Nepřátelé

1. Podoba

Její ubikace byla velice skromně vybavena, ale nestěžovala si, naopak. Základna Ajan Kloss pro ní nyní byla větším domovem, než to co měla na Jakku. A hlavně to nejdůležitější, nyní okolo sebe měla přátele, na kterých jí záleželo, byli pro ní rodina, kterou nikdy neměla. 

Odboj každým dnem sílil. Měla z toho radost, přidávalo se k nim stále více dobrovolníků ze všech koutů galaxie. Ale stále jich nebylo dost na poražení Prvního řadu. Měli ovšem něco, co nepřítel ne. Jeden druhého. Věděli za co bojují, respektive za koho. To se o Prvním řadu říci nedalo, ti uměli jen ničit a lidského života si nevážili.

Položila si zbytky rozbitého meče na stolek před sebou. Nyní byl ten správný čas, aby měla svůj vlastní meč, její výcvik byl téměř u konce... Rozebírala zbytky meče, který měla před sebou, součástku po součástce, s nadějí, že se jí podaří ho opravit. 

Byla tak zadumaná do činnosti před sebou, že nezpozorovala tolik známé upozornění Síly.

"Slyšel jsem, že máš nového Mistra..." promluvil směrem k ní.

Nereagovala. Na okamžik se zarazila, pak ale dál pokračovala, teda spíše se o to pokoušela. Protože její myšlenky si dělaly, co chtěly...

Myslela si, že se jí podařilo jejich spojení v Síle navždy ukončit, ale po pár měsících bylo zpět. Nechápala to. Byl jako otravný hmyz, kterého se nešlo zbavit.  Proč jí prostě nemohl dát pokoj. Ona se snažila ho dál obstojně ignorovat, kdykoliv cítila vibrace v Síle, dělala, že nic, neexistoval pro ní... A stejně tak i on.

Ani jeden nikdy nepromluvil, až doteď... 

I po tolika měsících cítila hněv a zradu, věděla, že by takové pocity neměla mít... Byla přeci Jedi, tedy má se jím stát... Všichni v ní věří, upírají k ní své naděje. Nemůže je zklamat. 

Otočila se, aby mu viděla do tváře. Netušila proč to udělala, co hodlala vidět... Možná nějaký náznak lítosti v jeho tváři, cokoliv... Chtěla ho vidět utrápeného, zlomeného, litující svých rozhodnutích... Ale jeho arogantní pohled mluvil za vše.

"Slyšela jsem, že si nyní říkáš Nejvyšší vůdce..." bez rozmyslu mu odpověděla a nedokázala skrýt to opovržení, které cítila. Věděla, že jsou za tím i jiné city - zklamání. Otočila se zpět ke stolu, nečekala na jeho odpověď. Nehodlala s ním ztrácet čas, protože po tom všem si nezasloužil ani její pohled.

Na Supremacy, když zabil Snoka, naivně si myslela, že ruka, kterou jí nabízel, byla Benova. Chtěla jí přijmout... Ale v jeho očích stále viděla tu touhu po moci a došla jí realita, že nabízená ruka patří úplně někomu jinému - Kylo Renovi. Chtěl po ní, aby spolu vládli galaxii, aby stanula po jeho boku, aby se z ní stalo stejné vraždící monstrum... Něco, co nemohla přijmout.

Nechtěla být jako on. Nemohla být. Měla povinnosti vůči Odboji.

Brala jejich rychlou konverzaci za ukončenou. Kylo byl ovšem jiného názoru.

"Ty mi můžeš říkat jen Rene," rýpl si do ní a se zájmem si prohlížel její výraz, když se k němu zpět otočila.

Dlouhou chvíli si ho přemeřovala a nic neříkala. Tak moc mu chtěla ublížit za to, co všechno provedl. Tehdy na Supremacy, když se probudila dříve, než on, ho mohla zabít. Galaxie by se ho navždy zbavila, ona by se ho zbavila a stejně tak toho zpropadeného pouta! Snoke tvrdil, že to on ho vytvořil. Jakto, že i přesto, že už je mrtvý, tak pouto stále trvalo?! Naopak připadalo jí, že sílilo... Měla tolik otázek, ale ani na jednu nedokázala odpovědět. Jedno bylo ale jisté, neudělala to, nezabila ho a nyní litovala svého rozhodnutí nechat ho žít.