasadili si roušku, chirurgickou čepici a latexové rukavice. Celý sterilní jsme následovali lékaře, do monitorovací místnosti kde nás nechal se podívat na Miu.
Ležela, okolo ní plno monitorů, na tváří kyslíkové nosní brýle.
Krásná jako vždy.

Její tmavé kruhy pod očima se jasně lemovaly na mramorově bílé tváři. Vlasy různě položené na polštáři.
Mé srdce pukalo bolestí jí takhle vidět. Snažil jsem se prohlédnout si každý její kousíček, a zapamatovat si ho. I když bych ji radši viděl jak se směje. Jak se zavřenýma očima dychtivě poslouchá každý tón muziky, která ji hraje ve sluchátkách. Jistě by to byla nějaká klasika, Bach nebo Debussy. Tóny piana jí uklidňovaly.
Jacob ač se snažil, nezadržel slzy. "Až zjistím kdo jí to udělal. Přísahám...„Položil jsem mu ruku na rameno. Popotáhnul. Slova byla teď úplně zbytečná. Stejně by nevystihla co všichni teď cítíme.

Ležel jsem natáhnutý na posteli v jejich pokoji pro hosty. Myslí mi vířilo neskutečně několik tisíce způsobů, jak zabiju toho kdo to udělal. Byla to část mě, kterou jsem do teď nepoznával. Část mě sama, která přišla až zároveň s Miou. S její vůní, s jejím smíchem, s tou čistotou a nevinností kterou vyřazovala aniž by si to uvědomovala. Každý kousíček mého těla po ní dychtil. Jak fyzicky, tak psychicky. Uvědomoval jsem si, že jistým způsobem nevěří - i když nevím proč- že bych ji mohl tak hluboce milovat.
"Může ztratit paměť," ta slova mnou projela jako ostré bodnutí. Které se zastavilo až hluboko v mém srdci. Nikdy jsem tak krutou bolest nepoznal. Možná to také bylo tím, že dosud jsem neměl vedle sebe člověka, kterého bych tak moc miloval.
Bylo jasné, že i kdyby paměť ztratila. Na svou rodinu by nezapomněla. Bylo trochu sobecké chtít, aby ani nezapomněla na mně. Být v jejích vzpomínkách schovaný jako stín který čeká až ho vysvobodí jasné světlo.
I kdyby se tak stalo, nenechám aby na mě zapomněla úplně. Pomůžu jí jakýmkoliv způsobem, aby si vzpomněla.

Ráno se na dveře ozvalo tiché zaklepáni. Nepřeslechl jsem, byl jsem už vzhůru. Celá noc utíkala jako v nějaké mlze, i přesto že jsem nespal. Neustále jsem někde bloudil svou myslí.
"Spíš?,, Vykoukla z dveří Jacobova hlava. "Volali z nemocnice myslel jsem že bys to rád slyšel.,,
Rychle jsem se zvednul s postele. Peřina letěla vzduchem jak jsem s ní máchnul vzduchem. "Jistě,, Odvětil jsem jednoduše. "Volali, Mia zvládla pooperační noc v pořádku. Nyní je stabilizovaná a není velké riziko že by znovu upadla do šoku. Lékaři ji budou probouzet. Pojedeme do nemocnice...,, "Můžu s vámi?,, Vyjekl jsem. "Zrovna jsem ti to chtěl nabídnou. Odvezeme tě domů aby ses mohl převléct do čistého. Se Sung si mezitím skočíme pro kávu, a pak tě vyzvedneme.,, "Děkuji.,, Téměř jsem zašeptal. "Teď se jdi Jimine aspoň pořádně najíst, abys měl sílu..." poplácal mě po rameni. Já se poklonil a vydal se dolů do jídelny.